Když padne noc (Jenny Milchman)

Sandy Tremontová žije se svým manželem Benem, patnáctiletou dcerou Ivy a psem Mackem v Adirondackých horách, kde jsou na jedné straně obklopeni lesy a na straně druhé horami. V této odlehlé krajině jím dělají společnost jen sousedé, kteří žijí nedaleko, ale vztahy mezi těmito rodinami nejsou zrovna nejlepší. Podobné vztahy panují ale i v rodině Tremontových. Sandy má problém porozumět svojí dceři, která si zrovna prochází pubertou a má v sobě očividný vzdor. Na tyto problémy je Sandy ovšem sama, protože se je snaží skrýt před svým manželem, kterému nechce přidělávat zbytečné starosti.

Jednoho večera ovšem rodinou "idylku" naruší vpád dvou trestanců, kterým se podařilo utéct z vězení. Uprchlíkům trvá jen chvíli, než se jim podaří převzít nadvládu nad rodinou. Jediný, kdo se snaží útočníky vyřadit ze hry je Sandyin manžel Ben, který je ovšem brzy zpacifikován a Sandy zůstává proti zločincům sama se svojí dcerou. Naštěstí to vypadá, že si trestanci přišli jen pro nejnutnější věci, které jim pomohou v přežití a útěku a brzy jejich dům opustí. Když ovšem nadejde chvíle jejich odchodu, venku se spustí silná sněhová bouře, která jim v odchodu zabrání.

Naneštěstí bouře stíní mobilnímu signálu, o internetové připojení se postaral jeden ze zločinců, takže dovolat se pomoci je nereálné. Sandy se tak může spolehnout jen na sebe a na svoje psychologické schopnosti, které jsou teď její jedinou zbraní. Psychologická hra začíná a skrytá tajemství mohou kdykoliv vyjít na povrch.

Když padne noc je knihou, jejíž koncept byl již mnohdy zpracován, a to nejen v knižní, ale i ve filmové podobě. Aby kniha dosáhla dobrých ohlasů, měl by každý autor, který se rozhodne přivést na svět další podobnou knihu, obohatit tento námět o něco nového nebo se pokusil příběh vyprávět trochu jinak. Jenny Milchman se tohoto pravidla naštěstí drží a rozhodla se v této knize zaměřit především na měnící se psychiku všech postav, které v této knize vystupují. Tohle rozhodnutí oceňuji.

Knize také prospívá, že není psána jen z jednoho pohledu, ale u vyprávění se střídají Sandy a Nick, který je jedním z uprchlých vězňů. Ke slovu se občas dostane i Nickova matka Barbara, v jejichž kapitolách se přesuneme do minulosti, kde jsme svědky Nickova dětství. Tohle jednotlivé střídání pohledů se mi líbilo a ocenil jsem i různorodé označení kapitol, aby čtenář lépe poznal, kdo se zrovna dostal ke slovu. Ne že by jste to z vyprávění hned nepoznaly, ale je to takový pěkný detail, který se cení.

Na knize jsem si užíval především první třetinu knihy, kde se všechno postupně rozjíždí. K samotnému vniknutí do domu Tremontových dojde poměrně brzy, takže nečekáme dlouho na akci a jsem rychle vtaženi do děje. Autorka navíc nechává ve vzduchu vyset několik otázek, na jejichž odpovědi si čtenář musí chvíli počkat a číst dál. V příběhu se najde i několik momentů, které by mohly šokovat, ale pokud jste pozorný čtenář, tak by jste měli většinu odhalit ještě před tím, než se vám to autorka rozhodne sdělit. V tomhle jsem cítil jakýsi účel, protože autorce nejspíše nešlo o to šokovat za každou cenu, ale spíše si pohrát s psychikou postav a tím zapůsobit i na čtenáře.

Bohužel ne vše se mi na knize líbilo. Největším problémem této knihy jsou postavy, které se místy chovaly opravdu nesmyslně. Expertkou na tohle byla především pubertální Ivy, která se v jedné kapitole chovala tak, jak by se asi normální člověk v podobné situaci choval, ale v další kapitole absolutně změnila svůj přístup a začala se chovat absolutně nesmyslně. Několikrát jsem se musel v ději vracet zpět, protože jsem nemohl pochopit Ivyino chování a musel jsem se ujistit, že to opravdu udělala. Bohužel nebyla Ivy jedinou postavou, která se občas chovala nesmyslně.

Ve výsledku jsem s knihou spokojen, ale rozhodně nejsem nadšen. Líbil se mi styl, jakým si autorka pohrávala s psychikou jednotlivých postav a přitom poukazoval na věci jako špatná výchova dětí nebo neupřímnost v rodině. Užil jsem si i autorčin styl psaní, i když si nejsem jistý, jestli se takovýto, místy až lyrický, styl psaní hodil k podobnému tématu. Autorka mohla ale trochu ubrat na psychologickém vykreslení postav a přidat trochu akce, protože bych v knize uvítal trochu více potyček mezi oběma stranami.

HODNOCENÍ: 70%

Za poskytnutí recenzního e-booku děkuji nakladatelství:

Temná tání (Kate A. Boorman)

Temná tání jsou druhým dílem ze série Smrtná zima, která u nás nesklidila zrovna nejlepší ohlasy. Mnoha lidem se Smrtná zima nelíbila, protože v ní nebyla skoro žádná akce, děj se téměř celý odehrával v ohraničené osadě a autorka byla dokonce konfrontována tím, že zkopírovala námět knihy z filmu Vesnice. Kritiku sklidila dokonce i hlavní postava Emmeline, která byla některými čtenáři obviněna ze sebepoškozování, když využívala svoji nemocnou nohu jako zdroj bolesti, když se snažila soustředit. Mně osobně se první díl líbil a na jeho pokračování jsem se těšil.

Druhý díl se zdá býti úplně jinou knihou, než jakou byla Smrtná zima. Vypořádala se s nedostatkem akce a změnilo se i prostředí, ve kterém se příběh odehrává. Jediné co z prvního dílu přetrvává, jsou postavy a Emmelinina nemocná noha. V tomto díle opouštíme hradby Osady a vydáváme se s Emmeline, Matisou a Kanem na dalekou výpravu. K těmto hrdinům se ještě přidává pár dalších obyvatel osady a Matisiných společníků, kteří se všichni společně vydávají na cestu, jejíž cílem je najít Matisin lid, který musí varovat před blížícím se nebezpečím. Cestou ovšem potkávají několik lidí, kteří se pro ně mnohdy stávají nebezpečím, protože si nárokují území, na které skupina našich hrdinů vstoupila.

Emmeline a její přátele se dostanou brzy do nebezpečné situace, která je rozdělí na několik skupin a některé bude stát dokonce život. Emmeline musí sebrat všechny své síly, aby se dokázala s touto situací vyrovnat a přišla na to, jak znovu skupinu sjednotit a pokračovat dál ve výpravě. Mimo to se musí Emmeline ještě vypořádat s Matisiným bratrancem, který ji nemá zrovna v lásce a dává jí za vinu všechno, co se na výpravě událo.

Jak už si můžete z tohoto popisu všimnout, Temná tání jsou opravdu o hodně akčnější, než byla Smrtná zima. Autorka mě překvapila, jakým směrem nechala příběh ubíhat a dokázala mě několika momenty překvapit. V první chvíli se může zdát, že je děj průhledný a přesně víte, co bude následovat dál, ale zdání může klamat. Oni se ty věci vlastně opravdu stanou, ale autorka má ve zvyku věci ještě více překroutit, takže jste ve výsledku překvapeni. To jsem si na příběhu opravdu užíval.

Musím se ale pozastavit nad tím, do jakého časového období bych tento příběh zařadil. Na první pohled se zdá, že se příběh odehrává kdysi dávno v minulosti. Za to nejspíše může samotná Osada, která trochu působí jako osada mormonů. Pak se ovšem dostaneme za zdi Osady a najednou se v příběhu objeví kulomet a traktor, což mě naprosto zaskočilo, protože se mi do příběhu najednou nehodily. Takže období příběhu je nejisté. Možná dostaneme více indícií v závěrečném dílu.

Jak už bylo řečeno, i v tomto díle se setkáváme se starými postavami a moc nových do příběhu vlastně nevstoupí. Spíše se o starých postavách dozvíme něco více, takže si rozšíříme obzory o jejich osobnostech. Trochu se mi v tomto díle znelíbil Kane, který se choval opravdu podivně. Já chápu, že byl ovlivněn celou tou situací, která k němu nebyla zrovna milosrdná, ale některá jeho rozhodnutí byla prostě nesmyslná.

Trochu mě mrzí, že si autorka nechala uniknout pár věcí, které v této sérii hezky nakousla a nakonec celý potenciál hodila do koše. Mám namysli postavu Toma a jeho sexuální orientaci. Situace že žijete v uzavřené osadě s přísným režimem, kde je homosexualita zakázána a vy jste homosexuál, to by vydalo klidně na samostatnou knihu. Autorka tento potenciál ovšem zahodila a nechala ho nevyužitý. Ona vlastně celkově na Tomovu postavu zapomíná, a to i přes to, že jde možná o jednu z nejzajímavějších postav, která se v této sérii nachází. V Temných tání sice dostal trochu více prostoru, než jaký měl ve Smrtné zimě, ale i tak byl půlku knihy mimo dění. Takže se opět odvolávám na třetí díl, kde si snad užijeme Toma více.

Hlavně se mě prosím neptejte, který ze dvou dílů se mi líbil více. Absolutně se nemůžu rozhodnout, protože jde o úplně odlišné knihy. Zatímco prvnímu dílu opravdu chyběl nějaký ten akční moment, Temnému tání zase chyběla ta tíživější atmosféra, kterou měla Smrtná zima. Takže obě knihy mají své klady, ale mají i své zápory, takže jsou na tom v podstatě stejně. Proto hodnotím procentuálně stejně, jako jsem hodnotil Smrtnou zimu. Jsem zvědav, jakým směrem se bude posouvat závěrečný díl této trilogie. Určitě si ho nenechám ujít.

HODNOCENÍ: 78%

Hvězdy nad hlavou (Marissa Meyer)

Po závěrečném dílu Měsíčních kronik, který nesl název Winter, jsme dostali ještě jednu možnost, jak se setkat se svými hrdiny, a to formou devíti povídek, které obsahuje sbírka nesoucí název Hvězdy nad hlavou. V těchto povídkách se mnohdy vracíme do dob, které předcházejí Měsíčním kronikám. Podíváme se tedy do doby, kdy Michelle Benoitová skrývala dívku z Měsíce, jak se Cinder dostala do pěstounské rodiny v Novém Pekingu nebo se staneme svědky chvíle, kdy je malý Zee´ve (Vlk) rekrutován do královského vojska královny Levany.

Trochu mě zamrzelo, že se většina povídek vrací právě do raného období našich hrdinů, které už nám byly mírně naznačeny v předešlých knihách. Nic nás v nich tedy nepřekvapí a rozšiřují tak jen informace, které již známe. V tomhle ohledu jsem od této knihy čekal více. Navíc mi všechny povídky přišli tak trochu depresivní, což se dá pochopit, protože všichni hrdinové prošli těžkým dětstvím.

Ne všechny povídky se ale zaměřovaly na dobu před událostmi Měsíčních kronik. Najdeme zde třeba i povídku, která s našimi hrdiny nemá téměř nic společného, až na to, že se v něm na chvilku mihne postava Cinder. Trochu jsem se pozastavoval nad tím, co autorku vedlo k tomu, aby do povídkové sbírky, která se zabývá Měsíčními kronikami, zařadila tuto povídku, která s nimi nemá očividně nic společného. Až po přečtení jsem usoudil, že se tam tato povídka hodila a opravdu se mi líbila. Jde o povídku Malá androidka, která svádí k myšlence, že zde půjde o Iko, ale ve skutečnosti jde o retelingový příběh, který je inspirovaný příběhem Malé mořské víly.

Pak ovšem přijde poslední povídka, kvůli které opravdu stojí za to, si tuto knihu pořídit. Jde totiž o úplně nový příběh, kdy se setkáváme se všemi našimi hrdiny. Tento příběh se jmenuje "Něco starého, něco nového," a jak už může příběh napovědět, jedná se o svatbu. Nebudu tu spát, o čí svatbu se jedná, ale tahle povídka byla překrásná. Dokázala ve mě probudit emoce, takže jsem se u ní několikrát zasmál a v jednu chvíli se mi do očí hrnuly slzy. Tuhle povídku jsem si opravdu užil a v podobném duchu bych si představoval i ostatní povídky.

Mile mě překvapila i povídka "Mechanička," která se zaměřuje na první setkání prince Kaie a Cinder, tentokrát ovšem z pohledu prince Kaie. Bylo v celku příjemné se podívat princi do hlavy, jaké myšlenky mu lítaly hlavou, když poprvé Cinder spatřil. Vůbec mi nevadilo, že už tento příběh znám, protože jsem se cítil, jako bych tuto scénu četl poprvé.

Původně jsem zde chtěl vyjádřit názor, která povídka mi přišla nejlepší, a která nejhorší, ale nemůžu to udělat. Povídky, které předcházejí Měsíčním kronikám, byly všechny stejně dobré a poslední povídka, jak už je patrné z předchozího odstavce, byla bezkonkurenčně nejlepší. Tak nějak bych si představoval závěr ve Winter. Takže tohle je takový můj poloviční názor, co se oblíbenosti povídek týče.

Jediné, na co bych si trochu postěžoval, je obálka. Obálka je sice krásná, ale ty děti mi k ní prostě nesedí. Určitě by bylo lepší, kdyby se obálka zachovala jaká je a místo dětí bych zvolil spíše diadém, který se nachází na originální, americké obálce. Pak by na mě obálka působila o dost lépe.



Ve výsledku jsem s touto povídkovou sbírkou spokojen. Bylo to hezké rozloučení s postavami i s celým světem Měsíčních kronik. Pokud by se autorka někdy rozhodla, že by vydala ještě nějakou knihu, která by se  řadila do tohoto světa, určitě bych se jí nebránil. Už teď si brousím zuby na knihu Heartless, jejíž ukázka je součástí této knihy.

HODNOCENÍ: 80%

Pohřbení (Kendra Elliot)

Je to již dvacet let. Dvacet let, co se ztratil autobus plný dětí, které se už nikdy nevrátili domů. Tedy až na Chrise Jacobse, který se dva roky po zmizení autobusu záhadně vynořil z lesů, celý pohublý a zmlácený. Rodinám zbylých dětí svitla naděje, že by se jejich děti mohli jednou vrátit, stejně jako malý Chris. Otázek kolem Chrisova návratu je mnoho, ale odpovědí se nikdo nedočká, protože Chris trpí ztrátou paměti a nepomáhá ani hypnóza. Odpovědi začínají přicházet až ve chvíli, kdy od Chrisova návratu uběhne dlouhých osmnáct let. Až v tu chvíli, kdy jsou nalezeny ostatky. 

Kde jsou nalezeny odpovědi, vzniká spousta dalších otázek. Jedna z těch nejožehavějších je ta, kde se nachází ostatky Daniela Brodyho, syna senátora. Nad touto otázkou si hodně láme hlavu Danielův mladší bratr Michael, který pracuje jako reportér. Nejvíce si slibuje od rozhovoru s Chrisem, který se ovšem v osmnácti letech odstěhoval a nikdo neví, kde se zrovna nachází. Neví to ani jeho sestra Jamie, kterou se Michael rozhodne navštívit, aby zjistil Chrisův aktuální pobyt. 

Jamie s Michaelem nechce spolupracovat, a to i přes to, že mezi nimi přeskočila neurčitá jiskra, která je navzájem přitahuje. Situace ovšem rychle začíná nabírat na obrátkách a Jamie nezbývá nic jiného, než s Michaelem vystopovat jejího bratra, protože jedině on jim může dát odpovědi na jisté otázky. Je totiž dosti možné, že pachatel, který stojí za únosem autobusu, je stále na svobodě a chce svoji práci dokončit. 

Romantika & napětí. To je výpis "žánrů", kterými se tato kniha prezentuje. Popravdě musím říct, že to byla právě ta romantika, které jsem se v této knize bál a je to právě ta romantika, která mi trochu kazila požitek z knihy. Ne že by ho kazila svojí existencí v příběhu, protože tyto dva žánry spolu dobře souzní, ale tou násilností, kterou byla ta romantická linka do příběhu vražena. 

To romantické souznění, které začalo mezi Michaelem a Jamie pomalu vznikat, mi přišlo neuvěřitelně umělé, a tak trochu zbytečné. Věřím tomu, že pokud označení romantika bylo použito k tomu, aby přitáhlo více ženského publika, určitě se tak stane a ženské publikum si možná bude v těch romantických chvílích libovat. Mě to bohužel nepřesvědčilo a v první polovině mě vyloženě rušila od napínavého příběhu. Naštěstí to je jediná věc, která se mi na této knize nelíbila.

Napětí, na rozdíl od romantiky, funguje naprosto skvěle, a to především v druhé polovině knihy. Zde se totiž trochu odpustí od té romantiky a autorka se více zaměří na samotné vyšetřování a přijde s několika zvraty, které jsem absolutně nečekal. Tím si mě naprosto omotala kolem prstu a já jsem se v druhé polovině od knihy nemohl odtrhnout. V podstatě jsem druhou polovinu přečetl na jedno posezení, a to se mi moc často nestává.

Na hlavního pachatele jsem přišel hodně brzy, ale to nic nemění na tom, že jsem si tuto knihu skvěle užil, protože moment překvapení, o který jsem přišel na konci knihy, bylo vyváženo těmi zvraty, které přicházeli během knihy. Pokud váháte nad tím, že by jste si tuto knihu přečetli, přestaňte už nadále váhat, protože tahle kniha za přečtení rozhodně stojí.

HODNOCENÍ: 80%