sobota 10. června 2017

Vdova (Fiona Barton)


Dvouletá Bella zmizela! Byla bez dozoru své matky jen pár minut a už jí více nikdo nespatřil. Policie potřebuje nutně najít nějaké stopy a někoho obvinit. Brzy se dostávají na stopu Glena Taylora, který by mohl být oním únoscem. Po mnohých peripetiích je Glen zproštěn obvinění a on a jeho žena Jean se stávají cílem útoků okolních obyvatel a mnoha novinářů, kteří lační po rozhovoru s vrahem a únoscem. Nyní ovšem Glen zemřel a Jean zůstává na vše sama a rozhodne se promluvit o tom, jaké to je být ženou neusvědčeného monstra.

Na příběh nahlížíme z pohledu několika postav, a to v různých časových obdobích. Příběh se totiž táhne od roku 2006 až do roku 2010 a je pro čtenáře důležité bedlivě tato data sledoval, aby dobře pochopil celý koncept příběhu. Autorka totiž skáče z roku do roku a mohlo by to tak na čtenáře působit poněkud zmateně. Pojďme si ale přiblížit postavy, jejíchž očima na příběh nahlížíme.

Hlavní postavou je tedy Jean Taylerová, která je v příběhu označována jako vdova. Jde o mlčenlivou a zhrzenou ženu, která žije v bezdětném manželství s mužem, který ji jistým způsobem utlačuje. Jean ovšem nemá odvahu k tomu, aby se svému muži postavila, a o to méně, když je obviněn z únosu malé Belly. Jean se snaží být svému muži oporou, i když si není stoprocentně jistá, zda je opravdu bez viny. Nebo ví Jean o zmizení malé Belly více, než je ochotna přiznat médiím?

Glen Taylor je naprostým opakem své ženy Jean. Je náladový, možná arogantní a ještě ke všemu skrývá nechutné tajemství, které nezná ani jeho žena. Glen pracoval v bance, ale kvůli nevhodnému chování je z práce vyhozen a začne jezdit pro jednu rozvážkovou službu. Nedlouho na to se ztrácí Bella a Glen je obviněn z jejího únosu. Popravdě nevím, co si o Glenově postavě vůbec myslet, protože působí velmi nevěrohodným dojmem. Nedokázal jsem ani určit, zda svou ženu skutečně miluje, o čemž jí stále přesvědčuje nebo je to jen maska, aby kryl sám sebe a nebyl na všechno sám. Glenův pohled vyprávění v knize nenajdeme, ale je natolik výraznou postavou, že nás provází v téměř všech vyprávěních postav.

Další postavou, z jejíž pohledu pohlížíme na tento příběh, je detektiv Bob Sparkes. Bob byl hlavním vyšetřovatelem v případu zmizení malé Belly a byl to on, kdo obvinil Glena Taylora. Celých 5 let se Bob snaží zjistit, kdo stojí za únosem malé dívky, ale najít to správné vodítko se mu nedaří. Dokáže Bob i po 5 letech zjistit, kdo za únosem stojí a dostát tak svému detektivnímu postavení u policie?

Neméně důležitou postavou je zde redaktorka Kate Watersová. Ambiciózní reportérka, které se nyní podařilo přesvědčit čerstvou vdovu, aby jí podala exkluzivní rozhovor, který žádné noviny předtím neulovily. Kate je do příběhu zainteresovaná od jeho počátku a spolupracuje i s detektivem Sparkesem, s kterým si vybudovala přátelský vztah. Bude to Kate, komu se podaří odhalit skutečného viníka, který stojí za Bellyným únosem?

Poslední pohledem, kterým budeme nahlížet na příběh, je matka ztracené Belly. Dawn je samozřejmě zoufalou matkou samoživitelkou, která nedokáže přenést přes srdce, že by její dcera byla mrtvá. Její četné rozhovory a návštěvy v televizi na mě ovšem chvílemi působily, jako kdyby na dceřině zmizení budovat své zviditelnění. Je možné, že by Dawn zinscenovala dceřino zmizení a získala tak popularitu, která by jí mohla přivést třeba i novou lásku?

Co se celkové knihy týče, tak jsem s ní spokojen. Očekával jsem sice něco trochu jiného, ale ani tak to nebylo špatné. Určitě ale nejde o psychothriller, jak je uvedeno na přebalu knihy, ale spíše o psychologický román, který má v sobě zabudovanou detektivní zápletku. Chtělo by to ale nějakým způsobem oživit. Vyprávění této knihy je pomalé a ve vyšetřování nedochází téměř k žádnému pokroku. Jako psychologický román ovšem funguje skvěle, protože je to pěkná sonda do života lidí, kteří se snaží vypořádat s nenávistí jejich okolí a se ztrátou milovaného člověka.


HODNOCENÍ: 69%

pondělí 5. června 2017

Paní půlnoci (Cassandra Clare)


Začalo to sérií Nástroje smrti, kde Cassandra Clare začala poprvé vyprávět příběhy ze světa Lovců stínů. Tahle série se dočkala neskutečného úspěchu a v knižním světě je jen málo těch, kteří by o této sérii a autorce neslyšeli. Pak přišla trilogie Pekelné stroje, které Nástrojům smrti předcházely, ale dočkaly se podobného úspěchu, jako předešlá série. Knih ze světa Lovců stínů je ještě více, ale tohle jsou ty, které byly přeloženy do českého jazyka. Z politováním musím přiznat, že se mi knihy Cassandry Clare vyhnuly, až na první díl Nástrojů smrti. Nyní ovšem na český trh dorazil první díl, který otevírá novou trilogii Temné lsti, a ten už se mi naštěstí nevyhnul.

Příběh nové trilogie je zasazen do prostředí Los Angeles, kde v místním institutu žije sedmnáctiletá Emma Carstairsová, která ve dvanácti letech přišla za Temné války o oba rodiče. Jediné, na co Emma od té doby myslí je pomsta jejích rodičů. Po pěti letech se konečně zdá, že by mohla k pomstě dostat příležitost. V okolí se začnou objevovat zavražděná těla lidí a víl, která nesou stejné známky mučení, jako těla jejích rodičů. I když se kvůli vyšetřování musí Emma postavit několika zákonům, je odhodlaná zjistit pravdu. Podporu nachází ve svém parabátai Juliánu Blackthornovi, ke kterém jí váže něco více, než jen spojení parabátai. Pozadu samozřejmě nezůstávají ani ostatní členové institutu. A že jich není zrovna málo.

Jak už jsem se výše zmínil, knihy Cassandry Clare se mi prozatím vyhýbaly. V plánu jsem neměl ani čtení její nové série, ale osud tomu chtěl, že se mi dostala díky spolupráci do ruky. Ze začátku jsem byl trochu vyděšený, protože kniha má něco málo přes 600 stran, i když to tak na první pohled nevypadá, a začátek byl trochu pomalejší. Musím popravdě říct, že tato obava ze mě hodně rychle opadla a já jsem se začal postupně zamilovávat.

Kupodivu to ovšem nebyl příběh, do kterého bych se zamiloval. Příběh je sice dobře promyšlený a má určitý vývoj a spád, ale v knize je jedna věc, která je mnohem lepší než hlavní příběhová linie a tím jsou postavy. Naprosto jsem se zamiloval do způsobu, jakým autorka vytvořila jednotlivé postavy a vztahy mezi nimi. Každá z postav má v této knize své místo a nenašel bych ani jednu, u které by mě nezajímal její osobní příběh. Ze začátku jsem se sice v některých postavách pletl, ale to se brzy spravilo, a to především díky obrázku, kde jsou jednotlivé postavy vyobrazeny, a který byl předpokládám součástí obalu americké verze knihy. Díky němu jsem si dokázal jednotlivé postavy lépe představit, ujasnil jsem si kdo je kdo a už jsem si jen užíval tu dokonalost, s jakou Cassandra Clare tvořila příběhy mezi jednotlivými postavami.

Postavy z Paní půlnoci
Co se té příběhové stránky týče, jsem s ní naprosto spokojen. Autorka sice zpracovává poněkud klišoidní téma, kdy se hlavní postava žene za pomstou svých milovaných, ale zpracovává ho zatraceně dobře. Děj je příjemně komplikovaný, ale ne moc, takže se v něm dobře orientuje a je do něho přidáno pár odboček, které ho příjemně rozvíjejí. V této knize není nouze o emoce všeho druhu, takže máte chvíli chuť se při čtení smát, chvíli jste příjemně napnutí, že se téměř bojíte dýchat a díky těm skvělým postávám jsem měl někdy pocity úzkosti, až mi bylo téměř do pláče z jejich osudů. Tahle kniha má prostě všechno.

Co mě na knize příjemně překvapilo bylo to, že i když jsem nečetl autorčiny předešlé série, tak mě skvěle vtáhla do děje a postupně mi vysvětlila všechno potřebné, co bych měl vědět, abych alespoň z části pochopil svět Lovců stínů. Sice v knize vyspoilerovala nějaké události z předešlých sérií, ale nebylo to nic tak zásadního, abych se nemohl do jejích předešlých knih pustit. A že o tom začínám silně uvažovat.

Temné lsti mají velké předpoklady k tomu, aby se staly další autorčinou silnou sérií. Tato kniha by měla zaujmout každého, kdo má rád fantasy příběhy, kde není nouze o magii, démony, víly a napětí, a to bez ohledu na to, zda četl předešlé série, které autorka napsala. Jako bonus k tomu dostanete skvěle propracované postavy, díky kterým bude mít problém knihu odložit. Nemůžu se dočkat, až se mi do ruky dostane druhý díl, a já se budu moci vrátit do světa lovců stínů a zjistím, co si autorka pro jednotlivé postavy přichystala.

HODNOCENÍ: 90%

Děkuji nakladatelství Slovart za poskytnutí recenzního výtisku a za to, že mě přivedlo do světa Lovců stínů. :)



čtvrtek 1. června 2017

Kouzelníkův únik z reality (Lars Vasa Johansson)


Červená sedačka uprostřed silnice, která způsobí autonehodu, magický les plný záhadných stvoření, sarkastický kouzelník a podivný tvor, po jehož zaklepání vás už nikdo nikdy nespatří. To vše najdete v knize Kouzelníkův únik z reality, která k nám přišla ze Švédska a rozprostřela na svých stránkách magický svět, který si podmaní mnoho čtenářů.

Anton se živí jako kouzelník a zrovna slaví své 45 narozeniny. Vede ve své podstatě nudný a osamělý život. To se samozřejmě odráží i na jeho povaze. Patří mezi ten typ lidí, kteří holdují sarkasmu a jsou věčně s něčím nespokojeni. Jistě by takový život vedl i dál, kdyby se mu do jeho cesty nepřipletla červená sedačka uprostřed silnice, do které bohužel narazí. Následně se ztrácí v národním parku Tiveden, kde je požádán mladou dívkou o pomoc s trháním květin a posléze smrtelně proklet. To se však dozvídá až po zaklepání na lesní chalupu, kde žije postarší pár, který Antonovy sdělí, že právě překročil magickou hranici a nachází se v čarovné oblasti.

Něčemu takovému ovšem Anton nehodlá věřit a bude trvat celkem dlouho, než se s takovou informací smíří. Času však nemá mnoho, protože se mu na čele tvoří černá skvrna, která představuje jeho smrtelné prokletí. Jediný, kdo mu může z této šlamastiky pomoci je lesní královna Hnojana, která mu uděluje tři zkoušky, které musí splnit. Nebude to však jednoduché, a o to méně, když se v magickém lese objevilo nebezpečí, které může čekat na každém kroku.

Ze severských zemí jsme zvyklí především na ostré detektivky a thrillery, i když sem tam se objeví nějaká ta výjimka. Kouzelníkův únik z reality je jednou z nich, protože spadá do žánru fantasy a Feel-Good románu. Musím se přiznat, že druhý jmenovaný žánr je pro mě naprostou novinkou, takže jsem netušil, co od této knihy přesně očekávat. Podle označení žánru bych se při čtení asi měl cítit dobře, a to se v jistém smysl podařilo.

Kniha je opravdu takovou pohádkou pro dospělé, kde se střetává realita s fantasy světem, a to příjemným a nenásilným způsobem. Vlastně jde o takový magický příběh, u kterého si čtenář příjemně odpočne. Postavy jsou vesměs příjemné, i když Anton by se dal označit jako pasivně agresivní jedinec, který na všechno nahlíží skrz prsty, ale přesto mu v jeho počínání fandíte. V příběhu se dále setkáváme s postarším párem potomků čarodějnic, jedním zlodějem, mladým párem, který je terorizován duchem prarodiče a se starou vdovou, která si nebere žádné servítky. Díky této skupině postav se Anton dostává do takových situací, které jsem mu opravdu nezáviděl.

Autor vytvořil příjemný svět magického národního parku, do kterého zasadil několik nadpřirozených postav. Nejsem si jistý, jestli tyto postavy jsou nějakým způsobem známe ze severské mytologie nebo pochází z autorovi mysli, ale ať je to tak nebo tak, do příběhu skvěle sedly. Nebude asi žádným překvapením, že mě nejvíce zaujala postava Nočního klepáče. Pokud se rozhodnete tuto knihu číst, tak na tom asi nebudete jinak. Už jen z toho důvod, že když přijde Noční klepáč na scénu, tak mi naskakovala husí kůže. Škoda že nedostal více prostoru.

Je celkem zvláštní, že kniha pro mě nebyla nikterak výjimečnou jako pro mnoho jiných čtenářů, ale zároveň bych nenašel nic, co bych jí vyloženě vytkl. Jediné co se mi na knize zdá trochu slabší, jsou ohlédnutí do Antonovi minulosti. Ty bych klidně vynechal, protože do příběhu nevnesly celkem nic objevného. Jinak se jedná o zajímavou knihu, s kterou jsem strávil pár příjemných dní. Rozhodně jí mohu doporučit, i když jsem od ní očekával něco trochu jiného.


HODNOCENÍ: 78%

neděle 28. května 2017

Královna stínů (Sarah J. Maas)


Královna stínů je čtvrtým dílem série Skleněný trůn, který u nás začal vycházet v roce 2015 v nakladatelství CooBoo. V tomto díle se Celaena, nyní již Aelin, vrací zpět do Zlomuvalu, kam jí žene touha pomstít svou rodinu. Ve Zlomuvalu se ovšem událo hodně špatných věcí a je na Aelin, aby vše uvedla do pořádku. 

V první řadě bude muset Aelin osvobodit svého bratrance Aediona, který se stal královským vězněm a v den princových narozenin ho čeká veřejná poprava. K jeho osvobození bude Aelin potřebovat pomoc svého bývalého zaměstnavatele Arobynna Hamela, ke kterému ovšem cítí nenávist, kvůli vraždě její první lásky Sama. V druhé řadě musí osvobodit prince Doriana, který v sobě nosí démonického Valga, jenž je pod nadvládou krále Adarlanu a ovládá princovo tělo i mysl. K jeho osvobození bude Aelin ale potřebovat magii, která je uvězněna a její osvobození je tak nezbytné.

Paralelně s Aelininým příběhem sledujeme i další osudy čarodějnice Manon Černozobé a její Třináctky, které se nacházejí v Morathu, kde pokračují ve svém výcviku s wyverny. Před Manon ovšem stojí mnohá rozhodnutí, která bude muset vyřešit, a to co nejrychleji. Už se totiž blíží čas, kdy osedlají své dračí oře a vydají se do bitvy. 

V této knize se setkáváme se starými známými, ale přibývá i mnoho nových postav. Seznamujeme se tak například s kurtizánou Lysandrou, která je Arobynovou partnerkou a Aelininou bývalou sokyní, Nesryn Faliq, členkou městské hlídky, Chaolovou pravou rukou a bývalou přítelkyní, anebo dívkou Elide, která touží po útěku od svého strýce a zaplete se tak s čarodějnicí Manon Černozobou. Všechny nové postavy jsou nám náležitě představeny, dozvíme se něco o jejich minulosti a v polovině knihy už působí dojmem, že je známe od prvního dílu. Je nutno říci, že mne všechny nové postavy okouzlily a neměl jsem problém přijmout kteroukoliv z nich. 

Sarah J. Maas započala tuto sérii jako young adult, ale tímto dílem mě opět přesvědčila tím, že už dávno netouží po tom, aby oslovila jen mladší publikum. Píše stále tím lehkým a čtivým stylem, ale hodně přitvrdila, a to nejen ve výrazech, ale v celkovém vyprávění příběhu. Královna stínů na mne působila opravdu temně a místy depresivně. V tomto díle není nouze o akční momenty, které jsou prodchnuty krvavými vřavami a nečekanými momenty. 

Jak už jsme u autorky ale zvyklí, nejde jen o akční momenty, co tuhle knihu dělají skvělým čtivem. Sarah J. Maas má talent na tvoření vztahů, a to jak přátelských nebo mileneckých, tak i nepřátelských. Zrovna tohle si v Královně stínů hodně užijeme, protože je plna nových postav a má přes 650 stránek, takže se do ní vešlo opravdu hodně z každého směru. Hrozně jsem si užíval ty vztahové linky mezi postavami. Bavilo mě sledovat, jak se Aelin s Lysandrou snaží vybudovat přátelství z nenávisti, kterou k sobě kdysi cítily a jistým způsobem se mi líbila i ta nevraživost a nejistota, která panovala mezi Chaolem a Aelin, i když mi to rvalo srdce.

Nejsem si vůbec jistý tím, jakým způsobem bude autorka v této sérii pokračovat, protože uzavřela hodně dějových linií, které se zdály pro sérii stěžejní. Ten závěr sice působil trochu násilně vykonstruovaný a mírně přetažený, ale nebylo to tak hrozné, aby to knize nějak výrazně uškodilo.  Jak ale autorku znám, rozhodně přijde v dalších dílech s novými zápletkami, které čtenáře dokážou znovu vtáhnout do děje a pohraje si tak s našimi emocemi. 

Když tedy tento díl zhodnotím jako celek, jsem s ním naprosto spokojený. Ze začátku se sice kniha četla trochu těžce, za což mohla jistá depresivnost děje. To ale brzy opadlo a užíval jsem si každou stránku této knihy. Určitě by mohla být kniha o dost kratší, ale v tomto případě by to byla velká škoda, protože všechno v tomto díle se zdá důležité, a ta omáčka kolem hlavního příběhu je prostě tak skvělá, že bych o ní nerad přišel. V téhle knize prostě všechno dokonale funguje a nic bych na ní nezměnil. Neubráním se tak tomu, abych opět vyseknul autorce poklonu, kterou si rozhodně zaslouží. Sarah J. Maas to opět dokázala a vtáhla mě do děje, kterým mě bavil a několikrát mi navodil infarktový stav. 


HODNOCENÍ: 99%








čtvrtek 11. května 2017

Daruj mi křídla (Lucie Huková)


V první řadě je nutno k této knize říci, že se jedná o knihu s homosexuální tématikou, a tak by se od ní měli držet dál všichni ti, kterým milostný poměr mezi muži nějakým způsobem vadí nebo o něm neradi čtou. Pokud vám ale tato tématika a lidé nevadí, tak naopak zpozorněte, protože z téhle knihy se vyklubalo překvapení, které jsem od této české autorky neočekával ani já.

Ústřední dvojicí této knihy jsou dva muži, kteří se právě stali pracovními kolegy. To je však to jediné, co je v této chvíli spojuje. Aiden Carter je dvaačtyřicetiletý muž, který žije osamocený život. Nejvíce svého času tráví v práci a vyhýbá se veškerému kontaktu se svým okolím, pokud nejde o pracovní záležitosti. I zde ovšem působí tvrdě a odtažitě. Dalo by se říci, že je celkově zklamán životem. Brian Scott, s kterým je nyní nucen sdílet kancelář, je přesný opak Aidena. Je společenský, kolegové ho mají v oblibě a vede celkově optimistický život. Na první pohled se může zdát, že jakýkoliv kontakt mezi těmito dvěma muži je nemožný. Nakonec se ale ukáže, že ne vždy je všechno tak jak na první pohled vypadá a za tvrdou skořápkou může být křehká a zlomená duše, která potřebuje, aby jí někdo daroval svá křídla.

Tahle kniha pro mě byla malou výzvou, protože pochází z ruky mladé, české autorky a zároveň jde o její prvotinu. K takovým knihám vždy přistupuji s velkou obezřetností, a to především v tom případě, kdy se za ní rozhodnu utratit své peníze. Lucie Huková mě ovšem velmi mile překvapila. Na začátku knihy jsem měl sice strach, že si hlavní postavy prostě nemůžu nikdy oblíbit. Aiden byl neproniknutelný bručoun a Brian zase nepolepšitelný bavič a optimista. Rozhodl jsem se ale ve čtení vytrvat a ze čtení sem procitl až po sto stranách a překvapivě jsem zjistil, že mě ty postavy zajímají a jsou mi nějakým způsobem blízké. Nevím proč a kdy k tomuto zvratu došlo, ale jsem rád, že se tomu tak stalo.

Asi největší vliv na tom měla sama autorka, která mě překvapila ještě více, než samotná kniha. Vzhledem k jejímu staří, nebo spíše mládí, vládne skvělým slohem a čtení tak byla radost. Trochu jsem očekával, že kniha bude napsána amatérsky a bude složena z jednoduchých vět, ale tak tomu naštěstí není a kniha působí téměř profesionálně. To samé se dá říci i o samotném příběhu. Jsem rád, že se autorka rozhodla zpracovat homosexuální téma, a to především pro dospělé čtenáře. Ne  že by se v knize vyskytovaly nějaké pasáže, které by byly mládeži nepřístupny, ale jde spíše o průběh děje. Velká většina příběhu se odehrává v atraktivním a neokoukaném prostředí obchodní firmy, takže se setkáváme s odbornými výrazy a celkově se v knize nenachází nic, co by naznačovalo tomu, že by mělo jít o knihu pro mladistvé. Což je velmi osvěžující, protože v dnešní době toto téma bývá zpracováno především v žánru Young Adult.

Tím jsem asi obsáhl to, čeho si na knize nejvíce cením a nebyl bych to já, abych nenašel něco, co mi na knize nesedělo. Naštěstí to tentokrát nebude tak dramatické a nebude toho mnoho. V první řadě této knize trochu chybí rozmanitost. Jak už jsem říkal, velká většina příběhu se odehrává v pracovním prostředí a působí to tak trochu stereotypně. Uvítal bych, kdyby autorka do příběhu vnesla trochu více rozmanitosti. Sice se párkrát mimo kancelář dostaneme, ale snesl bych trochu více. Další věc, která mi tedy vyloženě nevadila, je to, že romantická linka má klišoidní průběh, který vídáme ve většině romantických filmů. Dlouho se nemůžou vystát, pak se zamilují, něco se zvrtne, a pak se to znovu pracně lepí. Možná by mě potěšila v tomto směru nějaká inovace, což není zrovna jednoduché.

Také si myslím, že se autorka nemusela bát a v intimních částech mohla trochu přitvrdit. Vím, že to nemusí být každému příjemné, ale proč se bát trochu více popisu, když to všichni známe. Neříkám, že by z toho měla udělat nových 50 odstínů šedi, ale trochu mi přišlo, že se autorka těmto scénám snaží vyhnout a jakoby je přeskočit, což mi přijde jako škoda. Třeba to přijde s další knihou.

To je asi tak všechno, co bych mohl za sebe knize vytknout. Jinak mě opravdu velice překvapila a její čtení jsem si užíval. Líbil se mi pomalejší styl vyprávění, líbilo se mi i to, že chvíli trvalo, než si k sobě obě hlavní postavy našli cestu. Působilo to realističtěji. Ve výsledku mohu tedy knihu jen doporučit všem, kteří mají rádi knihy s touto tématikou, protože tohle patří mezi to lepší, co můžete dostat. Pokud máte problém s elektronickými knihami, tak se obraťte na FB stránku Lucie Hukové, kde si od autorky budete moci zakoupit tištěnou verzi. Trochu mě mrzí, že jsem na to přišel až při jejím čtení, ale tištěnou verzi bych v knihovničce rád měl, a to nejen kvůli krásné obálce. Bohužel se mi nechce utrácet dvakrát za jednu knihu. Třeba někdy :).


HODNOCENÍ: 82%






čtvrtek 27. dubna 2017

Řeky Londýna (Ben Aaronovitch)


K této knize jsem se dostal vyloženou náhodou. Vůbec jsem neměl v plánu, že bych si tuto knihu kdy přečetl, a to především kvůli rozporuplnému hodnocení. Pak jsem se ovšem vydal do Plzeňské knihobudky, kde na mě tato kniha koukala. V tu chvíli jsem nad ničím nepřemýšlel a knihu si vzal výměnou za jinou. Přesto mi doma kniha nějaký čas ležela, než jsem po ní opravdu sáhl, i když s velkými obavami. Nakonec to nebylo tak špatné, jak jsem si myslel.

Kniha vypráví o mladém konstáblovi Londýnské policie, který si zatím nenašel u policie své místo. Nyní se ovšem nachomýtl k podivné vraždě, kdy byla jednomu muži oddělena hlava od těla. Vše by se mohlo zdát obyčejné, kdyby Peter nezačal výslech se svědkem, který mu sdělí, že je duch. To odstartuje souhru několika událostí, které nakonec vedou k tomu, že se Peter stane učedníkem staršího kouzelníka Nightingalea, který působí na policejním oddělení, které se těmito jevy zabývá. A od této chvíle začíná být kniha natolik podivná, že to občas ani nedává pořádný smysl.

Jedná se o klasickou Urban fantasy, jen s tím rozdílem, že se autor rozhodl čtenáře hodit přímo do děje, a to bez zbytečného vysvětlování. Vysvětlení by se ale občas opravdu hodilo, protože jsem místy vůbec nevěděl, co se vlastně děje. Chvílemi jsem si připadal, jako kdybych nečetl první díl ze série, ale už nějaký třetí, čtvrtý a unikla mi celá podstata příběhu. To ovšem nastává jen v případech, kdy se na scénu dostává nějaká akce. Když je příběh poklidnější a probíhá "vyšetřování", je kniha poměrně slušně napsaná a obsahuje i zajímavé prvky.

Tu zmatečnost se autorovi podařilo vyvážit alespoň charaktery, které jsou ve většině případů skvěle napsány. Setkáváme se s dcerou matky řek Beverly, Petrovou kolegyní Lesley, čarodějem Nightingaelem a jeho podivnou hospodyní Molly, která podezřele skrývá svá ústa. Pak se ovšem dostáváme k postavě samotného Petera Granta, který na mě opět působil trochu podivně. Ze začátku jsem si o něm udělal obrázek, že jde o nezkušeného policistu, který je stydlivý a tak trochu kopyto. To že je trochu neohrabaný se mi potvrdilo, ale ze stydlivého mladíka se najednou místy stal nadržený hřebec, kterého vzrušila každá sukně, která se kolem něho mihla. Ne že by na tom bylo něco špatného, ale přišlo mi, jako kdyby měl Peter dvě osobnosti.

Další co mi na postavě Petera vadilo je to, že dokázal ve správnou chvíli najít to správné řešení problému. Už jen ta představa, že je v tomhle oboru nový, o magii toho moc neví, spíš jí neovládá než ovládá, ale když se dostane do vyhrocené situace, najednou přijde s větou "...věděl jsem přesně, co mám dělat." To mě dokázalo v danou chvíli vždy vytočit, protože zkrátka nemohl vědět, co je v té chvíli správné a účinné.

Teď to ovšem může budit dojem, že mě kniha zklamala. Tak to ale není. Já jsem si knihu poměrně slušně užil a nebýt té zmatečnosti, tak by to byla skvělá kniha. Líbila se mi autorova fantazie a styl, jakým propojil reálný svět s fantasy prvky.  Možná by autor nemusel věnovat tolik pozornosti zdlouhavým popisům, ale místy to bylo pro příběh potřebné a někdy i zajímavé. Celkově jsem čekal knihu mnohem horší.

Když to celé shrnu, tak jsou Řeky Londýna zajímavou knihou, která je sice místy zmatečná, ale ne zas tak moc, aby příběh nefungoval. Hodně si slibuji od dalších dílů této série, protože si  myslím, že v této knize se trochu projevilo to, že ani sám autor netušil, jak měl tento příběh vlastně uchopit. Věřím tomu, že v dalších dílech to bude už jenom lepší. Šanci jim určitě dám.


HODNOCENÍ: 68%

úterý 11. dubna 2017

Něco víc (Patrick Ness)


Patrick Ness je autorem, jehož spisovatelská hvězda stále stoupá a to dokonce i v naší domovině. Přesto jsem od tohoto autora ještě nic nečetl. Pak se ovšem objevila kniha Něco víc a já jsem hned věděl, že přesně tuhle knihu si chci přečíst. Anotace zněla opravdu zajímavě a já se hrozně chtěl dozvědět, jaký příběh bude následovat. Hned na začátku vám mohu prozradit, že mě kniha nezklamala. Ale abychom nepředbíhali, pojďme si říct, o čem vlastně kniha je.

Příběh začíná celkem netradičně, a to smrtí hlavní postavy. Šestnáctiletý Seth se rozhodne skoncovat se svým životem, a to tak, že se utopí v oceánu. Po pár řádkách je jasné, že se mu jeho záměr podaří a ví to i Seth. Zachytí ho spodní proud a jeho život ukončí několika nárazy o nedaleký útes, které zapříčiní zlomená žebra a rozraženou lebku. O to větším překvapením je, když se Seth probouzí. Probouzí se zcela nahý, rozrušený a osamělý na místě, které opustil už kdysi dávno. Je tohle představa jeho pekla? Je mrtvý nebo se mu zázračným způsobem podařilo přežít?! Může za tím vším být něco víc?

Tohle je všechno, co jsem ochotný vám k příběhu sdělit. Pokud vás popis nalákal, výborně. Pokud vás naštvalo, že jsem vás nalákal a neřekl vám dostatečné množství informací, skvělé. Přesně tady jsem vás potřeboval mít, protože kouzlo této knihy je v tom, že nevíte o čem je. A věřte tomu, že to nebudete vědět ani v polovině knihy. Možná ani až budete kousek za polovinou. A v tom je ta síla této knihy, protože bude velice těžké jí odložit, dokud se nedozvíte o co jde.

Teď si možná říkáte, že to bude asi pěkně nudná kniha, když k odhalení dojde až k jejímu konci. Hrozně by jste se ale mýlili. Patrick Ness se mi představil tím nejlepším způsobem, jakým mohl. Zaujal mě svým stylem psaní a přesvědčil mě o tom, že si na svých příbězích dává záležet. Alespoň pro tuto knihu to tedy platí. Autor má celou knihu skvěle promyšlenou a dokáže čtenáře zaujmout i chvílemi, kdy se vlastně nic neděje. To se ne každému autorovi podaří.

Na zadní stránce této knihy, u představení autora, si můžete přečíst, že píše knihy pro mladé, které zaujmou i dospělé. Pod to se u téhle knihy můžu podepsat. Autor navíc píše i napříč žánry, takže si na své přijde téměř každý. Tato kniha začíná jako mysteriózní román, ale pak se z toho najednou stane podařené sci-fi, které v sobě nese i trochu psychologie a pár filozofických otázek. Chvílemi jsem měl i pocit, že se tak okrajově pohybuje na hraně dystopie. Ku podivu tohle všechno spolu skvěle funguje a z jednoho žánru to postupně přechází do druhého, aniž by jste to postřehli.

Kniha je rozdělena do čtyř částí. Já osobně jsem si zamiloval nejvíce tu první, protože měla nejlepší atmosféru. Autor se v této části zaměřuje především na hlavní postavu Setha a na jeho psychologickou stránku. Navíc na mě dolehla jistá ponurost místa, na kterém se Seth probudil a úplně jsem se v tom utopil. Hodně tomu napomohli i flashbacky, které Seth prožívá a dozvídáme se něco o jeho minulosti, až se dostaneme k tomu, co ho přimělo spáchat sebevraždu. V této části je i hodně emocí, které na mě kupodivu hodně zapůsobily. Setha jsem si prostě zamiloval, a i když může někdo první část považovat za tu pomalejší a nezajímavou, já si jí na knize užil opravdu nejvíce.

Nemohu opomenout ani grafickou stránku knihy, a to především obálku, která je opravdu zvláštní. Když se podíváte na obrázek, může se vám zdát moc jednoduchá, možná i nic neříkající. To ale není pravda. Tahle obálka je velice originální, protože ony žluté dveře, které můžete na obrázku nahoře vidět, jsou do obálky vyříznuté a vzbuzují tak dojem dveří, kterými vstoupíte do příběhu. Tenhle nápad se mi velmi líbí. A když se na obálku podívám teď, vidím v ní i jistou spojitost s příběhem.

Aby ale těch superlativ nebylo mnoho, i v této knize se našlo pár věcí, které bych vytkl. Nebyl bych to já, aby se něco nenašlo. Jak už jsem výše poznamenal, první část na mě hodně zapůsobila. Další části byly stále velmi dobré, ale už nedosahovali toho, co mi dala část první. Působily na mě už trochu více pro mladistvé čtenáře, a to samé se dá říct i o postavách, které se v příběhu vyskytly. Některé na mě působily trochu klišoidně, ale byly stále dobré. A teď asi přijde to, co mi na knize vadilo nejvíc, a to byla celková zápletka. Teď mě prosím nechápejte špatně. Hlavní zápletka je skvělá, originální a výborně vymyšlená. Já jsem ovšem doufal v trochu jinou zápletkou, protože zrovna tomuto směru příběhu moc neholduji. Ale i tak to bylo opravdu skvělé.

Když to celé shrnu, tak jsem s knihou naprosto spokojený, hezky se na ní kouká, nedá se od ní odtrhnout a je velice originální. Kdybych neměl od zápletky trochu jiná očekávání, určitě by šla v hodnocení o dost výše. Trochu mě to mrzí, protože ta kniha za to nemůže, ale prostě nemůžu jinak. Každopádně ji jednoznačně doporučuji, a to především těm, kteří mají rádi trochu sci-fi a originální příběhy. Tahle kniha rozhodně nezklame. Osobně si myslím, že se k ní minimálně ještě jednou vrátím. Alespoň k její první části.

HODNOCENÍ: 87%

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství:


středa 29. března 2017

Oneiros (Markus Heitz)



Markus Heitz je autorem, který za svojí spisovatelskou kariéru vystřídal několik témat. Ve svých knihách se už zaměřil na trpaslíky, upíry, vlkodlaky, seznámil nás s novou mimozemskou civilizací a pohrál si i s démony. Bylo tedy velkou otázkou, na jaké téma se bude zaměřovat autorova nová kniha. Jak je vidět, autor se nebojí žádného tématu, protože se tentokrát rozhodl podívat na zoubek samotné kmotřičce Smrti.

"Jejich spánek je vaše smrt..."


V této knize se seznamujeme s Konstantinem Korffem, který je majitelem pohřebního ústavu v Lipsku. Na první pohled je Konstantin normálním čtyřicátníkem, který nevypadá na svůj věk. Uvnitř ovšem nosí děsivé tajemství, které ho spojuje se samotnou smrtí. Konstantin je totiž Smrtispáč. Člověk který svým spánkem přivolává Smrt, jenž skosí všechno živé v okolí. Do víru podivných událostí Konstantina zavede letecká nehoda Airbusu A-380, který v Paříži narazí do letištního terminálu. Nehodu nikdo nepřežil a na palubě tak zůstává stovky mrtvých, kteří podle vyšetřování zemřeli ještě předtím, než došlo k nárazu. Může jít o teroristický útok?

Policii ovšem uniklo, že se jedné osobě podařilo tuto nehodu přežít a je nyní na útěku. Na stopu se mu ovšem rychle dostává fanatická vědkyně, baronesa Kristin von Windauová z Minska, která se snaží svými děsivými výzkumy obelstít nemoc a smrt a zajistit tak lepší život pro sebe a svého syna. Konstantin a baronesa se nezávisle na sobě vydávají po stopě přeživšího pasažéra z Airbusu, ale každý s jiným cílem. Jediné co je spojuje je děsivá kletba, která se může stát nebezpečnou pro celé lidstvo.

Já osobně mám s Markusem Heitzem jen malou zkušenost, a to s jeho sérií Ritus, která se zaměřuje na legendu o Géuvandanské bestii, tedy o vlkodlacích. Už u této série se mi líbilo, že autor ve svém příběhu zpracovával fantasy příběh, ale opíral se o skutečnou legendu. I v knize Oneiros se autor pustil do mysteriózního tématu, ale příběh prokládá skutečnými událostmi, což knize dodává nádech realističnosti. Určitá část tohoto příběhu má základní myšlenku v experimentech doktora Demkhova a Whitha, kterým se v roce 1954 podařilo transplantovat hlavu psa na tělo jiného psa a udržet je oba při životě. Autor se touto inspirací neskrývá a v příběhu na ni dokonce poukazuje. Dalším zdrojem inspirace se staly pohádky a legendy, v kterých se smrt vyskytuje jako fyzická postava. 

Do této knihy jsem se začetl téměř okamžitě. Už samotný prolog byl poměrně napínavý a skvěle rozjel celý příběh. Pokud si ale myslíte, že celá kniha je jedna velká honba za "zločincem, byly by jste na omylu. Autor do příběhu vložil hodně odboček, kdy se hlavní dějová linka pozastaví a dozvídáme se něco více o postavách, jejich povolání, anebo důležité informace, které rozvíjí myšlenky se smrtispáči a jejich prokletím. Musím uznat, že jsem si tyto pasáže hodně užíval, protože byly ve většině případech dost zajímavé a skvěle napsané. Je vidět, že se autor na tuto knihu skvěle připravil a hodně si zjistil o legendách kolem smrti. 

To ale neznamená, že by v knize chyběl akce. Nejvíce akce se dočkáme až v druhé polovině knihy, ale i v té první polovině se najdou momenty, které jsou napínavé. Hodně se o to stará postava baronesy von Windauové, která se díky svému poslání dostává do mnoha situací, kdy se nachází na pomezí smrti a zákona. Když jsme u těch postav, musím se zaměřit i na Konstantina Korffa, který je hlavním tahounem této knihy. Autorovi se podařilo vytvořit zajímavou postavu, která v sobě ukrývá temné prokletí, ale i tak se snaží žít normální život. Sice ho to stojí trochu odříkání a částečného odloučení od společnosti, ale to mu nebrání v tom, aby byl sympatickou postavou. Velice jsem si ho v této knize oblíbil a jeho kapitoly mi přišli i nejzajímavější. Autor ale vytvořil všechny své charaktery dokonale.

Našlo se ale i pár chvilek, kdy se autor nechal trochu unést a pokosil v jedné větě třeba desítky tisíc lidí. K příběhu se to sice hodilo, ale mě to připravilo o jistou realističnost, kterou si kniha v sobě nese. Také mě překvapilo, kolik smrtispáčů se na světě nachází. Myslím si, že by bylo lepší, kdyby toto prokletí bylo ojedinělejším úkazem a trpělo by jím jen pár jedinců. Trochu mi vadil i nahuštěný text v knize, ale to je věc, kterou dokážu lehce přejít.

Jinak jsem si knihu skvěle užil. Autor má vybroušený styl psaní, který čtenáře rychle vtáhne a už nepustí. Navíc vytvořil komplexní a velice originální příběh, který se četl jedna radost. Musím také pochválit obálku této knihy, která se k příběhu skvěle hodí. Pokud máte rádi knihy Markuse Heitze, nebo si libujete v mysteriózních thrillerech, tak by jste tuto knihu rozhodně neměli opomíjet.


HODNOCENÍ: 84%

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství:


čtvrtek 23. března 2017

Případ ukradeného zubu (William Ritter)



New Fiddleham, Nová Anglie, jaro 1892.

Abigail Rooková a detektiv R. F. Jackaby se ponořují do nového případu, který už od začátku vypadá více než podivně. Vše začíná v ulici Cambell Street číslo 1206, kde žije paní Beumontová. Tato žena má problémy se svojí kočkou, která se zcela nepředpokládaně změnila v rybu. Proto přivolala pana Jackabyho, aby jí kočky zbavil a stejně tak čtyř jejích koťat. Detektiv si samozřejmě zvířata odnese, aby je mohl studovat. Hned od začátku je mu jasné, že jde o kožoměnce, kteří mají ve zvyku se měnit ve svojí kořist, což jim ulehčuje problém s potravou.

Následně umírá paní Beumontová, která vlastnila podivná koťata a na jejím krku je nalezena bodná rána. Hned na to přichází z nedalekého Gad´s Valley zpráva, že byl odcizen dinosauří zub, který byl odhalen při nedávných vykopávkách. Pro slečnu Rookovou, jako pro bývalou studentku paleontologie a dceru slavného paleontologa, se tento případ stává prioritou a vydává se s Jackabym do Gad´s Valley, kde v nynější době působí policista Charlie Cane, kterého známe z předešlé knihy. Případ se brzy začne vymykat z rukou, a to především ve chvíli, kdy v údolí Gad´s Valley začne řádit podivná bestie, která napadá nejen zvířata, ale i lidi.

* * *

Když jsem se pouštěl do této knihy, bylo to jako sledovat oblíbený film. Jackaby byla jediná kniha, která mě opravdu dokázala rozesmát. Proto jsem měl od této knihy jistá očekávání a trochu jsem se obával, že budu zklamaný. Přesto jsem nedokázal vydržet ani chvíli a pustil jsem se do knihy hned po jejím zakoupení. Obavy ze mě opadly hned u první kapitoly, která mě okamžitě rozesmála. Další čtení už plynulo naprosto skvěle, což mělo za následek, že jsem se po prvním čtení ocitl okamžitě v polovině knihy.

Na knihách Williama Rittera se mi hrozně líbí, že se autor nebojí zacházet do velkých podivností. Některé věci v jeho knihách jsou naprosto absurdní, ale přitom to skvěle funguje, protože autorův svět prostě takový je. Je to místo, kde se dá pracovat s magií, všude se prohání nadpřirozené bytosti, mezi nimi kličkují kočáry tažené koňmi a sem tam se objeví nějaká ta mrtvola, která stoprocentně zemřela rukou nadpřirozených sil, protože má kolem sebe fluidum, v kterém Jackaby dokáže číst.

U prvního dílu bylo malinkým problémem, že byl hodně průhledný. Odhalit pachatele nebylo vůbec těžké a mnoho čtenářům se proto kniha moc nelíbila. To se tímto dílem mění. Sice jde pár věcí odhalit ještě dříve, než se je autor rozhodne odhalit sám, ale rozhodně to není už tak jednoduché, jako tomu bylo v předchozím díle. Je vidět, že se autor v tomhle směru hodně zlepšil, ale přeci jen by to chtělo ještě trochu dotáhnout.

Případ ukradeného zubu přináší i nové postavy, které si mě okamžitě získaly. V tom je autorova síla, protože tvoří propracované charaktery s takovou lehkostí, že postavy ihned zapadnou do příběhu a máte pocit, že je znáte už dlouho. Nejvíce mě okouzlila ambiciózní novinářka Nellie Fullerová, která má neuvěřitelnou vyřídilku. Skvělé jsou samozřejmě i stávající postavy Jackabyho a Abigail Rookové. Když se spolu tihle dva začnou bavit, tak to vždycky stojí za to.

Bohužel se druhý díl tomu předešlému nevyrovnal. Je sice stále nadprůměrným čtivem, které je spíše oddychového rázu, ale něco mi na příběhu prostě vadilo. Mohlo by to být tím, že se tento díl zaměřoval spíše na Abigail, která se potýkala s věcmi kolem paleontologického nálezu, zatímco Jackaby vedl vyšetřování někde mimo příběh. Navíc mi přijde, že se autor už nechal trochu moc unést a některé věci už trochu přepískl.

Přesto jsem si ale druhý díl naprosto užil a skvěle jsem se u něho odreagoval. Jen je škoda, že autor píše tak krátké knihy, které přečtete během jednoho až dvou dnů. Už teď se neuvěřitelně těším na třetí díl, který se bude točit především kolem Jenny, která v tomto díle nedostala moc prostoru. Snad nebudeme čekat dlouho.

HODNOCENÍ: 80%











středa 8. března 2017

Odpusťte mi, váš Leonard (Matthew Quick)


Leonard Peacock, hrdina této knihy, právě dnes slaví osmnácté narozeniny. Osmnácté narozeniny jsou pro každého významnou událostí a Leonard se proto rozhodne, že právě v tento den zastřelí svého spolužáka Ashera a následně uštědří jednu kulku i sobě. Sbalí si tedy do batohu pistoli značky P-38 a vydá se na cestu do školy. Ještě než ale Leonard opustí tento svět a stane se vrahem a sebevrahem, chce se rozloučit se čtyři lidmi, kteří jsou pro jeho život důležití a obdarovat je. 

Tahle kniha mě zaujala na první dobrou. Zaujala mě nejen svou anotací, ale i krásnou a jednoduchou obálkou, která skvěle ladí s příběhem. Trvalo ale něco přes rok, než jsem ke k této knize dostal. Hodně mě k ní přitahoval i fakt, že jsem viděl filmové zpracování Terapie láskou, který byl natočen podle autorovi stejnojmenné prvotiny.

Autor se v této knize zaměřuje především na psychologii hlavní postavy a trochu si pohrává s filozofickými otázkami a lehkou kontroverzí. Vůbec ale netlačí na pilu a čtenáři nic nevnucuje. Všechno navíc zabalil do poměrně slušného příběhu a díky příjemnému stylu psaní a krátkým kapitolám, se tak ocitnete rychle na konci knihy. 

Přesto moje první pocity z knihy nebyly vůbec dobré. Nemohl jsem si vůbec najít vztah k hlavní postavě, který na mě působil jako sebestředný spratek. To se naštěstí poměrně rychle změnilo a začal jsem Leonardovou chování trochu chápat. Jeho dětství nebylo zrovna jednoduché a moc tomu nepřidali ani jeho rodiče, kteří by měli být odstrašujícím příkladem pro každého, kdo si o nich přečte. A to především Leonardova matka, jejíž chování jsem už vůbec nechápal. Mám takový pocit, že Linda je opravdu pitomá, jak sám Leonard několikrát poznamenal.

Je nutno říct, že Leonard ale také není zrovna ukázkovým příkladem teenagera. Po celou dobu čtení jsem se nemohl zbavit dojmu, že si o sobě Leonard trochu moc myslí a chová se ke svému okolí hrozně arogantně. V jeho okolí se sice pohybovali podivní lidé, ale to jeho chování neomlouvá. Všichni kolem sebe máme lidi, kteří nás svým chováním rozčilují, a to především na středních školách, ale snažíme se to přecházet, protože to na světě prostě tak chodí. Kdyby si tohle přečetl Leonard, určitě by mě označil za überdementa a ovci. 

Celkový problém mi dělalo i zpracování knihy. V knize jsou používány poznámky pod čarou, které jsou mnohdy zbytečné a mohly být zakomponovány normálně do textu a v mnohem kratším provedení. Později jsem se s nimi poměrně smířil, ale stále nemůžu pochopit, proč autor někdy začal psát text do sloupce. Ne že by to na příběh mělo nějaký vliv a asi právě proto mi nedochází, proč se autor takhle rozhodl. Ze začátku by vás mohli vyděsit i dopisy z budoucnosti, což překvapily i mě, ale pokud budete pokračovat dál, i tohle bude mít své rozumné vysvětlení. 

Ve výsledku jsem si knihu ale užil. I když začátek nebyl zrovna nejlepším a Leonard mě děsně štval, všechno se nějakým způsobem zlepšilo a druhou polovinu jsem si vlastně hezky užil. Leonard má v druhé polovině knihy také své chvíle, kdy jsem nepochopil jeho chování, ale už to nebylo tak hrozné. Přesto vše vás nechci od této knihy odradit. Má jistě své kvality a je poměrně dobrou sondou do duše ztrápeného chlapce, který se rázně rozhodne vyřešit všechna svá trápení. Pokud máte tyhle psychologicky laděné knihy rádi, tahle by vás neměla zklamat.

HODNOCENÍ: 68%




neděle 5. března 2017

Probuzení Simona Spiera (Becky Albertalli)



OD: bookaboutdaniel@gmail.com
KOMU: vsem.ctenarum.sveta@gmail.com
DATUM: 5. března 9:06
PŘEDMĚT: Skvělé dva dny s knihou.

     Drahý čtenáři,
možná si říkáš, že bych měl použít spojení drazí čtenáři, ale nejsem zas tak blbej a vím co píšu. Používám "drahý", protože budu mluvit přímo k tobě. Rád bych ti totiž zcela soukromě řekl o mých předešlých dvou dnech. Tyhle dva dny byly naprosto skvělé, protože jsem je prožil s jednou knihou, která mi naprosto učarovala. 
    
Ta kniha vyprávěla o jednom klukovi, který se jmenoval Simon Spier. A tenhle Simon si dopisoval po e-mailu s klukem, o kterém vůbec nic nevěděl. Jediné co o něm ví je, že chodí na stejnou školu jako on, a že je gay, stejně jako Simon. Ani jeden z nich to ale nechce prozradit veřejnosti. 
     
Možná ti přijde zvláštní, jak se tedy tyhle dva dali dohromady, když ani jeden z nich neví, co je ten druhý zač?! Na to je jednoduchá odpověď. Představ si, že jejich škola má na Tumbleru jakousi stránku, kde se studenti mohou anonymně svěřovat se svými starostmi. Simon si tam jednou všiml vzkazu jednoho kluka, který si říká Blue a píše že je gay. To samozřejmě Simona zaujalo a od té doby si píšou a stávají se pro sebe důležitými.
     
Všechno probíhalo hladce, než se Simon zapomněl odhlásit ze svého e-mailu na školním počítači a na jeho místo si sedl Martin, který si přečte jeho korespondenci s Bluem. Přesně tohle Martin potřeboval, protože tajně pokukuje po Abby, která je Simonovou dobrou kamarádkou. Začne proto Simonovi vyhrožovat, že pokud mu nepomůže "sbalit" Abby, zveřejní jeho "milostnou" korespondenci a všem tak vyzradí Simonovo tajemství o jeho orientaci. Zní to zajímavě že?

   S láskou
   
      BaD.



OD: bookaboutdaniel@gmail.com
KOMU: vsem.ctenarum.sveta@gmail.com
DATUM: 5. března 15:13
PŘEDMĚT: RE: Skvělé dva dny s knihou.

      Drahý čtenáři,
musím s tebou souhlasit, že to zní trochu jako klišé. Ale musím říct, že by ses velice pletl, pokud by sis tohle myslel. Becky Albertalli (která tuhle knihu napsala), knihu totiž pojala trochu jinak. Nejen že do příběhu vložila e-mialové konverzace mezi Simonem a Bluem, ale především vše napsala hrozně otevřeně. To u takových knih nebývá zvykem. Začínají mě trochu štvát ty knihy, které se tváří jako o mladých pro mladé, ale zároveň se bojí použít slovo sex a vše se snaží nějakým způsobem obepsat, hlavně aby to někoho nepohoršilo. S tím tahle kniha nemá problém.

Navíc má tahle kniha  naprosto skvěle vykreslené postavy, které jsem si hned zamiloval. Hlavně teda Simona, protože je to snad jediná gay postava, která se chová naprosto normálně a kdybys to o něm nevěděl, rozhodně by tě to nenapadlo. Simona si prostě nebylo těžké zamilovat a stejně tak Bluea. Když jsem četl jejich e-mailové konverzace, skutečně jsem si připadal, jako kdybych se někomu naboural do e-mailu. Zcela důvěrně se ti mohu přiznat, že jsem se u těchto konverzací uculoval jako puberťák. Určitě znáš ten přitroublej úsměv, o kterým vlastně ani nevíš, ale za žádnou cenu nejde vypnout. 

Asi jsem se zbláznil čtenáři. Tahle kniha na mě tak zapůsobila, že bych jí nejradši začal číst celou znovu. Nebo víš co, spíš bych si to přečetl z druhého pohledu. Celkem by mě zajímalo, co se opravdu odehrávalo v Blueově hlavě. Neboj se, samozřejmě ti nevyzradím kdo Blue je, protože bys to možná rád zjistil sám. Pokud to tak uděláš, určitě mi dej vědět, jestli jsi poznal, kdo Blue je, protože mně se to podařilo celkem brzy. I když jsem několikrát během příběhu zaváhal, jestli to nebude jinak, ale vydržel jsem u svého tipu a udělal jsem dobře. 

Jsem zvědav, jestli Bluea odhalíš :)

    S láskou

        BaD.


OD: bookaboutdaniel@gmail.com
KOMU: vsem.ctenarum.sveta@gmail.com
DATUM: 5. března 17:33
PŘEDMĚT: RE: Nalákal si mě, přečtu si to...

    Ahoj čtenáři,
jsem rád, že jsem tě na knihu nalákal, a že si jí přečteš. Pevně věřím v to, že se ti bude líbit tak, jako mě. Abych ale odpověděl na tvojí otázku.
Ptáš se mi, jestli je na knížce něco, co se mi nelíbilo. Budu tě muset zklamat, ale nic takového jsem nenašel. O tom svědčí i fakt, že jsem ji přečetl během dvou dnů, a kdybych jí nezačal číst pozdě v noci, možná bych to zvládl v jednom dni. 

Možná bych ale v knize snesl více e-mailových konverzací, protože mě hrozně bavilo sledovat, jak se vyvíjí vztah těch dvou mladých kluků. Jinak bych opravdu nic neměnil. Po takovéhle knize jsem toužil už hodně dlouho a konečně jsem se jí dočkal. Kniha plná emocí, středoškolského života, silného přátelství, podpory a romantických chvilek první lásky. Upřímně čtenáři...chvílemi jsem se v té nejistotě viděl. 

Nechám tě tedy přemýšlet nad tím, zda si tuto knihu přečteš. Jsem divný, když vždycky čekám na tvojí odpověď? A navíc mám chuť na sušenky Oreo. Snad se brzy ozveš a konečně tak zjistím, kdo jsi :)


    S láskou

        Libor ;)


HODNOCENÍ: 98%

čtvrtek 23. února 2017

Když padne noc (Jenny Milchman)

Sandy Tremontová žije se svým manželem Benem, patnáctiletou dcerou Ivy a psem Mackem v Adirondackých horách, kde jsou na jedné straně obklopeni lesy a na straně druhé horami. V této odlehlé krajině jím dělají společnost jen sousedé, kteří žijí nedaleko, ale vztahy mezi těmito rodinami nejsou zrovna nejlepší. Podobné vztahy panují ale i v rodině Tremontových. Sandy má problém porozumět svojí dceři, která si zrovna prochází pubertou a má v sobě očividný vzdor. Na tyto problémy je Sandy ovšem sama, protože se je snaží skrýt před svým manželem, kterému nechce přidělávat zbytečné starosti.

Jednoho večera ovšem rodinou "idylku" naruší vpád dvou trestanců, kterým se podařilo utéct z vězení. Uprchlíkům trvá jen chvíli, než se jim podaří převzít nadvládu nad rodinou. Jediný, kdo se snaží útočníky vyřadit ze hry je Sandyin manžel Ben, který je ovšem brzy zpacifikován a Sandy zůstává proti zločincům sama se svojí dcerou. Naštěstí to vypadá, že si trestanci přišli jen pro nejnutnější věci, které jim pomohou v přežití a útěku a brzy jejich dům opustí. Když ovšem nadejde chvíle jejich odchodu, venku se spustí silná sněhová bouře, která jim v odchodu zabrání.

Naneštěstí bouře stíní mobilnímu signálu, o internetové připojení se postaral jeden ze zločinců, takže dovolat se pomoci je nereálné. Sandy se tak může spolehnout jen na sebe a na svoje psychologické schopnosti, které jsou teď její jedinou zbraní. Psychologická hra začíná a skrytá tajemství mohou kdykoliv vyjít na povrch.

Když padne noc je knihou, jejíž koncept byl již mnohdy zpracován, a to nejen v knižní, ale i ve filmové podobě. Aby kniha dosáhla dobrých ohlasů, měl by každý autor, který se rozhodne přivést na svět další podobnou knihu, obohatit tento námět o něco nového nebo se pokusil příběh vyprávět trochu jinak. Jenny Milchman se tohoto pravidla naštěstí drží a rozhodla se v této knize zaměřit především na měnící se psychiku všech postav, které v této knize vystupují. Tohle rozhodnutí oceňuji.

Knize také prospívá, že není psána jen z jednoho pohledu, ale u vyprávění se střídají Sandy a Nick, který je jedním z uprchlých vězňů. Ke slovu se občas dostane i Nickova matka Barbara, v jejichž kapitolách se přesuneme do minulosti, kde jsme svědky Nickova dětství. Tohle jednotlivé střídání pohledů se mi líbilo a ocenil jsem i různorodé označení kapitol, aby čtenář lépe poznal, kdo se zrovna dostal ke slovu. Ne že by jste to z vyprávění hned nepoznaly, ale je to takový pěkný detail, který se cení.

Na knize jsem si užíval především první třetinu knihy, kde se všechno postupně rozjíždí. K samotnému vniknutí do domu Tremontových dojde poměrně brzy, takže nečekáme dlouho na akci a jsem rychle vtaženi do děje. Autorka navíc nechává ve vzduchu vyset několik otázek, na jejichž odpovědi si čtenář musí chvíli počkat a číst dál. V příběhu se najde i několik momentů, které by mohly šokovat, ale pokud jste pozorný čtenář, tak by jste měli většinu odhalit ještě před tím, než se vám to autorka rozhodne sdělit. V tomhle jsem cítil jakýsi účel, protože autorce nejspíše nešlo o to šokovat za každou cenu, ale spíše si pohrát s psychikou postav a tím zapůsobit i na čtenáře.

Bohužel ne vše se mi na knize líbilo. Největším problémem této knihy jsou postavy, které se místy chovaly opravdu nesmyslně. Expertkou na tohle byla především pubertální Ivy, která se v jedné kapitole chovala tak, jak by se asi normální člověk v podobné situaci choval, ale v další kapitole absolutně změnila svůj přístup a začala se chovat absolutně nesmyslně. Několikrát jsem se musel v ději vracet zpět, protože jsem nemohl pochopit Ivyino chování a musel jsem se ujistit, že to opravdu udělala. Bohužel nebyla Ivy jedinou postavou, která se občas chovala nesmyslně.

Ve výsledku jsem s knihou spokojen, ale rozhodně nejsem nadšen. Líbil se mi styl, jakým si autorka pohrávala s psychikou jednotlivých postav a přitom poukazoval na věci jako špatná výchova dětí nebo neupřímnost v rodině. Užil jsem si i autorčin styl psaní, i když si nejsem jistý, jestli se takovýto, místy až lyrický, styl psaní hodil k podobnému tématu. Autorka mohla ale trochu ubrat na psychologickém vykreslení postav a přidat trochu akce, protože bych v knize uvítal trochu více potyček mezi oběma stranami.

HODNOCENÍ: 70%

Za poskytnutí recenzního e-booku děkuji nakladatelství:








úterý 21. února 2017

Temná tání (Kate A. Boorman)

Temná tání jsou druhým dílem ze série Smrtná zima, která u nás nesklidila zrovna nejlepší ohlasy. Mnoha lidem se Smrtná zima nelíbila, protože v ní nebyla skoro žádná akce, děj se téměř celý odehrával v ohraničené osadě a autorka byla dokonce konfrontována tím, že zkopírovala námět knihy z filmu Vesnice. Kritiku sklidila dokonce i hlavní postava Emmeline, která byla některými čtenáři obviněna ze sebepoškozování, když využívala svoji nemocnou nohu jako zdroj bolesti, když se snažila soustředit. Mně osobně se první díl líbil a na jeho pokračování jsem se těšil.

Druhý díl se zdá býti úplně jinou knihou, než jakou byla Smrtná zima. Vypořádala se s nedostatkem akce a změnilo se i prostředí, ve kterém se příběh odehrává. Jediné co z prvního dílu přetrvává, jsou postavy a Emmelinina nemocná noha. V tomto díle opouštíme hradby Osady a vydáváme se s Emmeline, Matisou a Kanem na dalekou výpravu. K těmto hrdinům se ještě přidává pár dalších obyvatel osady a Matisiných společníků, kteří se všichni společně vydávají na cestu, jejíž cílem je najít Matisin lid, který musí varovat před blížícím se nebezpečím. Cestou ovšem potkávají několik lidí, kteří se pro ně mnohdy stávají nebezpečím, protože si nárokují území, na které skupina našich hrdinů vstoupila.

Emmeline a její přátele se dostanou brzy do nebezpečné situace, která je rozdělí na několik skupin a některé bude stát dokonce život. Emmeline musí sebrat všechny své síly, aby se dokázala s touto situací vyrovnat a přišla na to, jak znovu skupinu sjednotit a pokračovat dál ve výpravě. Mimo to se musí Emmeline ještě vypořádat s Matisiným bratrancem, který ji nemá zrovna v lásce a dává jí za vinu všechno, co se na výpravě událo.

Jak už si můžete z tohoto popisu všimnout, Temná tání jsou opravdu o hodně akčnější, než byla Smrtná zima. Autorka mě překvapila, jakým směrem nechala příběh ubíhat a dokázala mě několika momenty překvapit. V první chvíli se může zdát, že je děj průhledný a přesně víte, co bude následovat dál, ale zdání může klamat. Oni se ty věci vlastně opravdu stanou, ale autorka má ve zvyku věci ještě více překroutit, takže jste ve výsledku překvapeni. To jsem si na příběhu opravdu užíval.

Musím se ale pozastavit nad tím, do jakého časového období bych tento příběh zařadil. Na první pohled se zdá, že se příběh odehrává kdysi dávno v minulosti. Za to nejspíše může samotná Osada, která trochu působí jako osada mormonů. Pak se ovšem dostaneme za zdi Osady a najednou se v příběhu objeví kulomet a traktor, což mě naprosto zaskočilo, protože se mi do příběhu najednou nehodily. Takže období příběhu je nejisté. Možná dostaneme více indícií v závěrečném dílu.

Jak už bylo řečeno, i v tomto díle se setkáváme se starými postavami a moc nových do příběhu vlastně nevstoupí. Spíše se o starých postavách dozvíme něco více, takže si rozšíříme obzory o jejich osobnostech. Trochu se mi v tomto díle znelíbil Kane, který se choval opravdu podivně. Já chápu, že byl ovlivněn celou tou situací, která k němu nebyla zrovna milosrdná, ale některá jeho rozhodnutí byla prostě nesmyslná.

Trochu mě mrzí, že si autorka nechala uniknout pár věcí, které v této sérii hezky nakousla a nakonec celý potenciál hodila do koše. Mám namysli postavu Toma a jeho sexuální orientaci. Situace že žijete v uzavřené osadě s přísným režimem, kde je homosexualita zakázána a vy jste homosexuál, to by vydalo klidně na samostatnou knihu. Autorka tento potenciál ovšem zahodila a nechala ho nevyužitý. Ona vlastně celkově na Tomovu postavu zapomíná, a to i přes to, že jde možná o jednu z nejzajímavějších postav, která se v této sérii nachází. V Temných tání sice dostal trochu více prostoru, než jaký měl ve Smrtné zimě, ale i tak byl půlku knihy mimo dění. Takže se opět odvolávám na třetí díl, kde si snad užijeme Toma více.

Hlavně se mě prosím neptejte, který ze dvou dílů se mi líbil více. Absolutně se nemůžu rozhodnout, protože jde o úplně odlišné knihy. Zatímco prvnímu dílu opravdu chyběl nějaký ten akční moment, Temnému tání zase chyběla ta tíživější atmosféra, kterou měla Smrtná zima. Takže obě knihy mají své klady, ale mají i své zápory, takže jsou na tom v podstatě stejně. Proto hodnotím procentuálně stejně, jako jsem hodnotil Smrtnou zimu. Jsem zvědav, jakým směrem se bude posouvat závěrečný díl této trilogie. Určitě si ho nenechám ujít.

HODNOCENÍ: 78%






čtvrtek 16. února 2017

Hvězdy nad hlavou (Marissa Meyer)


Po závěrečném dílu Měsíčních kronik, který nesl název Winter, jsme dostali ještě jednu možnost, jak se setkat se svými hrdiny, a to formou devíti povídek, které obsahuje sbírka nesoucí název Hvězdy nad hlavou. V těchto povídkách se mnohdy vracíme do dob, které předcházejí Měsíčním kronikám. Podíváme se tedy do doby, kdy Michelle Benoitová skrývala dívku z Měsíce, jak se Cinder dostala do pěstounské rodiny v Novém Pekingu nebo se staneme svědky chvíle, kdy je malý Zee´ve (Vlk) rekrutován do královského vojska královny Levany.

Trochu mě zamrzelo, že se většina povídek vrací právě do raného období našich hrdinů, které už nám byly mírně naznačeny v předešlých knihách. Nic nás v nich tedy nepřekvapí a rozšiřují tak jen informace, které již známe. V tomhle ohledu jsem od této knihy čekal více. Navíc mi všechny povídky přišli tak trochu depresivní, což se dá pochopit, protože všichni hrdinové prošli těžkým dětstvím.

Ne všechny povídky se ale zaměřovaly na dobu před událostmi Měsíčních kronik. Najdeme zde třeba i povídku, která s našimi hrdiny nemá téměř nic společného, až na to, že se v něm na chvilku mihne postava Cinder. Trochu jsem se pozastavoval nad tím, co autorku vedlo k tomu, aby do povídkové sbírky, která se zabývá Měsíčními kronikami, zařadila tuto povídku, která s nimi nemá očividně nic společného. Až po přečtení jsem usoudil, že se tam tato povídka hodila a opravdu se mi líbila. Jde o povídku Malá androidka, která svádí k myšlence, že zde půjde o Iko, ale ve skutečnosti jde o retelingový příběh, který je inspirovaný příběhem Malé mořské víly.

Pak ovšem přijde poslední povídka, kvůli které opravdu stojí za to, si tuto knihu pořídit. Jde totiž o úplně nový příběh, kdy se setkáváme se všemi našimi hrdiny. Tento příběh se jmenuje "Něco starého, něco nového," a jak už může příběh napovědět, jedná se o svatbu. Nebudu tu spát, o čí svatbu se jedná, ale tahle povídka byla překrásná. Dokázala ve mě probudit emoce, takže jsem se u ní několikrát zasmál a v jednu chvíli se mi do očí hrnuly slzy. Tuhle povídku jsem si opravdu užil a v podobném duchu bych si představoval i ostatní povídky.

Mile mě překvapila i povídka "Mechanička," která se zaměřuje na první setkání prince Kaie a Cinder, tentokrát ovšem z pohledu prince Kaie. Bylo v celku příjemné se podívat princi do hlavy, jaké myšlenky mu lítaly hlavou, když poprvé Cinder spatřil. Vůbec mi nevadilo, že už tento příběh znám, protože jsem se cítil, jako bych tuto scénu četl poprvé.

Původně jsem zde chtěl vyjádřit názor, která povídka mi přišla nejlepší, a která nejhorší, ale nemůžu to udělat. Povídky, které předcházejí Měsíčním kronikám, byly všechny stejně dobré a poslední povídka, jak už je patrné z předchozího odstavce, byla bezkonkurenčně nejlepší. Tak nějak bych si představoval závěr ve Winter. Takže tohle je takový můj poloviční názor, co se oblíbenosti povídek týče.


Jediné, na co bych si trochu postěžoval, je obálka. Obálka je sice krásná, ale ty děti mi k ní prostě nesedí. Určitě by bylo lepší, kdyby se obálka zachovala jaká je a místo dětí bych zvolil spíše diadém, který se nachází na originální, americké obálce. Pak by na mě obálka působila o dost lépe.



Ve výsledku jsem s touto povídkovou sbírkou spokojen. Bylo to hezké rozloučení s postavami i s celým světem Měsíčních kronik. Pokud by se autorka někdy rozhodla, že by vydala ještě nějakou knihu, která by se  řadila do tohoto světa, určitě bych se jí nebránil. Už teď si brousím zuby na knihu Heartless, jejíž ukázka je součástí této knihy.

HODNOCENÍ: 80%





čtvrtek 2. února 2017

Pohřbení (Kendra Elliot)

Je to již dvacet let. Dvacet let, co se ztratil autobus plný dětí, které se už nikdy nevrátili domů. Tedy až na Chrise Jacobse, který se dva roky po zmizení autobusu záhadně vynořil z lesů, celý pohublý a zmlácený. Rodinám zbylých dětí svitla naděje, že by se jejich děti mohli jednou vrátit, stejně jako malý Chris. Otázek kolem Chrisova návratu je mnoho, ale odpovědí se nikdo nedočká, protože Chris trpí ztrátou paměti a nepomáhá ani hypnóza. Odpovědi začínají přicházet až ve chvíli, kdy od Chrisova návratu uběhne dlouhých osmnáct let. Až v tu chvíli, kdy jsou nalezeny ostatky. 

Kde jsou nalezeny odpovědi, vzniká spousta dalších otázek. Jedna z těch nejožehavějších je ta, kde se nachází ostatky Daniela Brodyho, syna senátora. Nad touto otázkou si hodně láme hlavu Danielův mladší bratr Michael, který pracuje jako reportér. Nejvíce si slibuje od rozhovoru s Chrisem, který se ovšem v osmnácti letech odstěhoval a nikdo neví, kde se zrovna nachází. Neví to ani jeho sestra Jamie, kterou se Michael rozhodne navštívit, aby zjistil Chrisův aktuální pobyt. 

Jamie s Michaelem nechce spolupracovat, a to i přes to, že mezi nimi přeskočila neurčitá jiskra, která je navzájem přitahuje. Situace ovšem rychle začíná nabírat na obrátkách a Jamie nezbývá nic jiného, než s Michaelem vystopovat jejího bratra, protože jedině on jim může dát odpovědi na jisté otázky. Je totiž dosti možné, že pachatel, který stojí za únosem autobusu, je stále na svobodě a chce svoji práci dokončit. 

Romantika & napětí. To je výpis "žánrů", kterými se tato kniha prezentuje. Popravdě musím říct, že to byla právě ta romantika, které jsem se v této knize bál a je to právě ta romantika, která mi trochu kazila požitek z knihy. Ne že by ho kazila svojí existencí v příběhu, protože tyto dva žánry spolu dobře souzní, ale tou násilností, kterou byla ta romantická linka do příběhu vražena. 

To romantické souznění, které začalo mezi Michaelem a Jamie pomalu vznikat, mi přišlo neuvěřitelně umělé, a tak trochu zbytečné. Věřím tomu, že pokud označení romantika bylo použito k tomu, aby přitáhlo více ženského publika, určitě se tak stane a ženské publikum si možná bude v těch romantických chvílích libovat. Mě to bohužel nepřesvědčilo a v první polovině mě vyloženě rušila od napínavého příběhu. Naštěstí to je jediná věc, která se mi na této knize nelíbila.

Napětí, na rozdíl od romantiky, funguje naprosto skvěle, a to především v druhé polovině knihy. Zde se totiž trochu odpustí od té romantiky a autorka se více zaměří na samotné vyšetřování a přijde s několika zvraty, které jsem absolutně nečekal. Tím si mě naprosto omotala kolem prstu a já jsem se v druhé polovině od knihy nemohl odtrhnout. V podstatě jsem druhou polovinu přečetl na jedno posezení, a to se mi moc často nestává.

Na hlavního pachatele jsem přišel hodně brzy, ale to nic nemění na tom, že jsem si tuto knihu skvěle užil, protože moment překvapení, o který jsem přišel na konci knihy, bylo vyváženo těmi zvraty, které přicházeli během knihy. Pokud váháte nad tím, že by jste si tuto knihu přečetli, přestaňte už nadále váhat, protože tahle kniha za přečtení rozhodně stojí.

HODNOCENÍ: 80%



čtvrtek 26. ledna 2017

Anihilace (Jeffrey VanderMeer)

Anihilace vypráví o tajemné oblasti X, která se nachází někde v Americe a už po desítky let je studována různými expedicemi, které jsou vysílány Jižní zónou. Tato organizace se drží v utajení, stejně jako drží v utajení onu oblast X. Možná se takto může zdát, že nepůjde o nic extra zajímavého, ale opak je pravdou. 

Stačí jen dodat, že první expedice, která byla vyslána k průzkumu oblasti X, se vrátila se zprávami o rajské přírodě. Členové druhé expedice spáchali všichni sebevraždu, třetí expedice zahynula při přestřelce, když proti sobě všichni členové obrátili své zbraně a jedenáctá expedice se vrátila domů, ale její členové se chovali podivně, jako by nebyli sami sebou. Nehledě na to, že pár měsíců po návratu jedenácté expedice, všichni její členové zemřeli na agresivní rakovinu. 

V této knize sledujeme dvanáctou expedici, která je vyslána k průzkumu této oblasti a čítá čtyři členky. V této expedici se nachází antropoložka, kartografka, psycholožka a bioložka, která se stává i naší průvodkyní oblastí X. Jste připraveni do této oblasti nahlédnout a zjistit co ukrývá? Pokud ano, tak se začtěte do knihy, protože já vám o jejím ději už nic nevyzradím, protože bych vám mohl pokazit ten správný požitek.

Začíst se do této knihy není nikterak těžké, ale zároveň se jedná o ten typ knihy, které musíte věnovat pozornost. Musíte co nejvíce soustředit na příběh, aby vám nic neuniklo a zároveň hodně zapojit svou fantazii, protože oblast X je plna anomálií, které si není zrovna jednoduché představit, i když jejich popis je dobrý.

Styl psaní Jeffreyho VanderMeera mi byl sympatický, ale celá kniha je psána něco jako deníkový záznam bioložky, takže se v knize nachází hodně biologických pojmů a rozborů, a protože tomuto směru moc neholduji, tak jsem si přišel, jako kdybych četl odbornou knihu. Což rozhodně není na škodu, protože jsem tak autorovi, jak se říká, skočil na špek a vše co mi s příběhem naservíroval, jsem četl s otevřenou pusou údivem. 

Velmi zajímavou práci odvedl autor s postavami, protože po celou dobu knihy o nich nic nevíme. Neznáme dokonce ani jejich jména, takže je po celou délku knihy rozeznáváme jen podle jejich profesí. Trochu mi to připomíná Kafkovy příběhy, kdy se jméno hlavních postav také nedozvíme, protože prostě nejsou důležitá. Stejně tak nejsou důležitá jména ani v Anihilaci a mezi postavami vlastně ani neexistuje jiný vztah, než čistě pracovní.

V příběhu jsou ale místy malé odbočky, kdy se alespoň dozvíme něco málo z bioložčina života, než se stala členkou dvanácté expedice. Tyhle scény se mi překvapivě dost líbili, protože jsem konečně dostával informace o nějaké z postav a dostával se hlouběji do příběhu. 

Asi nejlepší na této knize je ale atmosféra, která je velmi hutná a začíná se tvořit hned od prvních stran. Autor postupně, ale stále více tlačí na pilu, takže jsem se občas přistihl při tom, že jsem ponořený do příběhu a nervózně si poklepávám nohou, nebo si okusuji nehty. Byl jsem zkrátka nervózní a s každou další stránkou se moje nervozita stupňovala a místy hraničila až se strachem, což je dost zvláštní, protože tato kniha ve své podstatě nemá být strašidelnou, ale spíše znepokojující. Což tedy rozhodně byla. 

Já jsem si Anihilaci naprosto užil a můžu ji rozhodně doporučit. Je nutno ale říci, že to není kniha úplně pro každého a je dost možné, že se vám vlastně ani nebude líbit. Mně si naštěstí získala a nemůžu se dočkat dalších dílů, i když se jich trochu obávám, protože konec Anihilace mě dosti překvapil. Uvidíme, jak si s tím autor poradil.

HODNOCENÍ: 85%


pátek 20. ledna 2017

Unboxing #24

Po nějaké době se hlásím opět s unboxingem, který tentokrát skrývá výhru, kterou pořádalo nakladatelství Mystery Press. Nebyla to ale soutěž, kdy by se odpovídalo na otázky, ale hádalo se podle fotky, kolik javorových listů je ve skleněné míse. Kupodivu jsem se svým odhadem nejvíce přiblížil a kniha tak byla moje :). Asi si dovede představit tu radost, když jsem se tuto zprávu dozvěděl. Ale nebudu se tu zbytečně rozkecávat, protože jsme tu všichni stejně jen kvůli tomu balíčku :) Pojďme se do něj pustit ;)






Tahle obálka se mi líbila už když jsem ji viděl na internetu, ale až na živo jsem ji skutečně ocenil.     Je nádherná!



Jedná se o Thriller, který má i na své obálce uvedeno romantika & napětí. S tou romantikou si nejsem úplně jistý, ale věřím tomu, že to k sobě půjde a užiju si to :)


Podle anotace to zní hodně zajímavě a už se těším, až se do knihy ponořím.


Moc děkuji nakladatelství Mystery Press, že vytvořilo takovou skvělou soutěž, do které jsem se mohl zapojit a za zaslání knihy. Mám velkou radost! :)


středa 18. ledna 2017

Ďáblova svatyně (Marie Hermanson)


Ďáblova svatyně je knihou, která nám předkládá příběh Daniela a Maxe, kteří jsou jednovaječnými dvojčaty. Vlastně to není tak úplně jejich společný příběh, ale bez jednoho by nebylo druhé. Hlavní postavou je zde Daniel Brant, který jednoho dne obdrží podivný dopis, který přišel ze zahraničí, a to konkrétně ze Švýcarska.

 Po přečtení dopisu se dozvídá, že mu píše jeho bratr, jednovaječné dvojče, Max, který je dobrovolně hospitalizován v psychiatrické léčebně se syndromem vyhoření. Max svého bratra žádá o jeho návštěvu, a i když má z této návštěvy Daniel podivný pocit, nakonec se přinutí a rozhodne se svého bratra na klinice v Himmelstalu navštívit.

Jak se nakonec ukáže, spíše než návštěvu svého bratra, potřebuje Max především jeho pomoc. A ne jen tak ledajakou. Max se dostal do problémů s mafií, která mu vyhrožuje formou jeho přítelkyně, která může být v nebezpečí. Potřebuje tedy od Daniela, aby ho na klinice na pár dnů zastoupil a převzal tak jeho identitu. Než se Daniel dokáže rozmyslet, zda svému bratrovi pomůže, Max už je dávno pryč a Danielovi nezbývá nic jiného, než přistoupit na Maxovu hru. 

Jaké je ale překvapení, když se Max ve smluvenou dobu nevrátil a dokonce se ani neozval. Daniel se pokouší personálu kliniky vysvětlit co se přihodilo, ale přirozeně mu nikdo nevěří. Daniel se dostává do výru různých bizarních situací a je obklopen lidmi, kteří na něho nedělají zrovna nejlepší dojem. Je možné že by ho Max podvedl? Možná ho mafie dostala? Jisté je jen to, že kliniku obestírá jedno velké tajemství, o kterém si Daniel jednou bude přát, aby jej nepoznal.

V první řadě je nutno říci, že tato kniha trochu klame svým "tělem". Je tady totiž pár věcí, které je nutno si objasnit, než se do knihy pustíte. Nevím jak jste na tom vy, ale já jsem z této knihy chytil prvotní dojem ten, že Max bude hospitalizován v psychiatrické léčebně, kde se bude odehrávat ten temný příběh. Ona psychiatrická léčebna se ale nekonala, protože klinika v Himmelstalu je vlastně takovým resortem, kde najdete téměř vše, na co by jste si vzpomněli.

Asi největší chybou by bylo k této knize přistupovat jako k drsnému thrilleru, protože tím tato kniha určitě není. V této knize je napětí postupně uvolňováno a pomaloučku graduje až k nečekanému konci. Na anglických stránkách jsem četl i názor, že by se u této knize nemělo jíst, protože by se vám mohlo udělat zle. Je pravda, že pokud jste čtenář se slabší povahou, mohlo by se vám z pár scén udělat trochu nevolno, ale nejde o nic vyloženě nechutného.

 Kniha je rozdělena do čtyř částí, kdy se každá část zaměřuje na určitou fázi příběhu. V první části se seznamujeme s celkovým příběhem, postavami a prostředím, a proto se mi tato část četla asi nejhůře ze všech. Hodně v tom určitě sehrála roli délka této kapitoly, protože sahala až do poloviny knihy a přinesla spousty otázek, na které bylo odpovězeno až v nadcházejících částech. Další kapitoly už byly výrazně kratší a plné odpovědí, takže se četly výrazně lépe. Proto knihu v první části neodkládejte a vydržte až do konce, protože je o co stát.

Když se zaměříme na klady této knihy, tak jedním z největších kladů je to, že mě kniha dokázala v několika ohledech překvapit a párkrát i šokovat. V celku mě zaujala i zápletka, i když nevím, jak moc je originální. Já jsem se s podobnou zápletkou ještě nesetkal, takže pro mě v celku originální byla. Dalším kladem jsou převážně krátké kapitoly, díky čemuž je čtení rychlejší a příjemnější.

Pak je tu i pár věcí, u kterých nevím, zda je zařadit spíše do kladů či záporů. Třeba jsem si nedokázal vytvořit větší vztah s žádnou z postav, ale na druhou stranu mě bavilo odhalovat jejich minulost a celkové osudy, i když jich v knize moc odhaleno nebylo. Podobné pocity mám i s popisem krajiny a celkového komplexu vesnice a kliniky. Autorka svými popisy podněcovala moji představivost, takže jsem si dokázal ve své fantazii vytvořit hezký obrázek celého prostředí, ale v jednu chvíli už bylo toho popisovaní až moc a místy jsem byl trochu i znechucen těmi postavami a jejich chováním.

No a čistých záporů tady moc nemám, protože tahle kniha není úplně špatná v ničem. Možná bych řekl, že je lehce nadprůměrná. Záporným bych označil až snad samotný konec, který mi přišel už trochu překombinovaný. To započalo začátkem poslední části, kdy už autorka trochu moc překrucovala jednu a tu samou věc, a to mě moc nebavilo. Ale zase se musí uznat, že to bylo stále originální a překvapivé rozuzlení.

Když to tedy shrneme, tak je Ďáblova svatyně v celku originální kniha, která má rozhodně co nabídnout, ale místy se může zdát zbytečně zdlouhavou. Přesto stojí za přečtení a já ji mohu určitě doporučit. Jen bych budoucím čtenářům poradil, aby od této knihy neměly příliš velká očekávání a nevzdávali ji příliš brzy. Kniha totiž začne být opravdu zajímavá až v druhé polovině.

HODNOCENÍ: 70%


Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství OMEGA




Knihu můžete zakoupit přímo na stránkách nakladatelství OMEGA nebo na stránkách KNIHY DOBROVSKÝ