neděle 10. prosince 2017

Hluboký hrob: Dítě útesů (Viveca a Camilla Sten)


Dvanáctiletá Tuva žije na švédském ostrůvku Haro, který je obklopen spousty menších ostrůvků a útesů. Jediný způsob dopravy je tedy možný pouze lodí. Tuva tak každý den se svými spolužáky nastupuje na "školní" loď a není to pro ni nic příjemného. Nejenže se Tuva bojí okolního moře a plavba jí nedělá dobře, ale nezapadá ani mezi své spolužáky. Nevyhne se tak uštěpačným poznámkám a opovrhujícím pohledům. Tento školní den však přinese tragédii, která navždy změní Tuvin život. Celý ostrov je ponořen do hluboké mlhy a ve škole se koná orientační běh, při kterém se ztrácí Tuvin spolužák. Není však prvním člověkem, který v poslední době beze stopy zmizel.

Tuva však cítí, že se schyluje k něčemu hroznému. Pronásledují ji noční můry, začíná vídat podivná stvoření a s mořem je něco moc špatně. Jako by v něm sídlilo něco nebezpečného, co čeká jen na ní a snaží se jí dostat. Tuva se rozhodne zjisti, co se stalo jejímu spolužákovi a při hledání této odpovědi se nejvíce dozví o sobě samotné. Proč k ní promlouvají temné hlasy a co měla znamenat ta světla, která se snažila zavést jejího spolužáka do hlubokého lesa? Tuvin přerod je nastolen a už nikdy nebude tou samou dívkou, kterou byla doposud.

Na Hluboký hrob - Dítě útesů jsem se velice těšil, protože jsem v určité chvíli neviděl nic jiného, než reklamy na tuhle knihu. Anotace zněla velmi pěkně a perfektně pasovala do mého žánru knih. Po pár stránkách však přišla poměrně studená sprcha, protože se ukázalo, že kniha je napsána pro opravdu mladé čtenáře. Primárně bych jí přiřadil pro čtenáře mezi dvanáctým až patnáctým rokem, což už jsem téměř dvojnásobně překročil. Ne že by to měl být nějaký problém, ale očekával jsem něco trochu jiného.

Viveca Sten je ale zkušenou autorkou, která se primárně věnovala detektivnímu žánru a Dítě útesů je její první fantasy knihou pro mládež, kterou napsala za spolupráce se svou dcerou Camillou. Na knize se tak projevilo, že jí píše již zkušená autorka. Příběh je dobře vystavěn, postavy poměrně dobře vykresleny a je jasně vidět, že autorky věděly co dělají. V tom by problém nebyl. Jediné co mi na podobných knihách vadí je to, že v nich vystupují "děti", které se během chvíle stanou neohroženými hrdiny a dospělí jsou těmi, kteří jim sekundují. Těžko se věří tomu, že dvanáctiletá dívka vyběhne v noci z domu, otec jí za žádnou cenu nemůže dohnat, ani to moc nezkouší, a soused jí bez problému půjčí v noci svoji loď.To jsou prostě věci, které mi vadily a skřípal jsem u nich zuby.

Kromě té uvěřitelnosti ale nemám nic, co bych knize vytkl. V jistém směru chápu i tu lehkou nesmyslnost, protože když se píše pro mladší čtenáře, je primární zaujmout příběhem a některé věci prostě musí jít stranou a na uvěřitelnost se moc nehledí. Když se na knihu podívám očima svého mladšího já, tak by se mi kniha určitě líbila více a možná by patřila mezi mé oblíbené, protože mytologická stvoření, která se v příběhu vyskytují, jsem prostě v mladí hltal každým coulem. Proto si myslím, že pro mladší čtenáře jistě půjde o zábavné čtivo, které přinese i dávku toho napětí.

Dítě útesů je za mě tedy určitě dobrá kniha, ale především pro mladé čtenáře. Pokud tedy sháníte ještě nějaký knižní dárek pro svého malého čtenáře, nebo by jste naopak chtěli ze svého dítka čtenáře udělat, tak tato kniha by mohla být tou pravou, která by je mohla zabavit. Krátké kapitoly a větší styl písma navíc zaručuje to, že příběh plyne rychle a není tak problém ani těch 400 stran, které Dítě útesů má. Také jde o první díl trilogie, takže se nebojte, že by pak dítě strádalo nad dalšími příběhy. I když si po tom uzavřeném konci nedokážu představit, jakým směrem se budou další díly ubírat.


NYNĚJŠÍ HODNOCENÍ: 65%

HODNOCENÍ MÉHO MLADŠÍHO JÁ: 87%

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství OMEGA. Pokud vás tato kniha zaujala, tak jsem moc rád a zakoupit ji můžete přímo na stránkách nakladatelství OMEGA, nebo na stránkách KNIHKUPECTVÍ DOBROVSKÝ. 




středa 6. prosince 2017

Oheň srdce (Kate A. Boorman)


Oheň srdce je třetím dílem, který uzavírá trilogii Smrtná zima, jejíž první díl vyvolal mezi čtenáři rozporuplné pocity. Mně osobně se Smrtná zima líbila, a to samé platí i pro druhý díl, který nese název Temná tání. Závěrečného dílu jsem se ale stejně bál, protože mohl být skvěle uzavřen, ale taky mohl celou sérii pěkně zkazit. Rozhodl jsem se, že nebudu dlouho vyčkávat a hned co u náš Oheň srdce vyšel, jsem se do něho okamžitě pustil.

Třetí díl se otevírá tam, kde předešlý díl skončil. Posunuli jsme se jen o pár týdnů dopředu, ale nic převratného se za tu dobu nestalo. Emmelin se usídlila se svým nejlepším přítelem Tomem v Matisině vesnici, kde žijí prvotní obyvatelé. V této vesnice poznávají nejen nové lidi, ale i nový způsob života, než který znaly ze své osady. Mohlo by se zdát, že je vše idylické, kdyby se nad všemi neklenul mrak, který nese název Dominium. Dominium si totiž činí nároky na veškeré pozemky a je na Emmelin, aby Dominiu učinila nabídku, která by mohla mezi těmi dvěma odlišnými světy uzavřít dohodu.

Nejedná se o nic jiného, než o lék na krvácení, které postihuje mnoho lidí a na nějž existuje jen jediný lék, který se skrývá v určité bylině. Jak se ale ukazuje, tak lék, který prozatím užíval Matisin lid přestal účinkovat a krvácení si opět nachází nové oběti. Naše snící děvčata však mají věštecké sny, které je nepřetržitě vedou zpět k pevnosti, kde celá cesta započala a odkud pochází Emmelin. Nezbývá nic jiného, než zjistit odpovědi na všechny otázky a vydat se zpět na cestu "domů". Venku však není bezpečno a cesta rozhodně není krátká.

Jak jsem se zmínil již na začátku recenze, tak tuto sérii jsem si v celku oblíbil. Nic na tom nezměnil ani poslední díl, který se mi překvapivě líbil úplně stejně, jako předešlé dva díly. Zásluhy na tom nemá nikdo jiný, než autorka Kate A. Boorman, která jako by si vzala k srdci výhrady čtenářů, které se vztahovaly nejen na příběh, ale i na postavy a rozhodla se s tím něco udělat. Posun je rozhodně znát, a to i na stylu psaní, který lehce plyne, a to i v případech, že probíhá velice akční scéna.

Místy to však vypadá, jako kdyby autorka zbytečně chvátala. Dala si sice práci s popisem Matisiny vesnice a jejich způsobům života, ale podle mě tomu věnovala až zbytečně moc stránek. Nejvíce jsem se v tomto díle těšil na Emmelinin návrat do pevnosti, k tomu však došlo na posledních 60 stránkách a navíc jen tak mimoděk, jako by se při jejím odchodu nic nestalo. I když jsem si první část knihy hodně užíval, tak bych byl radši, kdyby se radši více věnovala návratu do pevnosti.

Knize však nechyběla akce ani napětí a dokonce mi ani nevadily moc postavy, s kterými jsem měl v předešlých dílech místy problém. Z Emmelin se stala celkem slušná hrdinka, která sice není dokonalá, ale odvaha jí tedy rozhodně nechybí. Dokonce si už ani nezpůsobuje sama bolest, aby přišla na jiné myšlenky. Tedy alespoň to nedělá tak často, jako tomu bylo u prvního dílu. Ostatní postavy se mi také líbily, i když se autorka podle mě mohla ještě trochu více ponořit do jednotlivých, vztahových linek. Jen by ještě postavy nemusely dělat ty samé chyby, jakých se dopustily v předešlém díle, ale to už bychom asi chtěli trochu moc.

Co se týče obálky, tak nemá cenu tady o ničem polemizovat, protože jak jsme zvyklí, nakladatelství Host odvedlo opět skvělou práci, a to na celé této trilogii. Obálky jsou jednoduché, krásně spolu korespondují a jakoby i souzněly s obsahem, který se v knihách skrývá. A to se nepovede u každé knihy. Prostě tady je to jasná 100% práce.

Ve výsledku jsem tedy se závěrečným dílem spokojen a vlastně jsem stejně tak spokojen i s celou touto trilogií. Není to nic, co by učinilo převrat v rámci YA literatury, ale má rozhodně co nabídnout. Vlastně do dnes nevím, do jakého časového období bych tento příběh zařadil. Mohl by se klidně odehrávat v minulosti, ale stejně tak by mohlo jít i o dystopický svět, který by se mohl odehrávat v přítomnosti. Na tom ale nezáleží. Hlavní je, že jsem si tyto knihy opravdu skvěle užil a za sebe je můžu doporučit.

HODNOCENÍ: 80%

pondělí 20. listopadu 2017

Zimní lidé (Jennifer McMahon)


Je nový rok a devatenáctiletý Ruthie se vrací se svým přítelem domů z párty. Už teď jí je jasné, že jen co přijde domů, bude mít problém se svojí matkou. Pokud se jí tedy nepodaří tiše proklouznout do domu a zamaskovat tak svůj pozdní příchod. Naštěstí se jí to podaří a tiše vklouzne do svého pokoje šťastná, že jí to prošlo. Druhý den ráno ovšem přichází nemilé překvapení. Ruthiina matka zmizela. Auto stojí před domem, její věci jsou na svém místě a navíc nechala doma samotnou Ruthiinu mladší sestru Fawn. Ruthie musí přijít na to, kam její matka zmizela, a o to více, když při hledání stop jejího zmizení najde v její ložnici tajnou skrýš pod postelí, kde nalezne podivné věci, včetně tajného deníku, který napsala jistá Sara Harrison Shayová, kde popsala to, že má návod k tomu, jak přivést mrtvé zpět mezi živé. 

V druhé časové rovině, tedy v minulosti, se přenášíme do roku 1908, kde sledujeme právě Saru Harrison Shayovou, která žije s manželem Martinem a malou dcerkou. Stejně jako příběh v současnosti, i ten v minulosti se odehrává v lednových měsících, kdy se z nebe neustále sype sníh. Rodina žije víceméně v poklidu, až na Saru, která v sobě nosí tajemství z minulosti. Následně tragicky přichází o svojí jedinou dcerku a Sara se propadá do hlubokých depresí a uzavírá se sama do sebe. Existuje však možnost, jak z novu spatřit své milované dítě a přivést ho do světa živých. Je však skutečně možné něčeho takového dosáhnout? 

Už podle popisu je znát, že tato kniha by mohla být docela zajímavá. Za sebe musím říct, že tedy opravdu je. Autorce se podařilo vytvořit příjemný thriller s mysteriózními prvky, který není vůbec těžké číst. Kniha je psána jednoduchým stylem a kapitoly jsou přehledně označeny, takže i když je vyprávěna ve dvou časových rovinách, tak nikdy nebudete mít problém s tím určit, v jakém období se zrovna nacházíte a kdo vám zrovna vypráví svůj příběh. Mimo Sary a Ruthie se ke slovu dostává totiž i Sařin manžel Martin a v současnosti se k Ruthie s vyprávěním přidává Katherine, která pátrá po stopách manžela, jež nedávno zemřel. 

Všechny postavy jsou vyvedeny velmi dobře a ke všem z nich jsem si dokázal vytvořit jisté pouto. Každá z postav jedná podle svých nejlepších zájmů, ale nemůžeme jim mít za zlé, když občas jednají nelogicky, protože se nacházejí ve svízelné situaci a sám nevím, jak bych se v daných situacích zachoval já sám. I když se v knize nacházejí mysteriózní prvky, nejde o nikterak strašidelné čtivo. Spíše než strach z knihy sálá napětí, které postupně graduje, až vyvrcholí ve velké finále, kdy se autorka nechala trochu unést svojí představivostí, ale knize to vůbec neubralo na atraktivnosti. 

Když jsem u té atraktivity, tak nemůžu opomenout ani grafické zpracování, které se u této knihy velice povedlo. Ať už se podíváme na samotnou obálku, z které sálá mrazivá atmosféra, a to nejen kvůli tomu, že je vyvedena v krásných odstínech modré, ale především kvůli tomu, jaký byl zvolen koncept této obálky. Z té obálky jde možná větší strach, než z celého příběhu. Krásné zpracován je i vnitřek knihy, kdy je zvolen příjemný font a rozložení písma a především oceňuji přehledné rozdělení kapitol, což už jsem chválil o něco výše. Na pohled je kniha zkrátka nádherná.

Za mě mohu knihu jednoznačně doporučit. Nejen že se bude krásně vyjímat ve vaší knihovničce, ale navíc přináší mysteriózní příběh, který není sice úplně originální, ale velice dobře napsaný. Zajímaly mě osudy všech postav a nemohl jsem se dočkat, až se dostanu na samotný konec a dozvím se, jak to s nimi dopadne. Já jsem si čtení této knihy velice užil a jsem moc rád, že se ke mě zrovna tato kniha dostala. Rozhodně jsem si ji užil. 

HODNOCENÍ: 86%

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství OMEGA. Pokud vás tato kniha zaujala, tak jsem moc rád a zakoupit ji můžete přímo na stránkách nakladatelství OMEGA, nebo na stránkách KNIHKUPECTVÍ DOBROVSKÝ. 

čtvrtek 26. října 2017

Moje sestra žije na krbové římse (Annabel Pitcher)


Kniha, "Moje sestra žije na krbové římse", vypráví o desetiletém chlapci jménem Jamie, jehož rodina si před pěti lety, dříve než začal tento příběh, prošla děsivou tragédií. Jamie měl dvě starší sestry, dvojčata, Rose a Jasmine. Rose však tragicky zemřela a rodina skončila v troskách. Příběh začíná pět let po této tragické události, z které se rodina stále nevzpamatovala. Matka uprchla od rodiny s jiným mužem, otec propadl alkoholu a ke všemu se rozhodl, že začne se svými dětmi nový život v novém městě. S nimi se ale stěhuje i urna, která uchovává Rosiin popel, který je pro otce tím jediným, co ho zajímá. 

Jamie a jeho sestra Jasmin tak začínají nový život v novém městě a v nové škole. Jamie však nemá v nové třídě dobrý začátek a stává se terčem šikany svých spolužáků. Navíc sedí v lavici s muslimskou dívkou jménem Sunya. Kdyby se tohle dozvěděl jeho otec, vyletěl by z kůže. Jamie se tak musí vypořádat se složitou rodinnou situací, a k tomu všemu ještě skrývat nové přátelství, které začne se Sunyou navazovat.

Nebýt spolupráce s nakladatelstvím Slovart a jejich nové edice #Booklab, tak bych si této knihy vůbec nevšiml. Dokonce i po rozbalení balíčku jsem měl obavy, jestli mě tato kniha vůbec bude bavit. Neotálel jsem dlouho a do knihy se automaticky pustil, abych věděl, na čem jsem. O to větším překvapení bylo, když jsem druhý den odkládal tuto knihu přečtenou a navíc téměř se slzou v oku. Kniha v sobě totiž skrývá příběh, který se dotkne téměř každého čtenáře.

Hodně tomu napomáhá především to, že je příběh psán z pohledu desetiletého chlapce, který na vše nahlíží ještě dětskýma očima. Přesto ale nejde o knihu, která by byla primárně určena jen pro malé čtenáře. Autorka totiž mezi řádky skryla silný příběh, na který ovšem budete muset přijít sami. Zatím co si Jamie prochází těžkými chvílemi a na vše pohlíží s jistý optimismem a nadějí, mě se svíralo srdce a hrozně sem si přál, aby se jeho přání splnilo a život se obrátil k lepšímu. Autorka se ale rozhodla své postavy nešetřit a nakládá jim stále více a více problémů.

Kniha je mimo jiné i příjemně graficky zpracována. Obálka je jednoduchá a příjemně modrá, a jak se u autorčiných knih už stává zvykem, nezapomnělo se ani na ořez stránek, kde je natištěna spousta kočičích tlapek. Grafická stránka není opomenuta ani uvnitř knihy, kde najdeme pár malinkých obrázků, které otevírají i uzavírají každou kapitolu. Obrázky se sice hodně opakují, ale i tak působí příjemně a hezky kontrastují s příběhem.

Za mě mohu knihu doporučit, a to nejen mladším čtenářům, ale čtenářům všem věkových kategorií. Pokud nic jiného, tak si u čtení této knihy příjemně odpočnete a strávíte příjemné chvíle u příběhu, který není sice příliš veselý, ale díky postavě malého Jamieho nepůsobí nikterak depresivně. Tato kniha by vás neměla zklamat.

HODNOCENÍ: 80% 

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství SLOVART









pondělí 2. října 2017

Paříž - Katakomby (Jeremy Bates)



Paříž je jednou z nejvyhledávanějších destinací, kam směřují zamilované páry za romantickou dovolenou, nebo turisté za historickými památkami. Paříž je jistě krásné místo, kde si každý najde to, co ho zajímá. Málokdo si ale při romantické procházce Paříží uvědomí, že se pod jeho nohami nachází prastaré katakomby, kde se nachází ostatky milionů lidí. Vstup do katakomb je ve velké míře zakázán, ale stále se najde mnoho katafilů (obdivovatelů katakomb), kteří rozsáhlé bludiště katakomb rádi prozkoumávají. Nikdo však neví, co na něho může v těchto prostorách čekat a návštěvníci Paříže ani netuší, co za děsivé události se může odehrávat přímo pod jejich nohami. 

Jeremy Bates přináší další knihu z volné série Nejzajímavější místa světa, kde se zaměřuje právě na Pařížské katakomby.  V této knize se setkáváme s Willem, který se přestěhoval na pár měsíců do Paříže, kde pracuje na Pařížském průvodci. aby zdokonalil svoji francouzštinu, objedná si hodiny francouzštiny u mladé dívky Daniéle, která k němu chová jisté city. Na jedné ze schůzek Daniéle ukáže Willovi záznam ve svém počítači, kde neznámá dívky postupuje s kamerou v ruce pařížskými katakombami a je znát, že před něčím utíká. Dívka nenadále ve spěchu upouští kameru a o chvíli později je slyšet děsivý křik.

Daniéle nabídne Willovi, aby se připojil k jejich expedici, kterou sestavili, aby se vydali na místo, kde nalezli tento záznam a zjistili, co se neznámé dívce přihodilo. Will s tímto nápadem nesouhlasí, ale okolnosti ho přinutí, aby změnil svůj názor. Setkává se tedy s Daniéle a jejími přáteli a společně vstoupí do temných katakomb. Co se však zprvu zdálo jako zábavná akce, se brzy změní v nebezpečnou výpravu. Katakomby totiž ukrývají spousty nástrah a nebezpečí a věřte tomu, že úzké chodby, fanatičtí katafilové a nečekané průrvy jsou tím nejmenším, s čím se bude muset tato skupinka vypořádat. Boj o život začíná!

Od přečtení Lesa sebevrahů, který je první dílem této volně navazující série, jsem se nemohl dočkat, až si přečtu pařížské katakomby. Stejně jako u les Aokigahara, i o existenci pařížských katakomb jsem věděl. Nemohl jsem se dočkat, jaký příběh si pro nás Jeremy Bates tentokrát připraví a už jsem byl poučen z lesa sebevrahů, že nemám očekávat nic vyloženě krvavého a nic přehnaně děsivého. Věděl jsem ale také, že dostanu skvěle a jednoduše napsaný příběh, při jehož čtení mi bude běhat mráz po zádech a celkově si ho užiji. Přesně toho se mi i dostalo.

Rovnou mohu říci, že se mi Katakomby líbili o malinký kousek více, než Les sebevrahů, což je trochu divné, protože tyhle dvě knihy se od sebe moc neliší. Vlastně jde o téměř totožný příběh, akorát přenesen do jiného prostředí. Trochu mě zaráželo, jak moc jsou si tyto dvě knihy podobné, a to jak průběhem, tak charaktery jednotlivých postav a dokonce i jejich minulostí. Jakoby autor vzal postavy z Lesa sebevrahů a jen jim pozměnil jména a trochu poupravil i jejich životy. To ale neubíralo na čtenářském prožitku, který jsem u této knihy prožil.

Jeremy Bates je autor, který píše velice atraktivním a jednoduchým stylem, takže příběh rychle utíká a než se nadějete, jste na samém konci. Nebylo to ale bezduché obracení stránek, ale byl jsem opravdu vtažen do příběhu, který se přede mnou odvíjel jako filmová páska. Došlo to dokonce až tak daleko, že jsem asi třetí den při čtení této knihy dělal běžné domácí práce a přemýšlel jsem nad tím, na co jsem to vlastně předešlý den koukal, protože to byl opravdu dobrý film. Nebyl to film, ale právě tato kniha, která mě naprosto uchvátila.

Tato série a dokonce i tento autor se velice rychle zařazují mezi mé oblíbence a nyní stojí před velkou výzvou. Pokud u nás vyjde i následující díl, tak se opravdu ukáže, jestli mě skutečně uchvacuje příběh a výborný autorův psací um, nebo se nechávám unášet prostředím, o kterém již něco vím a je pro mě atraktivní. Příští kniha by se totiž měla odehrávat v Helltownu v Ohiu, o němž vůbec nic nevím, a abych to autorovi udělal ještě těžší, nebudu si ani nic zjišťovat. Jsem zvědav, jestli se zamiluji do následující knihy stejně, jako jsem se zamiloval do těchto svou předchozích.

Tuhle knihu by si měl přečíst rozhodně ten, komu se líbil Les sebevrahů, protože tato kniha ho jistě nezklame. Pokud přemýšlíte nad tím, že by jste si nejprve přečetli Katakomby, protože jsou pro vás atraktivnější, ale nevíte, jestli o něco nepřijdete, když přeskočíte předešlý díl, tak říkám, že můžete začít klidně touto knihou, protože knihy v této sérii spolu nemají opravdu nic společného. No a pokud prostě hledáte jenom knihu, která vám nažene husí kůži a užijete si její atmosféru, tak neváhejte a pusťte se do tohoto autora. Pokud tedy netrpíte klaustrofobií.


HODNOCENÍ: 92%

neděle 1. října 2017

Unboxing #25

Tak se po delší době opět hlásím a doufám, že už jsem překlenul menší psací krizi, která trvala přes dva měsíce. Přečtené knihy se mi za tu dobu nahromadilo mnoho, ale proto tu dnes nejsme. Dneska jsme tady, abychom si vykuchali jeden balíček, který mi nenadále přišel od nakladatelství Slovart. Tentokrát jsem absolutně netušil, co se v balíčku bude ukrývat za knihu a rozhodl jsem se, že po tom nebudu ani pátrat a nechám se opravdu překvapit. Po rozbalení balíčku jsem ale myslel, že mě odvezou. Paní Jana, která má v nakladatelství Slovart, mimo jiné, na starosti recenzní výtisky, mi u minulého balíčku sdělila, že se v nakladatelství rozhodli, že své recenzenty hodlají "umazlit do bezvědomí." Jak se v tomto balíčku ukázalo, svému slovu se rozhodli opravdu dostát :). Tak se pojďte podívat, co vše se ukrývalo v balíčku :).



Klasický balíček, který čeká na vykuchání. V poměru balíček/nůž můžete vidět, že balíček není žádný mrňous :) 


První věc, kterou jsem v balíčku nalezl, byla tahle krásná taška. Jedenu tašku z nakladatelství Slovart již mám a musím říct, že jsou to naprosto božské tašky. Jsou pevné, stylové, velké, zkrátka vhodné pro jakoukoliv příležitost. Bez této tašky už neudělám ani krok, takže mi tento dárek udělal obrovskou radost!!! :)


Aby toho nebylo málo, tak jsem v balíčku objevil ještě motivační diář, který pochází od holek z a Cup of Style. I z tohoto dárku mám velkou radost, protože diářů není nikdy dost ;). 


A zlatým hřebem celého balíčku je tahle krásně modrá kniha, která má opravdu zvláštní název. Podle obálky jste jistě zjistili, že jde o knihu od autorky, která napsal Kečupová mračna. Pokud jste Kečupová mračna alespoň jednou viděli, tak jste si určitě všimli, že má na ořízce vytištěné letící ptáky. I tato kniha má na ořízce nějaké otisky, ale budu zlý a neprozradím vám o jaké symboly jde. Běžte se podívat do knihkupectví ;) :P. 
Knihu vydalo sice nakladatelství Slovart, ale v knihkupectví jí hledejte pod značkou BOOKLAB, což je nová edice, která spadá pod nakladatelství Slovart a vycházejí v ní nové Yong Adult knihy ;) :)


Tak tímto způsobem se nakladatelství Slovart rozhodlo, že nás umazlí k smrti. Uznejte sami, že se jim to skutečně daří. Já osobně jsem z obsahu balíčku naprosto nadšený a mnohokrát chci poděkovat nakladatelství Slovart, že mi tímto balíčkem zpříjemnilo mnoho dní :) 


Pokud vás něco z tohoto balíčku zaujalo, neváhejte navštívit stránky nakladatelství Slovart, kde naleznete nejen tyto věci, ale spoustu jiných, zajímavých knih :)



středa 26. července 2017

Les sebevrahů Aokigahara (Jeremy Bates)


Les Aokigahara je reálným lesem, který se rozkládá na úpatí hory Fudži v Japonsku. Tento les se stal světově známý tím, že zde ročně spáchá desítky lidí sebevraždu. Od toho se mu ve světě přezdívá Les sebevrahů. O tomto místě bylo napsáno několik knih, natočeno pár hororových snímků a jistě natočeno několik dokumentů. Toto místo si vybral i autor Jeremy Bates, který do něho zasadil příběh své první knihy, kterou nazval přímo po tomto místě.

Příběh vypráví o šestadvacetiletém Ethanovi, který společně se svojí přítelkyní Mel učí v Japonsku angličtinu. V rámci svého volna se tito dva mladí lidé vydají společně s Melininým bývalým spolužákem Johnem Scottem a současným kolegou Neilem na výšlap hory Fudži. Kvůli počasí bohužel musí tento výšlap odložit, a když se na nádraží seznámí s izraelským párem Benem a Ninou, rozhodnou se, že společně s nimi přenocují v lese Aokigahara a zažijí tak alespoň větší dobrodružství, než by zažili někde v hostelu. Co ovšem začalo jako dobrodružství, se rychle mění v katastrofu. Skupinka hrdinů se v lese ztrácí a první oběť na sebe nenechává dlouho čekat. Je možné, že by les měl takovou nadpřirozenou sílu svých obětí, aby vnukl člověku myšlenku k sebevraždě? Nebo nejsou naši hrdinové v lese sami a stali se lovnou zvěří?

Od té chvíle, co tato kniha vyšla, tak jsem na ní nemohl zapomenout. Stále mě k ní něco přitahovalo, a to nejspíše to, že jsem věděl o existenci lesa Aokigahara, a jako každé tajemné místo mě vždycky přitahoval a zároveň děsil. Nakonec jsem tedy neodolal a musel si tuto knihu pořídit. Stále jsem ale tak nějak tušil, že mě kniha zklame, protože mě zklamaly i oba hororové snímky, které byly o lese sebevrahů natočeny. Naštěstí jsem se krutě mýlil, protože tahle kniha si mě naprosto získala a nedokázal jsem se od ní odtrhnout.

Co je asi největším tahounem této knihy, je autorův skvělý styl psaní a schopnost popsat les sebevrahů tak, že jsem já sám měl pocit, že po tomto lese bloudím a s mírným napětím čekám, kdy narazím na tělo nějakého oběšence. Po celou délku knihy mě jímal určitý pocit zklíčenosti, který se postupně stupňoval až vyvrcholil ve velké finále. Moje finále ale proběhlo o trochu dříve, než se rozhodl autor, že tuto knihu ukončí.

Závěr je totiž tím jediným, co mi na této knize nesedlo. Chápu autora, že se rozhodl do této knihy vložit nějaký ten hororový prvek, aby dostál žánru této knihy, ale podle mě konec zkazil celý dojem z knihy. Po celou dobu totiž autor postupně buduje napětí, které je místy až k nevydržení, a pak dojde ke zvratu, kdy se mi málem zastavil dech. Pak ovšem začne vysvětlování, a to už nastala chvíle, kdy mě kniha přestávala bavit. Sice chápu, proč se autor rozhodl jít tímto směrem, ale vzhledem k předešlému ději se mi tento závěr nelíbil. Jsem ale ochoten to autorovi odpustit, protože jde o jeho prvotinu, takže příště už to snad bude stoprocentní zážitek.

Další věc, která je na knize skvělá, jsou charaktery postav. Autorovi se podařilo vytvořit komplexní charaktery postav, které mi byly po většinu času sympatické. Některé dříve, jiné později, ale každá z postav měla něco, co jí dělalo zvláštní. Nejvíce mi přirostl k srdci Ethan, jehož očima celý příběh sledujeme a s nímž se ve flashbacích vracíme do událostí v minulosti, které příjemně dotváří Ethanovo chování v přítomnosti. Sice jsem se chvílemi pozastavoval nad chováním některých postav a nad rozhodnutími, která učinili, ale nebylo to nic, co by mě vytáčelo do vrtule, nebo kazilo požitek ze čtení. Všechno je navíc podtrženo informacemi o Japonsku a lese Aokigahara, které byly nejen zajímavé, ale skvěle dotvářeli celkový kolorit této knihy.

Les sebevrahů Aokigahara je jedno z  největších překvapení, které se mi letos dostalo do ruky. Doufám, že je pravda to, co se píše na zadní straně této knihy,a to to, že by na podzim měla vyjít druhá kniha z této série Nejděsivějších míst světa, která by se měla věnovat pařížským katakombám. Už teď se totiž nemůžu dočkat, až si přečtu další knihu od tohoto "návykového" autora.


HODNOCENÍ: 89%




úterý 11. července 2017

Štěnice (Ben H. Winters)


Když se čtenář podívá na obálku této knihy, je mu téměř jasné, o čem Štěnice vlastně bude. Není to ovšem tak jednoduché, jak se na první pohled může zdát. Susan žije se svým manželem Alexem a malou dcerkou Emmou v malém bytečku, který jim je těsný. Proto se snaží najít nové bydlení, které by bylo finančně dostupné a dostatečně prostorné pro jejich rodinku. Štěstí jim přeje a podaří se jim najít byt snů za celkem malé peníze. Majitelka domu sice působí trochu podivně, ale to nebrání tomu, aby se rodinka Wendtonových mohla nastěhovat.

Všechno vypadá naprosto idylicky. Po nastěhování se sice objevují nějaké bytové nedostatky, ale nejde o nic závažného. Susan postupně nový byt zařizuje a nabírá energii k tomu, aby začala malovat v novém pokoji, který si pro malování vyhradila. Susan ovšem na internetu zaujmou články o štěnicích, které zamořily některé domy v nedalekém okolí. To rozhodně nepřispívá jejím problémům se spánkem. Brzy jí pronásledují děsivé sny a netrvá dlouho a Susan na sobě začne objevovat štípance, které by mohly být právě od štěnic. A bude to ještě horší!

Od této knihy jsem neměl moc velká očekávání. Podle popisu a názvu jsem si v hlavě sestavil jakousi kostru příběhu, kterou se asi kniha bude ubírat a více méně jsem se trefil. Alespoň s první třetinou knihy. Kniha je rozdělena do třech částí. V té první se pozvolna seznamujeme s postavami, s novým bydlením a pomaličku se začíná objevovat problém se štěnicemi. Ve druhé části se autor hlouběji ponořil do problematiky se štěnicemi a začal si pohrávat s psychikou hlavní hrdinky a třetí část se zvrtla v absolutní blázinec, s kterým jsem nepočítal.

Autorův styl psaní se čte jedna radost. Kniha je psána jednoduchým stylem, příběh nepůsobí překombinovaně a dokonce se autorovi daří postupně budovat tísnivou atmosféru, která je ke konci téměř k nevydržení. První dvě třetiny jsou opravdu dobře napsané, i když mi v jednu chvíli přišlo, že se děj nikam neposouvá. Celá rodinka se vzbudí, Alex odejde do práce, kde pracuje jako fotograf drahých šperků pro katalogy, malou Emmu vyzvedne chůva a Susan proplácá svůj den v blouznění o štěnicích. Sem tam přišlo nějaké oživení, ale i tak si mě příběh udržel a byl jsem stále zvědav, jestli tam ty štěnice jsou nebo ne.

Mnoha lidem se nelíbí styl, jakým autor knihu zakončil. Za sebe musím říct, že mě závěr této knihy nezklamal. Je sice pravda, že se autor nechal trochu unést a trochu násilně tam vrazil dost násilí (což je zajímavá věta), ale pořád mi to přišlo v normě. Za takový konec jsem mnohem raději, než kdyby mě autor nechal na pochybách, zda jsem četl knihu o zamořeném bytě štěnicemi nebo o psychicky nemocná ženě v domácnosti.

Popravdě jsem od knihy očekával méně než jsem dostal, což se mi málokdy stane. Čtení jsem si hezky užil, i když jsem měl párkrát podivný pocit, že mi něco leze po nohách nebo svědí ve vlasech. Za mě jsou štěnice (ne)příjemným čtením, které vám zpříjemní pár odpolední nebo vám uštědří pár nočních můr. Za zkoušku rozhodně stojí.


HODNOCENÍ: 69%




středa 28. června 2017

Hlavně to nikomu neříkej (Miroslava Varáčková)


Eva je sedmnáctiletá studentka střední školy. Žije pouze se svým dvacetiletým bratrem Ivem, její otec zemřel a matka po smrti manžela odešla do Anglie za prací. K tomu všemu je Eva ve třídě šikanovaná skupinkou spolužáků, kteří si rozhodně neberou servítky a pěkně Evě znepříjemňují život. Dívka se tak nachází v bezvýchodné situaci. Bojí se o svém trápení někomu říct, a to i svému bratrovi, protože je přehnaně ochranitelský a dělá věci ještě složitějšími, než jsou. Jediná věc, v které se Eva cítí jistá a je její jedinou záchranou, je tanec. Tanec je jejím jediným únikem od světa, a o to více, když se na obzoru začne objevovat počínající láska.

Miroslava Varáčková je pro mě naprosto novou autorkou a zrovna tak se moc neorientuji v dívčích románech. Nemohu tedy s jistotou říci, jak moc je tato kniha originální, ale co s jistotou říci mohu je to, že se autorce podařilo věrohodně zpracovat téma šikany. Ne že bych byl v šikaně nějakým způsobem zběhlý, ale na knize je zřetelné, že se autorka nenechala unést a udržela se v mezích uvěřitelnosti. K tom vytvořila odpovídající postavy různých charakterů, kteří děj pěkně doplňují a vytvořila tak příjemnou a ne příliš náročnou knihu.

Tato kniha je především sondou do hlavy mladé a utlačované dívky, která se pokouší vyrovnat s útrapami svého života. Šikana ale nebyla tím, co mě na knize nejvíce lákalo. Tato kniha se ke mě dostala zrovna ve chvíli, kdy venku bylo krásně, léto se tryskem blížilo a já měl zrovna náladu na knihu plnou romantiky. Po téhle stránce jsem ovšem nedostal to, co jsem očekával. Romantická linka je sice v knize výrazná, ale nějak mě neoslovila. Nevím přesně čím to bylo, ale když čtu knihu s romantickou zápletkou, tak od ní očekávám, že vypnu a najednou se v půlce knihy proberu ze snění a mám na tváři ten nevypnutelný a přitroublý úsměv. Asi by to mohlo být tím, že tahle kniha nemá být primárně romantickou, ale spíše má přinést jisté poselství těm, kteří by mohli trpět podobnými problémy, jako hlavní postava.

Mám ale jeden velký rozpor a to s hlavní postavou. Vlastně ani nevím, jestli jsem si jí oblíbil nebo mi byla spíše nesympatická. Velice se mi na ní líbilo, že to byla silná dívka, která se snažila svým trýznitelům postavit a nebála se jim postavit čelem. Silně se i vyrovnávala se ztrátou svých rodičů a odjezdem nejlepšího kamaráda do ciziny. Pak ovšem nastaly chvíle, kdy bych jí nejraději z knihy vytáhl a zatřásl s ní, aby se vzpamatovala. V knize totiž nastaly chvíle, kdy se mi nelíbilo její chování a hodně si toho zavinila sama. Myslím třeba tu scénu v hospodě, kdy se všechno mohlo vyřešit naprosto jednoduše a ona z toho udělala aféru, kterou si mohla klidně ušetřit. Trochu mi to kazilo požitek z knihy.

Přesto nebyl problém knihu přečíst. Miroslava Varáčková píše čtivě a jednoduše, takže i když zpracovává poměrně vážné téma, já jsem si u ní krásně odpočinul. Navíc autorka do příběhu zasadila i e-mailové a smskové konverzace, které někdy zaberou i pár stránek, takže stránky ubíhají rychle. Musím pochválit i obálku, která se mi opravdu líbí a nějakým způsobem mi přijde, že z ní jde taková melancholie, která přesně vystihuje základní podstatu knihy.

Knihu můžu s klidným srdcem doporučit. Pokud od ní nebudete očekávat spalující romanci pro mladistvé, ale spíše příběh trýzněné dívky, která se snaží probít a protančit krušným životním obdobím, tak budete jistě spokojeni. Primárně je kniha určena pro dospívající dívky, ale pokud nespadáte do této kategorie (stejně jako já), a přesto vás kniha zaujala, určitě se do ní můžete pustit. Neměla by vás zklamat.

HODNOCENÍ: 70%

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství SLOVART






sobota 10. června 2017

Vdova (Fiona Barton)


Dvouletá Bella zmizela! Byla bez dozoru své matky jen pár minut a už jí více nikdo nespatřil. Policie potřebuje nutně najít nějaké stopy a někoho obvinit. Brzy se dostávají na stopu Glena Taylora, který by mohl být oním únoscem. Po mnohých peripetiích je Glen zproštěn obvinění a on a jeho žena Jean se stávají cílem útoků okolních obyvatel a mnoha novinářů, kteří lační po rozhovoru s vrahem a únoscem. Nyní ovšem Glen zemřel a Jean zůstává na vše sama a rozhodne se promluvit o tom, jaké to je být ženou neusvědčeného monstra.

Na příběh nahlížíme z pohledu několika postav, a to v různých časových obdobích. Příběh se totiž táhne od roku 2006 až do roku 2010 a je pro čtenáře důležité bedlivě tato data sledoval, aby dobře pochopil celý koncept příběhu. Autorka totiž skáče z roku do roku a mohlo by to tak na čtenáře působit poněkud zmateně. Pojďme si ale přiblížit postavy, jejíchž očima na příběh nahlížíme.

Hlavní postavou je tedy Jean Taylerová, která je v příběhu označována jako vdova. Jde o mlčenlivou a zhrzenou ženu, která žije v bezdětném manželství s mužem, který ji jistým způsobem utlačuje. Jean ovšem nemá odvahu k tomu, aby se svému muži postavila, a o to méně, když je obviněn z únosu malé Belly. Jean se snaží být svému muži oporou, i když si není stoprocentně jistá, zda je opravdu bez viny. Nebo ví Jean o zmizení malé Belly více, než je ochotna přiznat médiím?

Glen Taylor je naprostým opakem své ženy Jean. Je náladový, možná arogantní a ještě ke všemu skrývá nechutné tajemství, které nezná ani jeho žena. Glen pracoval v bance, ale kvůli nevhodnému chování je z práce vyhozen a začne jezdit pro jednu rozvážkovou službu. Nedlouho na to se ztrácí Bella a Glen je obviněn z jejího únosu. Popravdě nevím, co si o Glenově postavě vůbec myslet, protože působí velmi nevěrohodným dojmem. Nedokázal jsem ani určit, zda svou ženu skutečně miluje, o čemž jí stále přesvědčuje nebo je to jen maska, aby kryl sám sebe a nebyl na všechno sám. Glenův pohled vyprávění v knize nenajdeme, ale je natolik výraznou postavou, že nás provází v téměř všech vyprávěních postav.

Další postavou, z jejíž pohledu pohlížíme na tento příběh, je detektiv Bob Sparkes. Bob byl hlavním vyšetřovatelem v případu zmizení malé Belly a byl to on, kdo obvinil Glena Taylora. Celých 5 let se Bob snaží zjistit, kdo stojí za únosem malé dívky, ale najít to správné vodítko se mu nedaří. Dokáže Bob i po 5 letech zjistit, kdo za únosem stojí a dostát tak svému detektivnímu postavení u policie?

Neméně důležitou postavou je zde redaktorka Kate Watersová. Ambiciózní reportérka, které se nyní podařilo přesvědčit čerstvou vdovu, aby jí podala exkluzivní rozhovor, který žádné noviny předtím neulovily. Kate je do příběhu zainteresovaná od jeho počátku a spolupracuje i s detektivem Sparkesem, s kterým si vybudovala přátelský vztah. Bude to Kate, komu se podaří odhalit skutečného viníka, který stojí za Bellyným únosem?

Poslední pohledem, kterým budeme nahlížet na příběh, je matka ztracené Belly. Dawn je samozřejmě zoufalou matkou samoživitelkou, která nedokáže přenést přes srdce, že by její dcera byla mrtvá. Její četné rozhovory a návštěvy v televizi na mě ovšem chvílemi působily, jako kdyby na dceřině zmizení budovat své zviditelnění. Je možné, že by Dawn zinscenovala dceřino zmizení a získala tak popularitu, která by jí mohla přivést třeba i novou lásku?

Co se celkové knihy týče, tak jsem s ní spokojen. Očekával jsem sice něco trochu jiného, ale ani tak to nebylo špatné. Určitě ale nejde o psychothriller, jak je uvedeno na přebalu knihy, ale spíše o psychologický román, který má v sobě zabudovanou detektivní zápletku. Chtělo by to ale nějakým způsobem oživit. Vyprávění této knihy je pomalé a ve vyšetřování nedochází téměř k žádnému pokroku. Jako psychologický román ovšem funguje skvěle, protože je to pěkná sonda do života lidí, kteří se snaží vypořádat s nenávistí jejich okolí a se ztrátou milovaného člověka.


HODNOCENÍ: 69%

pondělí 5. června 2017

Paní půlnoci (Cassandra Clare)


Začalo to sérií Nástroje smrti, kde Cassandra Clare začala poprvé vyprávět příběhy ze světa Lovců stínů. Tahle série se dočkala neskutečného úspěchu a v knižním světě je jen málo těch, kteří by o této sérii a autorce neslyšeli. Pak přišla trilogie Pekelné stroje, které Nástrojům smrti předcházely, ale dočkaly se podobného úspěchu, jako předešlá série. Knih ze světa Lovců stínů je ještě více, ale tohle jsou ty, které byly přeloženy do českého jazyka. Z politováním musím přiznat, že se mi knihy Cassandry Clare vyhnuly, až na první díl Nástrojů smrti. Nyní ovšem na český trh dorazil první díl, který otevírá novou trilogii Temné lsti, a ten už se mi naštěstí nevyhnul.

Příběh nové trilogie je zasazen do prostředí Los Angeles, kde v místním institutu žije sedmnáctiletá Emma Carstairsová, která ve dvanácti letech přišla za Temné války o oba rodiče. Jediné, na co Emma od té doby myslí je pomsta jejích rodičů. Po pěti letech se konečně zdá, že by mohla k pomstě dostat příležitost. V okolí se začnou objevovat zavražděná těla lidí a víl, která nesou stejné známky mučení, jako těla jejích rodičů. I když se kvůli vyšetřování musí Emma postavit několika zákonům, je odhodlaná zjistit pravdu. Podporu nachází ve svém parabátai Juliánu Blackthornovi, ke kterém jí váže něco více, než jen spojení parabátai. Pozadu samozřejmě nezůstávají ani ostatní členové institutu. A že jich není zrovna málo.

Jak už jsem se výše zmínil, knihy Cassandry Clare se mi prozatím vyhýbaly. V plánu jsem neměl ani čtení její nové série, ale osud tomu chtěl, že se mi dostala díky spolupráci do ruky. Ze začátku jsem byl trochu vyděšený, protože kniha má něco málo přes 600 stran, i když to tak na první pohled nevypadá, a začátek byl trochu pomalejší. Musím popravdě říct, že tato obava ze mě hodně rychle opadla a já jsem se začal postupně zamilovávat.

Kupodivu to ovšem nebyl příběh, do kterého bych se zamiloval. Příběh je sice dobře promyšlený a má určitý vývoj a spád, ale v knize je jedna věc, která je mnohem lepší než hlavní příběhová linie a tím jsou postavy. Naprosto jsem se zamiloval do způsobu, jakým autorka vytvořila jednotlivé postavy a vztahy mezi nimi. Každá z postav má v této knize své místo a nenašel bych ani jednu, u které by mě nezajímal její osobní příběh. Ze začátku jsem se sice v některých postavách pletl, ale to se brzy spravilo, a to především díky obrázku, kde jsou jednotlivé postavy vyobrazeny, a který byl předpokládám součástí obalu americké verze knihy. Díky němu jsem si dokázal jednotlivé postavy lépe představit, ujasnil jsem si kdo je kdo a už jsem si jen užíval tu dokonalost, s jakou Cassandra Clare tvořila příběhy mezi jednotlivými postavami.

Postavy z Paní půlnoci
Co se té příběhové stránky týče, jsem s ní naprosto spokojen. Autorka sice zpracovává poněkud klišoidní téma, kdy se hlavní postava žene za pomstou svých milovaných, ale zpracovává ho zatraceně dobře. Děj je příjemně komplikovaný, ale ne moc, takže se v něm dobře orientuje a je do něho přidáno pár odboček, které ho příjemně rozvíjejí. V této knize není nouze o emoce všeho druhu, takže máte chvíli chuť se při čtení smát, chvíli jste příjemně napnutí, že se téměř bojíte dýchat a díky těm skvělým postávám jsem měl někdy pocity úzkosti, až mi bylo téměř do pláče z jejich osudů. Tahle kniha má prostě všechno.

Co mě na knize příjemně překvapilo bylo to, že i když jsem nečetl autorčiny předešlé série, tak mě skvěle vtáhla do děje a postupně mi vysvětlila všechno potřebné, co bych měl vědět, abych alespoň z části pochopil svět Lovců stínů. Sice v knize vyspoilerovala nějaké události z předešlých sérií, ale nebylo to nic tak zásadního, abych se nemohl do jejích předešlých knih pustit. A že o tom začínám silně uvažovat.

Temné lsti mají velké předpoklady k tomu, aby se staly další autorčinou silnou sérií. Tato kniha by měla zaujmout každého, kdo má rád fantasy příběhy, kde není nouze o magii, démony, víly a napětí, a to bez ohledu na to, zda četl předešlé série, které autorka napsala. Jako bonus k tomu dostanete skvěle propracované postavy, díky kterým bude mít problém knihu odložit. Nemůžu se dočkat, až se mi do ruky dostane druhý díl, a já se budu moci vrátit do světa lovců stínů a zjistím, co si autorka pro jednotlivé postavy přichystala.

HODNOCENÍ: 90%

Děkuji nakladatelství Slovart za poskytnutí recenzního výtisku a za to, že mě přivedlo do světa Lovců stínů. :)



čtvrtek 1. června 2017

Kouzelníkův únik z reality (Lars Vasa Johansson)


Červená sedačka uprostřed silnice, která způsobí autonehodu, magický les plný záhadných stvoření, sarkastický kouzelník a podivný tvor, po jehož zaklepání vás už nikdo nikdy nespatří. To vše najdete v knize Kouzelníkův únik z reality, která k nám přišla ze Švédska a rozprostřela na svých stránkách magický svět, který si podmaní mnoho čtenářů.

Anton se živí jako kouzelník a zrovna slaví své 45 narozeniny. Vede ve své podstatě nudný a osamělý život. To se samozřejmě odráží i na jeho povaze. Patří mezi ten typ lidí, kteří holdují sarkasmu a jsou věčně s něčím nespokojeni. Jistě by takový život vedl i dál, kdyby se mu do jeho cesty nepřipletla červená sedačka uprostřed silnice, do které bohužel narazí. Následně se ztrácí v národním parku Tiveden, kde je požádán mladou dívkou o pomoc s trháním květin a posléze smrtelně proklet. To se však dozvídá až po zaklepání na lesní chalupu, kde žije postarší pár, který Antonovy sdělí, že právě překročil magickou hranici a nachází se v čarovné oblasti.

Něčemu takovému ovšem Anton nehodlá věřit a bude trvat celkem dlouho, než se s takovou informací smíří. Času však nemá mnoho, protože se mu na čele tvoří černá skvrna, která představuje jeho smrtelné prokletí. Jediný, kdo mu může z této šlamastiky pomoci je lesní královna Hnojana, která mu uděluje tři zkoušky, které musí splnit. Nebude to však jednoduché, a o to méně, když se v magickém lese objevilo nebezpečí, které může čekat na každém kroku.

Ze severských zemí jsme zvyklí především na ostré detektivky a thrillery, i když sem tam se objeví nějaká ta výjimka. Kouzelníkův únik z reality je jednou z nich, protože spadá do žánru fantasy a Feel-Good románu. Musím se přiznat, že druhý jmenovaný žánr je pro mě naprostou novinkou, takže jsem netušil, co od této knihy přesně očekávat. Podle označení žánru bych se při čtení asi měl cítit dobře, a to se v jistém smysl podařilo.

Kniha je opravdu takovou pohádkou pro dospělé, kde se střetává realita s fantasy světem, a to příjemným a nenásilným způsobem. Vlastně jde o takový magický příběh, u kterého si čtenář příjemně odpočne. Postavy jsou vesměs příjemné, i když Anton by se dal označit jako pasivně agresivní jedinec, který na všechno nahlíží skrz prsty, ale přesto mu v jeho počínání fandíte. V příběhu se dále setkáváme s postarším párem potomků čarodějnic, jedním zlodějem, mladým párem, který je terorizován duchem prarodiče a se starou vdovou, která si nebere žádné servítky. Díky této skupině postav se Anton dostává do takových situací, které jsem mu opravdu nezáviděl.

Autor vytvořil příjemný svět magického národního parku, do kterého zasadil několik nadpřirozených postav. Nejsem si jistý, jestli tyto postavy jsou nějakým způsobem známe ze severské mytologie nebo pochází z autorovi mysli, ale ať je to tak nebo tak, do příběhu skvěle sedly. Nebude asi žádným překvapením, že mě nejvíce zaujala postava Nočního klepáče. Pokud se rozhodnete tuto knihu číst, tak na tom asi nebudete jinak. Už jen z toho důvod, že když přijde Noční klepáč na scénu, tak mi naskakovala husí kůže. Škoda že nedostal více prostoru.

Je celkem zvláštní, že kniha pro mě nebyla nikterak výjimečnou jako pro mnoho jiných čtenářů, ale zároveň bych nenašel nic, co bych jí vyloženě vytkl. Jediné co se mi na knize zdá trochu slabší, jsou ohlédnutí do Antonovi minulosti. Ty bych klidně vynechal, protože do příběhu nevnesly celkem nic objevného. Jinak se jedná o zajímavou knihu, s kterou jsem strávil pár příjemných dní. Rozhodně jí mohu doporučit, i když jsem od ní očekával něco trochu jiného.


HODNOCENÍ: 78%

neděle 28. května 2017

Královna stínů (Sarah J. Maas)


Královna stínů je čtvrtým dílem série Skleněný trůn, který u nás začal vycházet v roce 2015 v nakladatelství CooBoo. V tomto díle se Celaena, nyní již Aelin, vrací zpět do Zlomuvalu, kam jí žene touha pomstít svou rodinu. Ve Zlomuvalu se ovšem událo hodně špatných věcí a je na Aelin, aby vše uvedla do pořádku. 

V první řadě bude muset Aelin osvobodit svého bratrance Aediona, který se stal královským vězněm a v den princových narozenin ho čeká veřejná poprava. K jeho osvobození bude Aelin potřebovat pomoc svého bývalého zaměstnavatele Arobynna Hamela, ke kterému ovšem cítí nenávist, kvůli vraždě její první lásky Sama. V druhé řadě musí osvobodit prince Doriana, který v sobě nosí démonického Valga, jenž je pod nadvládou krále Adarlanu a ovládá princovo tělo i mysl. K jeho osvobození bude Aelin ale potřebovat magii, která je uvězněna a její osvobození je tak nezbytné.

Paralelně s Aelininým příběhem sledujeme i další osudy čarodějnice Manon Černozobé a její Třináctky, které se nacházejí v Morathu, kde pokračují ve svém výcviku s wyverny. Před Manon ovšem stojí mnohá rozhodnutí, která bude muset vyřešit, a to co nejrychleji. Už se totiž blíží čas, kdy osedlají své dračí oře a vydají se do bitvy. 

V této knize se setkáváme se starými známými, ale přibývá i mnoho nových postav. Seznamujeme se tak například s kurtizánou Lysandrou, která je Arobynovou partnerkou a Aelininou bývalou sokyní, Nesryn Faliq, členkou městské hlídky, Chaolovou pravou rukou a bývalou přítelkyní, anebo dívkou Elide, která touží po útěku od svého strýce a zaplete se tak s čarodějnicí Manon Černozobou. Všechny nové postavy jsou nám náležitě představeny, dozvíme se něco o jejich minulosti a v polovině knihy už působí dojmem, že je známe od prvního dílu. Je nutno říci, že mne všechny nové postavy okouzlily a neměl jsem problém přijmout kteroukoliv z nich. 

Sarah J. Maas započala tuto sérii jako young adult, ale tímto dílem mě opět přesvědčila tím, že už dávno netouží po tom, aby oslovila jen mladší publikum. Píše stále tím lehkým a čtivým stylem, ale hodně přitvrdila, a to nejen ve výrazech, ale v celkovém vyprávění příběhu. Královna stínů na mne působila opravdu temně a místy depresivně. V tomto díle není nouze o akční momenty, které jsou prodchnuty krvavými vřavami a nečekanými momenty. 

Jak už jsme u autorky ale zvyklí, nejde jen o akční momenty, co tuhle knihu dělají skvělým čtivem. Sarah J. Maas má talent na tvoření vztahů, a to jak přátelských nebo mileneckých, tak i nepřátelských. Zrovna tohle si v Královně stínů hodně užijeme, protože je plna nových postav a má přes 650 stránek, takže se do ní vešlo opravdu hodně z každého směru. Hrozně jsem si užíval ty vztahové linky mezi postavami. Bavilo mě sledovat, jak se Aelin s Lysandrou snaží vybudovat přátelství z nenávisti, kterou k sobě kdysi cítily a jistým způsobem se mi líbila i ta nevraživost a nejistota, která panovala mezi Chaolem a Aelin, i když mi to rvalo srdce.

Nejsem si vůbec jistý tím, jakým způsobem bude autorka v této sérii pokračovat, protože uzavřela hodně dějových linií, které se zdály pro sérii stěžejní. Ten závěr sice působil trochu násilně vykonstruovaný a mírně přetažený, ale nebylo to tak hrozné, aby to knize nějak výrazně uškodilo.  Jak ale autorku znám, rozhodně přijde v dalších dílech s novými zápletkami, které čtenáře dokážou znovu vtáhnout do děje a pohraje si tak s našimi emocemi. 

Když tedy tento díl zhodnotím jako celek, jsem s ním naprosto spokojený. Ze začátku se sice kniha četla trochu těžce, za což mohla jistá depresivnost děje. To ale brzy opadlo a užíval jsem si každou stránku této knihy. Určitě by mohla být kniha o dost kratší, ale v tomto případě by to byla velká škoda, protože všechno v tomto díle se zdá důležité, a ta omáčka kolem hlavního příběhu je prostě tak skvělá, že bych o ní nerad přišel. V téhle knize prostě všechno dokonale funguje a nic bych na ní nezměnil. Neubráním se tak tomu, abych opět vyseknul autorce poklonu, kterou si rozhodně zaslouží. Sarah J. Maas to opět dokázala a vtáhla mě do děje, kterým mě bavil a několikrát mi navodil infarktový stav. 


HODNOCENÍ: 99%








čtvrtek 11. května 2017

Daruj mi křídla (Lucie Huková)


V první řadě je nutno k této knize říci, že se jedná o knihu s homosexuální tématikou, a tak by se od ní měli držet dál všichni ti, kterým milostný poměr mezi muži nějakým způsobem vadí nebo o něm neradi čtou. Pokud vám ale tato tématika a lidé nevadí, tak naopak zpozorněte, protože z téhle knihy se vyklubalo překvapení, které jsem od této české autorky neočekával ani já.

Ústřední dvojicí této knihy jsou dva muži, kteří se právě stali pracovními kolegy. To je však to jediné, co je v této chvíli spojuje. Aiden Carter je dvaačtyřicetiletý muž, který žije osamocený život. Nejvíce svého času tráví v práci a vyhýbá se veškerému kontaktu se svým okolím, pokud nejde o pracovní záležitosti. I zde ovšem působí tvrdě a odtažitě. Dalo by se říci, že je celkově zklamán životem. Brian Scott, s kterým je nyní nucen sdílet kancelář, je přesný opak Aidena. Je společenský, kolegové ho mají v oblibě a vede celkově optimistický život. Na první pohled se může zdát, že jakýkoliv kontakt mezi těmito dvěma muži je nemožný. Nakonec se ale ukáže, že ne vždy je všechno tak jak na první pohled vypadá a za tvrdou skořápkou může být křehká a zlomená duše, která potřebuje, aby jí někdo daroval svá křídla.

Tahle kniha pro mě byla malou výzvou, protože pochází z ruky mladé, české autorky a zároveň jde o její prvotinu. K takovým knihám vždy přistupuji s velkou obezřetností, a to především v tom případě, kdy se za ní rozhodnu utratit své peníze. Lucie Huková mě ovšem velmi mile překvapila. Na začátku knihy jsem měl sice strach, že si hlavní postavy prostě nemůžu nikdy oblíbit. Aiden byl neproniknutelný bručoun a Brian zase nepolepšitelný bavič a optimista. Rozhodl jsem se ale ve čtení vytrvat a ze čtení sem procitl až po sto stranách a překvapivě jsem zjistil, že mě ty postavy zajímají a jsou mi nějakým způsobem blízké. Nevím proč a kdy k tomuto zvratu došlo, ale jsem rád, že se tomu tak stalo.

Asi největší vliv na tom měla sama autorka, která mě překvapila ještě více, než samotná kniha. Vzhledem k jejímu staří, nebo spíše mládí, vládne skvělým slohem a čtení tak byla radost. Trochu jsem očekával, že kniha bude napsána amatérsky a bude složena z jednoduchých vět, ale tak tomu naštěstí není a kniha působí téměř profesionálně. To samé se dá říci i o samotném příběhu. Jsem rád, že se autorka rozhodla zpracovat homosexuální téma, a to především pro dospělé čtenáře. Ne  že by se v knize vyskytovaly nějaké pasáže, které by byly mládeži nepřístupny, ale jde spíše o průběh děje. Velká většina příběhu se odehrává v atraktivním a neokoukaném prostředí obchodní firmy, takže se setkáváme s odbornými výrazy a celkově se v knize nenachází nic, co by naznačovalo tomu, že by mělo jít o knihu pro mladistvé. Což je velmi osvěžující, protože v dnešní době toto téma bývá zpracováno především v žánru Young Adult.

Tím jsem asi obsáhl to, čeho si na knize nejvíce cením a nebyl bych to já, abych nenašel něco, co mi na knize nesedělo. Naštěstí to tentokrát nebude tak dramatické a nebude toho mnoho. V první řadě této knize trochu chybí rozmanitost. Jak už jsem říkal, velká většina příběhu se odehrává v pracovním prostředí a působí to tak trochu stereotypně. Uvítal bych, kdyby autorka do příběhu vnesla trochu více rozmanitosti. Sice se párkrát mimo kancelář dostaneme, ale snesl bych trochu více. Další věc, která mi tedy vyloženě nevadila, je to, že romantická linka má klišoidní průběh, který vídáme ve většině romantických filmů. Dlouho se nemůžou vystát, pak se zamilují, něco se zvrtne, a pak se to znovu pracně lepí. Možná by mě potěšila v tomto směru nějaká inovace, což není zrovna jednoduché.

Také si myslím, že se autorka nemusela bát a v intimních částech mohla trochu přitvrdit. Vím, že to nemusí být každému příjemné, ale proč se bát trochu více popisu, když to všichni známe. Neříkám, že by z toho měla udělat nových 50 odstínů šedi, ale trochu mi přišlo, že se autorka těmto scénám snaží vyhnout a jakoby je přeskočit, což mi přijde jako škoda. Třeba to přijde s další knihou.

To je asi tak všechno, co bych mohl za sebe knize vytknout. Jinak mě opravdu velice překvapila a její čtení jsem si užíval. Líbil se mi pomalejší styl vyprávění, líbilo se mi i to, že chvíli trvalo, než si k sobě obě hlavní postavy našli cestu. Působilo to realističtěji. Ve výsledku mohu tedy knihu jen doporučit všem, kteří mají rádi knihy s touto tématikou, protože tohle patří mezi to lepší, co můžete dostat. Pokud máte problém s elektronickými knihami, tak se obraťte na FB stránku Lucie Hukové, kde si od autorky budete moci zakoupit tištěnou verzi. Trochu mě mrzí, že jsem na to přišel až při jejím čtení, ale tištěnou verzi bych v knihovničce rád měl, a to nejen kvůli krásné obálce. Bohužel se mi nechce utrácet dvakrát za jednu knihu. Třeba někdy :).


HODNOCENÍ: 82%






čtvrtek 27. dubna 2017

Řeky Londýna (Ben Aaronovitch)


K této knize jsem se dostal vyloženou náhodou. Vůbec jsem neměl v plánu, že bych si tuto knihu kdy přečetl, a to především kvůli rozporuplnému hodnocení. Pak jsem se ovšem vydal do Plzeňské knihobudky, kde na mě tato kniha koukala. V tu chvíli jsem nad ničím nepřemýšlel a knihu si vzal výměnou za jinou. Přesto mi doma kniha nějaký čas ležela, než jsem po ní opravdu sáhl, i když s velkými obavami. Nakonec to nebylo tak špatné, jak jsem si myslel.

Kniha vypráví o mladém konstáblovi Londýnské policie, který si zatím nenašel u policie své místo. Nyní se ovšem nachomýtl k podivné vraždě, kdy byla jednomu muži oddělena hlava od těla. Vše by se mohlo zdát obyčejné, kdyby Peter nezačal výslech se svědkem, který mu sdělí, že je duch. To odstartuje souhru několika událostí, které nakonec vedou k tomu, že se Peter stane učedníkem staršího kouzelníka Nightingalea, který působí na policejním oddělení, které se těmito jevy zabývá. A od této chvíle začíná být kniha natolik podivná, že to občas ani nedává pořádný smysl.

Jedná se o klasickou Urban fantasy, jen s tím rozdílem, že se autor rozhodl čtenáře hodit přímo do děje, a to bez zbytečného vysvětlování. Vysvětlení by se ale občas opravdu hodilo, protože jsem místy vůbec nevěděl, co se vlastně děje. Chvílemi jsem si připadal, jako kdybych nečetl první díl ze série, ale už nějaký třetí, čtvrtý a unikla mi celá podstata příběhu. To ovšem nastává jen v případech, kdy se na scénu dostává nějaká akce. Když je příběh poklidnější a probíhá "vyšetřování", je kniha poměrně slušně napsaná a obsahuje i zajímavé prvky.

Tu zmatečnost se autorovi podařilo vyvážit alespoň charaktery, které jsou ve většině případů skvěle napsány. Setkáváme se s dcerou matky řek Beverly, Petrovou kolegyní Lesley, čarodějem Nightingaelem a jeho podivnou hospodyní Molly, která podezřele skrývá svá ústa. Pak se ovšem dostáváme k postavě samotného Petera Granta, který na mě opět působil trochu podivně. Ze začátku jsem si o něm udělal obrázek, že jde o nezkušeného policistu, který je stydlivý a tak trochu kopyto. To že je trochu neohrabaný se mi potvrdilo, ale ze stydlivého mladíka se najednou místy stal nadržený hřebec, kterého vzrušila každá sukně, která se kolem něho mihla. Ne že by na tom bylo něco špatného, ale přišlo mi, jako kdyby měl Peter dvě osobnosti.

Další co mi na postavě Petera vadilo je to, že dokázal ve správnou chvíli najít to správné řešení problému. Už jen ta představa, že je v tomhle oboru nový, o magii toho moc neví, spíš jí neovládá než ovládá, ale když se dostane do vyhrocené situace, najednou přijde s větou "...věděl jsem přesně, co mám dělat." To mě dokázalo v danou chvíli vždy vytočit, protože zkrátka nemohl vědět, co je v té chvíli správné a účinné.

Teď to ovšem může budit dojem, že mě kniha zklamala. Tak to ale není. Já jsem si knihu poměrně slušně užil a nebýt té zmatečnosti, tak by to byla skvělá kniha. Líbila se mi autorova fantazie a styl, jakým propojil reálný svět s fantasy prvky.  Možná by autor nemusel věnovat tolik pozornosti zdlouhavým popisům, ale místy to bylo pro příběh potřebné a někdy i zajímavé. Celkově jsem čekal knihu mnohem horší.

Když to celé shrnu, tak jsou Řeky Londýna zajímavou knihou, která je sice místy zmatečná, ale ne zas tak moc, aby příběh nefungoval. Hodně si slibuji od dalších dílů této série, protože si  myslím, že v této knize se trochu projevilo to, že ani sám autor netušil, jak měl tento příběh vlastně uchopit. Věřím tomu, že v dalších dílech to bude už jenom lepší. Šanci jim určitě dám.


HODNOCENÍ: 68%

úterý 11. dubna 2017

Něco víc (Patrick Ness)


Patrick Ness je autorem, jehož spisovatelská hvězda stále stoupá a to dokonce i v naší domovině. Přesto jsem od tohoto autora ještě nic nečetl. Pak se ovšem objevila kniha Něco víc a já jsem hned věděl, že přesně tuhle knihu si chci přečíst. Anotace zněla opravdu zajímavě a já se hrozně chtěl dozvědět, jaký příběh bude následovat. Hned na začátku vám mohu prozradit, že mě kniha nezklamala. Ale abychom nepředbíhali, pojďme si říct, o čem vlastně kniha je.

Příběh začíná celkem netradičně, a to smrtí hlavní postavy. Šestnáctiletý Seth se rozhodne skoncovat se svým životem, a to tak, že se utopí v oceánu. Po pár řádkách je jasné, že se mu jeho záměr podaří a ví to i Seth. Zachytí ho spodní proud a jeho život ukončí několika nárazy o nedaleký útes, které zapříčiní zlomená žebra a rozraženou lebku. O to větším překvapením je, když se Seth probouzí. Probouzí se zcela nahý, rozrušený a osamělý na místě, které opustil už kdysi dávno. Je tohle představa jeho pekla? Je mrtvý nebo se mu zázračným způsobem podařilo přežít?! Může za tím vším být něco víc?

Tohle je všechno, co jsem ochotný vám k příběhu sdělit. Pokud vás popis nalákal, výborně. Pokud vás naštvalo, že jsem vás nalákal a neřekl vám dostatečné množství informací, skvělé. Přesně tady jsem vás potřeboval mít, protože kouzlo této knihy je v tom, že nevíte o čem je. A věřte tomu, že to nebudete vědět ani v polovině knihy. Možná ani až budete kousek za polovinou. A v tom je ta síla této knihy, protože bude velice těžké jí odložit, dokud se nedozvíte o co jde.

Teď si možná říkáte, že to bude asi pěkně nudná kniha, když k odhalení dojde až k jejímu konci. Hrozně by jste se ale mýlili. Patrick Ness se mi představil tím nejlepším způsobem, jakým mohl. Zaujal mě svým stylem psaní a přesvědčil mě o tom, že si na svých příbězích dává záležet. Alespoň pro tuto knihu to tedy platí. Autor má celou knihu skvěle promyšlenou a dokáže čtenáře zaujmout i chvílemi, kdy se vlastně nic neděje. To se ne každému autorovi podaří.

Na zadní stránce této knihy, u představení autora, si můžete přečíst, že píše knihy pro mladé, které zaujmou i dospělé. Pod to se u téhle knihy můžu podepsat. Autor navíc píše i napříč žánry, takže si na své přijde téměř každý. Tato kniha začíná jako mysteriózní román, ale pak se z toho najednou stane podařené sci-fi, které v sobě nese i trochu psychologie a pár filozofických otázek. Chvílemi jsem měl i pocit, že se tak okrajově pohybuje na hraně dystopie. Ku podivu tohle všechno spolu skvěle funguje a z jednoho žánru to postupně přechází do druhého, aniž by jste to postřehli.

Kniha je rozdělena do čtyř částí. Já osobně jsem si zamiloval nejvíce tu první, protože měla nejlepší atmosféru. Autor se v této části zaměřuje především na hlavní postavu Setha a na jeho psychologickou stránku. Navíc na mě dolehla jistá ponurost místa, na kterém se Seth probudil a úplně jsem se v tom utopil. Hodně tomu napomohli i flashbacky, které Seth prožívá a dozvídáme se něco o jeho minulosti, až se dostaneme k tomu, co ho přimělo spáchat sebevraždu. V této části je i hodně emocí, které na mě kupodivu hodně zapůsobily. Setha jsem si prostě zamiloval, a i když může někdo první část považovat za tu pomalejší a nezajímavou, já si jí na knize užil opravdu nejvíce.

Nemohu opomenout ani grafickou stránku knihy, a to především obálku, která je opravdu zvláštní. Když se podíváte na obrázek, může se vám zdát moc jednoduchá, možná i nic neříkající. To ale není pravda. Tahle obálka je velice originální, protože ony žluté dveře, které můžete na obrázku nahoře vidět, jsou do obálky vyříznuté a vzbuzují tak dojem dveří, kterými vstoupíte do příběhu. Tenhle nápad se mi velmi líbí. A když se na obálku podívám teď, vidím v ní i jistou spojitost s příběhem.

Aby ale těch superlativ nebylo mnoho, i v této knize se našlo pár věcí, které bych vytkl. Nebyl bych to já, aby se něco nenašlo. Jak už jsem výše poznamenal, první část na mě hodně zapůsobila. Další části byly stále velmi dobré, ale už nedosahovali toho, co mi dala část první. Působily na mě už trochu více pro mladistvé čtenáře, a to samé se dá říct i o postavách, které se v příběhu vyskytly. Některé na mě působily trochu klišoidně, ale byly stále dobré. A teď asi přijde to, co mi na knize vadilo nejvíc, a to byla celková zápletka. Teď mě prosím nechápejte špatně. Hlavní zápletka je skvělá, originální a výborně vymyšlená. Já jsem ovšem doufal v trochu jinou zápletkou, protože zrovna tomuto směru příběhu moc neholduji. Ale i tak to bylo opravdu skvělé.

Když to celé shrnu, tak jsem s knihou naprosto spokojený, hezky se na ní kouká, nedá se od ní odtrhnout a je velice originální. Kdybych neměl od zápletky trochu jiná očekávání, určitě by šla v hodnocení o dost výše. Trochu mě to mrzí, protože ta kniha za to nemůže, ale prostě nemůžu jinak. Každopádně ji jednoznačně doporučuji, a to především těm, kteří mají rádi trochu sci-fi a originální příběhy. Tahle kniha rozhodně nezklame. Osobně si myslím, že se k ní minimálně ještě jednou vrátím. Alespoň k její první části.

HODNOCENÍ: 87%

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství:


středa 29. března 2017

Oneiros (Markus Heitz)



Markus Heitz je autorem, který za svojí spisovatelskou kariéru vystřídal několik témat. Ve svých knihách se už zaměřil na trpaslíky, upíry, vlkodlaky, seznámil nás s novou mimozemskou civilizací a pohrál si i s démony. Bylo tedy velkou otázkou, na jaké téma se bude zaměřovat autorova nová kniha. Jak je vidět, autor se nebojí žádného tématu, protože se tentokrát rozhodl podívat na zoubek samotné kmotřičce Smrti.

"Jejich spánek je vaše smrt..."


V této knize se seznamujeme s Konstantinem Korffem, který je majitelem pohřebního ústavu v Lipsku. Na první pohled je Konstantin normálním čtyřicátníkem, který nevypadá na svůj věk. Uvnitř ovšem nosí děsivé tajemství, které ho spojuje se samotnou smrtí. Konstantin je totiž Smrtispáč. Člověk který svým spánkem přivolává Smrt, jenž skosí všechno živé v okolí. Do víru podivných událostí Konstantina zavede letecká nehoda Airbusu A-380, který v Paříži narazí do letištního terminálu. Nehodu nikdo nepřežil a na palubě tak zůstává stovky mrtvých, kteří podle vyšetřování zemřeli ještě předtím, než došlo k nárazu. Může jít o teroristický útok?

Policii ovšem uniklo, že se jedné osobě podařilo tuto nehodu přežít a je nyní na útěku. Na stopu se mu ovšem rychle dostává fanatická vědkyně, baronesa Kristin von Windauová z Minska, která se snaží svými děsivými výzkumy obelstít nemoc a smrt a zajistit tak lepší život pro sebe a svého syna. Konstantin a baronesa se nezávisle na sobě vydávají po stopě přeživšího pasažéra z Airbusu, ale každý s jiným cílem. Jediné co je spojuje je děsivá kletba, která se může stát nebezpečnou pro celé lidstvo.

Já osobně mám s Markusem Heitzem jen malou zkušenost, a to s jeho sérií Ritus, která se zaměřuje na legendu o Géuvandanské bestii, tedy o vlkodlacích. Už u této série se mi líbilo, že autor ve svém příběhu zpracovával fantasy příběh, ale opíral se o skutečnou legendu. I v knize Oneiros se autor pustil do mysteriózního tématu, ale příběh prokládá skutečnými událostmi, což knize dodává nádech realističnosti. Určitá část tohoto příběhu má základní myšlenku v experimentech doktora Demkhova a Whitha, kterým se v roce 1954 podařilo transplantovat hlavu psa na tělo jiného psa a udržet je oba při životě. Autor se touto inspirací neskrývá a v příběhu na ni dokonce poukazuje. Dalším zdrojem inspirace se staly pohádky a legendy, v kterých se smrt vyskytuje jako fyzická postava. 

Do této knihy jsem se začetl téměř okamžitě. Už samotný prolog byl poměrně napínavý a skvěle rozjel celý příběh. Pokud si ale myslíte, že celá kniha je jedna velká honba za "zločincem, byly by jste na omylu. Autor do příběhu vložil hodně odboček, kdy se hlavní dějová linka pozastaví a dozvídáme se něco více o postavách, jejich povolání, anebo důležité informace, které rozvíjí myšlenky se smrtispáči a jejich prokletím. Musím uznat, že jsem si tyto pasáže hodně užíval, protože byly ve většině případech dost zajímavé a skvěle napsané. Je vidět, že se autor na tuto knihu skvěle připravil a hodně si zjistil o legendách kolem smrti. 

To ale neznamená, že by v knize chyběl akce. Nejvíce akce se dočkáme až v druhé polovině knihy, ale i v té první polovině se najdou momenty, které jsou napínavé. Hodně se o to stará postava baronesy von Windauové, která se díky svému poslání dostává do mnoha situací, kdy se nachází na pomezí smrti a zákona. Když jsme u těch postav, musím se zaměřit i na Konstantina Korffa, který je hlavním tahounem této knihy. Autorovi se podařilo vytvořit zajímavou postavu, která v sobě ukrývá temné prokletí, ale i tak se snaží žít normální život. Sice ho to stojí trochu odříkání a částečného odloučení od společnosti, ale to mu nebrání v tom, aby byl sympatickou postavou. Velice jsem si ho v této knize oblíbil a jeho kapitoly mi přišli i nejzajímavější. Autor ale vytvořil všechny své charaktery dokonale.

Našlo se ale i pár chvilek, kdy se autor nechal trochu unést a pokosil v jedné větě třeba desítky tisíc lidí. K příběhu se to sice hodilo, ale mě to připravilo o jistou realističnost, kterou si kniha v sobě nese. Také mě překvapilo, kolik smrtispáčů se na světě nachází. Myslím si, že by bylo lepší, kdyby toto prokletí bylo ojedinělejším úkazem a trpělo by jím jen pár jedinců. Trochu mi vadil i nahuštěný text v knize, ale to je věc, kterou dokážu lehce přejít.

Jinak jsem si knihu skvěle užil. Autor má vybroušený styl psaní, který čtenáře rychle vtáhne a už nepustí. Navíc vytvořil komplexní a velice originální příběh, který se četl jedna radost. Musím také pochválit obálku této knihy, která se k příběhu skvěle hodí. Pokud máte rádi knihy Markuse Heitze, nebo si libujete v mysteriózních thrillerech, tak by jste tuto knihu rozhodně neměli opomíjet.


HODNOCENÍ: 84%

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství:


čtvrtek 23. března 2017

Případ ukradeného zubu (William Ritter)



New Fiddleham, Nová Anglie, jaro 1892.

Abigail Rooková a detektiv R. F. Jackaby se ponořují do nového případu, který už od začátku vypadá více než podivně. Vše začíná v ulici Cambell Street číslo 1206, kde žije paní Beumontová. Tato žena má problémy se svojí kočkou, která se zcela nepředpokládaně změnila v rybu. Proto přivolala pana Jackabyho, aby jí kočky zbavil a stejně tak čtyř jejích koťat. Detektiv si samozřejmě zvířata odnese, aby je mohl studovat. Hned od začátku je mu jasné, že jde o kožoměnce, kteří mají ve zvyku se měnit ve svojí kořist, což jim ulehčuje problém s potravou.

Následně umírá paní Beumontová, která vlastnila podivná koťata a na jejím krku je nalezena bodná rána. Hned na to přichází z nedalekého Gad´s Valley zpráva, že byl odcizen dinosauří zub, který byl odhalen při nedávných vykopávkách. Pro slečnu Rookovou, jako pro bývalou studentku paleontologie a dceru slavného paleontologa, se tento případ stává prioritou a vydává se s Jackabym do Gad´s Valley, kde v nynější době působí policista Charlie Cane, kterého známe z předešlé knihy. Případ se brzy začne vymykat z rukou, a to především ve chvíli, kdy v údolí Gad´s Valley začne řádit podivná bestie, která napadá nejen zvířata, ale i lidi.

* * *

Když jsem se pouštěl do této knihy, bylo to jako sledovat oblíbený film. Jackaby byla jediná kniha, která mě opravdu dokázala rozesmát. Proto jsem měl od této knihy jistá očekávání a trochu jsem se obával, že budu zklamaný. Přesto jsem nedokázal vydržet ani chvíli a pustil jsem se do knihy hned po jejím zakoupení. Obavy ze mě opadly hned u první kapitoly, která mě okamžitě rozesmála. Další čtení už plynulo naprosto skvěle, což mělo za následek, že jsem se po prvním čtení ocitl okamžitě v polovině knihy.

Na knihách Williama Rittera se mi hrozně líbí, že se autor nebojí zacházet do velkých podivností. Některé věci v jeho knihách jsou naprosto absurdní, ale přitom to skvěle funguje, protože autorův svět prostě takový je. Je to místo, kde se dá pracovat s magií, všude se prohání nadpřirozené bytosti, mezi nimi kličkují kočáry tažené koňmi a sem tam se objeví nějaká ta mrtvola, která stoprocentně zemřela rukou nadpřirozených sil, protože má kolem sebe fluidum, v kterém Jackaby dokáže číst.

U prvního dílu bylo malinkým problémem, že byl hodně průhledný. Odhalit pachatele nebylo vůbec těžké a mnoho čtenářům se proto kniha moc nelíbila. To se tímto dílem mění. Sice jde pár věcí odhalit ještě dříve, než se je autor rozhodne odhalit sám, ale rozhodně to není už tak jednoduché, jako tomu bylo v předchozím díle. Je vidět, že se autor v tomhle směru hodně zlepšil, ale přeci jen by to chtělo ještě trochu dotáhnout.

Případ ukradeného zubu přináší i nové postavy, které si mě okamžitě získaly. V tom je autorova síla, protože tvoří propracované charaktery s takovou lehkostí, že postavy ihned zapadnou do příběhu a máte pocit, že je znáte už dlouho. Nejvíce mě okouzlila ambiciózní novinářka Nellie Fullerová, která má neuvěřitelnou vyřídilku. Skvělé jsou samozřejmě i stávající postavy Jackabyho a Abigail Rookové. Když se spolu tihle dva začnou bavit, tak to vždycky stojí za to.

Bohužel se druhý díl tomu předešlému nevyrovnal. Je sice stále nadprůměrným čtivem, které je spíše oddychového rázu, ale něco mi na příběhu prostě vadilo. Mohlo by to být tím, že se tento díl zaměřoval spíše na Abigail, která se potýkala s věcmi kolem paleontologického nálezu, zatímco Jackaby vedl vyšetřování někde mimo příběh. Navíc mi přijde, že se autor už nechal trochu moc unést a některé věci už trochu přepískl.

Přesto jsem si ale druhý díl naprosto užil a skvěle jsem se u něho odreagoval. Jen je škoda, že autor píše tak krátké knihy, které přečtete během jednoho až dvou dnů. Už teď se neuvěřitelně těším na třetí díl, který se bude točit především kolem Jenny, která v tomto díle nedostala moc prostoru. Snad nebudeme čekat dlouho.

HODNOCENÍ: 80%











středa 8. března 2017

Odpusťte mi, váš Leonard (Matthew Quick)


Leonard Peacock, hrdina této knihy, právě dnes slaví osmnácté narozeniny. Osmnácté narozeniny jsou pro každého významnou událostí a Leonard se proto rozhodne, že právě v tento den zastřelí svého spolužáka Ashera a následně uštědří jednu kulku i sobě. Sbalí si tedy do batohu pistoli značky P-38 a vydá se na cestu do školy. Ještě než ale Leonard opustí tento svět a stane se vrahem a sebevrahem, chce se rozloučit se čtyři lidmi, kteří jsou pro jeho život důležití a obdarovat je. 

Tahle kniha mě zaujala na první dobrou. Zaujala mě nejen svou anotací, ale i krásnou a jednoduchou obálkou, která skvěle ladí s příběhem. Trvalo ale něco přes rok, než jsem ke k této knize dostal. Hodně mě k ní přitahoval i fakt, že jsem viděl filmové zpracování Terapie láskou, který byl natočen podle autorovi stejnojmenné prvotiny.

Autor se v této knize zaměřuje především na psychologii hlavní postavy a trochu si pohrává s filozofickými otázkami a lehkou kontroverzí. Vůbec ale netlačí na pilu a čtenáři nic nevnucuje. Všechno navíc zabalil do poměrně slušného příběhu a díky příjemnému stylu psaní a krátkým kapitolám, se tak ocitnete rychle na konci knihy. 

Přesto moje první pocity z knihy nebyly vůbec dobré. Nemohl jsem si vůbec najít vztah k hlavní postavě, který na mě působil jako sebestředný spratek. To se naštěstí poměrně rychle změnilo a začal jsem Leonardovou chování trochu chápat. Jeho dětství nebylo zrovna jednoduché a moc tomu nepřidali ani jeho rodiče, kteří by měli být odstrašujícím příkladem pro každého, kdo si o nich přečte. A to především Leonardova matka, jejíž chování jsem už vůbec nechápal. Mám takový pocit, že Linda je opravdu pitomá, jak sám Leonard několikrát poznamenal.

Je nutno říct, že Leonard ale také není zrovna ukázkovým příkladem teenagera. Po celou dobu čtení jsem se nemohl zbavit dojmu, že si o sobě Leonard trochu moc myslí a chová se ke svému okolí hrozně arogantně. V jeho okolí se sice pohybovali podivní lidé, ale to jeho chování neomlouvá. Všichni kolem sebe máme lidi, kteří nás svým chováním rozčilují, a to především na středních školách, ale snažíme se to přecházet, protože to na světě prostě tak chodí. Kdyby si tohle přečetl Leonard, určitě by mě označil za überdementa a ovci. 

Celkový problém mi dělalo i zpracování knihy. V knize jsou používány poznámky pod čarou, které jsou mnohdy zbytečné a mohly být zakomponovány normálně do textu a v mnohem kratším provedení. Později jsem se s nimi poměrně smířil, ale stále nemůžu pochopit, proč autor někdy začal psát text do sloupce. Ne že by to na příběh mělo nějaký vliv a asi právě proto mi nedochází, proč se autor takhle rozhodl. Ze začátku by vás mohli vyděsit i dopisy z budoucnosti, což překvapily i mě, ale pokud budete pokračovat dál, i tohle bude mít své rozumné vysvětlení. 

Ve výsledku jsem si knihu ale užil. I když začátek nebyl zrovna nejlepším a Leonard mě děsně štval, všechno se nějakým způsobem zlepšilo a druhou polovinu jsem si vlastně hezky užil. Leonard má v druhé polovině knihy také své chvíle, kdy jsem nepochopil jeho chování, ale už to nebylo tak hrozné. Přesto vše vás nechci od této knihy odradit. Má jistě své kvality a je poměrně dobrou sondou do duše ztrápeného chlapce, který se rázně rozhodne vyřešit všechna svá trápení. Pokud máte tyhle psychologicky laděné knihy rádi, tahle by vás neměla zklamat.

HODNOCENÍ: 68%