Stalker (Lars Kepler)

Už všichni dobře víme, že Lars Kepler je jedním z nejlepších autorů severských thrillerů, které jsou u nás k dostání.  O tom svědčí i to, že je tento autor, respektive manželské duo autorů, označováno jako následníci Stiga Larssona. Proto není divu, že již popáté máme možnost číst nový příběh, který je zasazen do série s Joonou Linnou. 

Osud Joony Linny je ovšem nejasný. Je to již téměř rok, co se Joona ztratil z povrchu zemského a není po něm ani stopy. Téměř každý si myslí že zemřel a i nalezené stopy nasvědčují tomu, že detektiv spáchal sebevraždu. Saga Bauerová je však jedinou, která se nehodlá smířit s takovým koncem, a tak se snaží přijít této situaci na kloub.

V té době přichází polici i první videonahrávka sledované ženy. Není jasné, jaký má tato nahrávka význam, dokud není nalezena mrtvola ženy, jejímuž popisu odpovídá právě žena z videonahrávky. Je patrné, že by mohlo jít o nebezpečného stalkera, který si vyhlédl svou oběť, jenž následně brutálně zavraždil. Netrvá však dlouho a policie dostává novou nahrávku od stejného uživatele, na němž se nachází další žena.

Policii je jasné, že musí co nejdříve reagovat, protože z posedlého stalkera se pomalu stává sériový vrah, který volí velmi brutální způsob vražd. Najít však správnou adresu, kde se ženy z nahrávek nacházejí , je jako hledat jehlu v kupce sena. Stopy však naznačují tomu, že by mohlo jít o dílo Rockyho Kyrklunda, který má na svědomí již jednu podobnou vraždu. Rocky je však po těžké autonehodě uzavřen v psychiatrické léčebně a trpí ztrátou paměti.

K případu je přizván psycholog a hypnotizér Erik Maria Bark, kterého již známe z první knihy této série, Hypnotizér. Erik se díky hypnóze pokouší pomoci policii kde je třeba, ale sám se zamotává do smyčky, která se mu pomalu utahuje kolem krku.

Co se této knihy týče, celkem dlouho jsem otálel s jejím přečtením. Celá série sice patří mezi moje nejoblíbenější, co se žánru týče, ale trochu mě odrazoval rozsah knihy. Našel jsem si tedy nejpřijatelnější variantu jakou jsem mohl, a tak jsem čtení kombinoval s audioknihou, která je mimochodem skvěle zpracována. Čtení tak odsýpalo rychleji a já se postupně nořil do děje.

Příběh na mě začal působit hned od prvních stran. Asi to bylo tím, že jsem začal číst někdy kolem půlnoci a k první vražedné scéně jsem se dostal tedy brzy k ránu. Upřímně musím říct, že kdybych měl tu noc jít třeba na záchod, rozhodně bych nešel v klidu a za každým rohem bych očekával nebezpečí. Asi to bude tím, že autoři tentokrát pracovali s jedním z mých největších děsů.

To je na Larsi Keplerovi to nejlepší. Umí skvěle pracovat se strachem a oběti vytvoří takovým způsobem, že si k nim nejprve během pár stran utvoříte vztah, oblíbíte si ji a je vám jí líto, protože autoři se s tím nemažou. Pohrají si s vašimi emocemi, a pak vám vrazí kudlu do zad. Navíc do toho vloží svůj skvělý spisovatelský um a už si jen užíváte tu děsivou jízdu, která vede až k samotnému odhalení pachatele.

Zpracování knihy je přesně takové, jak jsme u Keplera zvyklí. Skvělá foto obálka, která nahání husí kůži už sama od sebe a krátké kapitoly, které napomáhají v rychlém čtení. V tomhle směru není knize co vytknout. Přesně takovou bych si představoval každou knihu.

Co bych knize naopak vytkl, je její obsáhlost. U tohoto dílu mi přijde, že je příběh zbytečně natahován a kdyby se seškrtal o takových sto stránek, určitě by působil lépe. Navíc by kniha netrhala při čtení ruku a zbavili by jsme se i té příběhové omáčky kolem, která rozhodně není špatná, ale je místy zbytečná.

S postavami v příběhu jsem problém moc neměl, i když jsem si je také ani nezamiloval. Margo má v sobě sice potenciál, ale chtělo by to tuto postavu více propracovat a říct nám o ní trochu více. To samé platí i pro jejího kolegu Adama. Uvítal bych i větší prostor pro Sagu Bauerovou, která dostává v této knize opravdu velmi malý prostor. Je sice pravda, že svůj prostor dostala v Písečném muži, ale Saga je prostě jedna z nejlepších postav této série. Tedy alespoň podle mě.

Jsem velmi rád, že jsem se k této knize konečně dopracoval a uzavřel jsem tak dosavadní sérii s Joonou Linnou, která zatím vyšla. Pokud máte rádi severské thrillery a jste navíc fanoušky Larse Keplera, určitě si přečtěte i Stalkera, protože za to rozhodně stojí. Nebudete litovat.

HODNOCENÍ:  82%

AUDIOKNIHA

Abych měl Stalkera rychleji přečteného, zkracoval jsem si volné chvilky i posloucháním audioknihy. Jsem rád, že jsem tuto možnost měl a rozhodně můžu tuto audioknihu doporučit. Pavel Rímský se k tomuto žánru skvěle hodí a jeho hrubý hlas skvěle dotvářel celkovou atmosféru příběhu.
Jedinou výtku, kterou bych k této audioknize měl, je sjednocování kapitol. Jak jsem tuto knihu četl částečně v papírové podobě, a pak přecházel na audio, měl jsem občas problém najít správnou kapitolu, kde jsem ukončil čtení, protože jsou některé kapitoly sloučeny dohromady. Ještě navíc je každá kapitola započata melodickým doprovodem, takže vyhledávání kapitol bylo o to více časově náročnější. To je ale mojí chybou, protože kdybych knihu jen četl nebo jen poslouchal, tomuto problému bych se vyhnul. 

Jackaby (William Ritter)

Jackaby se v minulém roce objevil nenápadně na českém knižním trhu a rychle se stal velmi vyhledávanou knihu. Hodně tomu napomohlo označení, že se jedná o kombinaci Doktora Who a Sherlocka Holmese. Pro mě byla tato kombinace celkem nic neříkající, protože s těmito dvěma kulty nemám moc zkušeností. Pokud jsou ale tak dobré jako byl Jackaby, začnu je nejspíše v nejbližší době vyhledávat více.

Příběh této knihy je zasazen do roku 1892, kdy do New Fiddlehamu v Nové Anglii připlouvá loď, z níž vystupuje Abigail Rooková. Abigail je ve městě nová a nutně si potřebuje najít práci, aby se mohla co nejdříve ubytovat a zařídit si v této zemi nový život. Dívka však nejvíce touží po dobrodružství. Proto hned sáhne po první nabídce, která se jí namane, jako asistentka v detektivní kanceláři. 

Zde se Abigail seznamuje s R.F.Jackabym, který je více než podivný a jejich seznámení proběhne za velmi podivných okolností, ve kterém figuruje žába v akváriu a oční kontakt. Dříve než se stihnou tito dva hlavní aktéři pořádně představit, jsou nuceni vrhnout se ihned do práce. Ve městě začíná řádit sériový vrah, který rozsápává své oběti a snaží se zachytit alespoň zlomek jejich krve. Jackabyho vyšetřování je však více než podivné. Ještě aby ne, když se jedná o vyšetřovatele paranormálních jevů, který věří na všechny nadpřirozené bytosti, které jistě mohou i za aktuální vraždy, kterých nadále přibývá.

K Jackabymu jsem přistupoval velmi obezřetně. Několikrát jsem ji již držel v ruce, že se stane mou další knihou k přečtení, ale vždy jsem ji nerozečtenou vrátil zpět do své knihovny. Nějak jsem neměl důvěru v příběh. Teď po přečtení lituji, že jsem tuhle knihu nepřečetl již dříve, protože tohle byla kniha přesně podle mého gusta.

V knize se nachází mnoho kapitol, u kterých jsem se neudržel a musel jsem se smát. Autorův smysl pro humor je především situační a velmi příjemný, takže je velká šance, že se u ní nasměje téměř každý. Děj je navíc okořeněn o detektivní příběh s mysteriózní zápletkou, který není sice moc dobře propracovaný, vraha uhodne v polovině knihy skoro každý, ale o to v této knize vůbec nejde.

Detektivní zápletka mi v Jackabym totiž přijde záměrně jednoduchá, aby nás autor lépe seznámil se svým vymyšleným světem a nezatěžoval nás složitým vyšetřováním. V tomto směru mi to přijde jako dobrý tah, protože jsem si knihu náležitě užil taková jaká byla a věřím že v dalším dílu, pokud u nás vyjde, bude zápletka promyšlenější a ne tak jednoznačná.

Mysteriózní nádech a fantaskní postavy mi v knize naprosto vyhovovaly a to samé platí i pro postavy. Všechny postavy jsou jednoduše a komplexně vykresleny, takže není složité si některou z nich oblíbit. A to nevyjímaje i postavy, které nejsou zrovna lidskými bytostmi. To souvisí s absurdními situacemi, které se v knize nachází, jako situace s kačerem, žábou a podobnými. A když jsme u toho, moc by mě zajímalo, co se stalo v kapitole 13, že musela být z knihy vyškrtnuta.

Jediné co mi na knize trochu nesedí, je to, proč se odehrává v 19 století. Pokud by se párkrát neobjevil kočár místo automobilu, tak bych vůbec nepoznal, že se nenacházíme v dnešní době. Třeba tento fakt autor využije v příštích dílech.

V celkovém hodnocení jsem nad míru spokojen. Jackaby dokáže jistě oslovit velkou skupinu čtenářů, která si jeho čtení jistě užije, jako jsem si knihu užil já. Pokud se nakladatelství Host rozhodne vydat i další knihy z této série, budu jistě jeden z prvních, který si bude chtít tuto knihu přečíst.

HODNOCENÍ: 95%  

Názorovka #5 - Jak číst klasiku?

Mnoho z Vás se jistě potýká se stejným problémem, s jakým se potýkám i já sám. Tím problémem jsou knihy, které se označují jako "klasické". Všichni jsme si asi prošli tím strašným obdobím na středních či odborných školách, kdy po nás při hodinách češtiny chtěli, aby jsme četli ty nudné knihy, o které jsem vůbec nestáli. S každou další knihou k přečtení rostla nervozita, protože závěrečné zkoušky či maturita se neúprosně blížily a s povinné četby nebyla přečtena jediná kniha.

Alespoň já jsem se s takovým problémem potýkal. Státní maturita již byla za dveřmi a moje celkové skóré přečtených knih byla 1 a 3 rozečtené. Teď když na to vzpomínám, trochu se stydím a o mnoho více se divím, že jsem prošel z literatury na výbornou. Trochu mi pomohl šťastný los, protože knihou kterou jsem si vytáhl bylo 1984 od George Orwella. Shodou náhod to byla i kniha, kterou jsem ponechal rozečtenou a v polovině ji odložil. Dalším štěstím bylo to, že jsem si všechny knihy k maturitní četbě detailně nastudovával, takže bylo jen málo věcí, na kterých mě mohla komise nachytat. To nic ale nemění na tom, že jsem ostuda a při zkoušce jsem měl srdce až v krku.

V dnešní době, kdy jsem už 6 let po maturitě a mám za sebou desítky přečtených knih, se ve mě začínají probouzet nálady, kdy si prostě chci přečíst nějakou z těch klasických knih, které jsem měl vybrané k maturitě. Co si budeme nalhávat, je to trochu čtenářská povinnost. Každý čtenář by podle mě měl mít přečtenou nějakou tu klasiku a čím více jí bude, tím lépe. 

Stále ale není jednoduché si některou z nich vybrat a začíst se do ní. Většina z těch knih jsou mnohdy zdlouhavé, nezajímavé nebo syntakticky tak složité, že se téměř nedají číst. Naštěstí jsem si vytvořil svůj vlastní postup, jak takové knihy přečíst a rozhodl jsem se, že i když to možná nebude nic objevného nebo zajímavého, podělím se s Vámi o něj. 

1/ Dobře si vyberte knihu kterou chcete číst a ujistěte se, že na daný žánr máte skutečně tu správnou náladu!

Hned první bod je ten nejdůležitější. Možná se to nezdá, ale ve "vesmíru" klasických knih, jsou obsáhnuty snad všechny žánry, na které si vzpomenete. Jsou tu knihy romantické, hororové, dystopické, knihy sci-fi/fantasy, poezie a dokonce se zde najdou i nějaké čuňačinky, a to především pro fanynky erotických románů (i když v klasických knihách to mnohdy bývá hodně perverzní až nechutné). Výběr je skutečně obrovský a nejtěžší je skutečně si vybrat. Pokud máte náladu na nějakou akci a napětí, rozhodně se nepouštějte do Anny Kareniny, která Vás umoří svými dlouhými, leč krásnými popisy, a naopak. Vybírejte proto pozorně. 

2/ Než začnete číst klasiku, musíte se ujistit, že máte dost volného času. Budete ho potřebovat.  

Druhý bod samozřejmě platí pro knihy, které jsou trochu obsáhlejší. Pokud si ke čtení vyberete Malého prince, Máj nebo Kytici, tolik času zase potřebovat nebudete, protože tyhle knihy se čtou samy. Čas si proto dělejte na knihy, které nejsou povídkové a mají hodně stránek. Hodně volného času bude potřebovat totiž na to, že se budete muset nutně začíst do příběhu. Tato taktika se mi již několikrát osvědčila a díky ní jsem schopen nějakou tu klasiku přečíst. Ať totiž sáhnu po jakékoliv klasice, mám sto chutí knihu po pár stránkách zavřít, protože mě to zkrátka nebaví. Je to všechno dáno tím, že hodně takových knih začíná složitými a hlavně zdlouhavými popisy míst, postav a prostředí, které jsou téměř nekonečné. A proto si vždy udělám hodně času, abych na jeden zátah přečetl alespoň 50 - 60 stránek, které doslova přetrpím. Pak ale náhle zjišťuji, že se mi ta kniha vlastně líbí a nebude už žádný problém, abych ji dočetl.

3/ Vytvořte si klidné prostředí a ujistěte se, že Vás nikdo nebude rušit.

Když už víme co budeme číst a uděláme si dostatek času na její čtení, je dobré si ještě vytvořit vhodné prostředí ke čtení. Klasické knihy se čtou trochu jinak, než normální beletrie, na které jsme zvyklí a z předešlého bodu víme, že budeme trošku trpět. Proto je dobré, když si tu chvíli co nejvíce zpříjemníme. Udělejte si čaj nebo kávu, zapalte si svíčku nebo udělejte cokoliv, co na Vás bude působit dobře. Hlavně se ujistěte, že Vás v té příjemné chvíli nebude někdo vyrušovat a nebudete muset odbíhat třeba umývat nádobí. To ho radši umyjte předtím. Rušivě v tomto případě může působit i HUDBA. Já jsem čtenář, který má ke čtení rád nějaký ten hudební podklad, ale u čtení klasik mě hudba hodně ruší a nemůžu se nějak soustředit. To bude nejspíše tou složitější, jazykovou stránkou.

4/ Nebojte se podívat se na filmové zpracování. Mnohdy Vás přinutí k tomu, aby jste si knižní předlohu opravdu přečetli. 

U těchto knih je to trochu jiné, než u moderních knih, které jsou zfilmované. Nemá cenu vyhýbat se všemožným spoilerům, protože se je nejspíše dozvíte v hodinách literatury. Alespoň na mé škole tomu tak bylo. Věděl jsem jak to skončí s Annou Kareninou, všichni dobře víme jak to bude s Krysařem a někdy ani v těchto knihách nejde o to, jak dopadnou. Mají totiž přinést požitek z četby a někdy přinést i mravní ponaučení. Proto nebude vadit, když se podíváte na filmová zpracování klasických děl, protože Vás možná zaujmou a přinutí Vás k tomu, aby jste sáhli po knižní předloze.

5/ Pokud se nedokážete do žádné z klasických knih začíst, zvolte si jinou variantu četby.

V dnešní době už není nutné sáhnout po fyzických knihách, u kterých by jste trávili dlouhé časy, aby jste do sebe nasákli děj a získali tak pojem o daném díle. Můžete zvolit třeba audioknihy nebo již zmíněná filmová zpracování. Na trh se začínají dostávat i komiksová zpracování klasických děl, která jsou o dost kratší než knižní verze, ale vystihují vše podstatné, co by jste o příběhu měli vědět. A ještě ke všemu jsou většinou skvěle ilustrované, takže mohou přinést i vizuální požitek.


Doufám, že jsem Vám nějakým způsobem pomohl v tom, aby jste se pustili do nějakého klasického díla a využili nějakou z mých rad. Třeba se Vám nakonec klasika zalíbí a najdete si vlastní způsoby, jak k ní přistupovat. Rozhodně to alespoň zkuste, protože některé z těch knih rozhodně stojí za to. :)


P.S. Napište, jak jste na tom s klasikou Vy. Napište třeba i to, jakou z knih jste si u maturit nebo závěrečných zkoušek vytáhli, nebo jaké si naopak vytáhnout chcete :) Můžete zanechat i nějaký typ na klasické knihy, které se Vám líbily a doporučili by jste mi je :)

Inferno (Dan Brown)

Dan Brown je pro mě naprostou novinkou. Samozřejmě ho jako autora znám a znám i hrubý náčrt jeho knih, a to především díky tomu, že je v mém okolí tento autor velmi oblíbený. Mně se ovšem dařilo tomuto autorovi úspěšně vyhýbat, a to až do dnešních dnů. Vlastně jsem Inferno ani číst nechtěl. Bylo mi ovšem oznámeno, že půjdu jako doprovod na filmovou premiéru Inferna, a tak jako správný knihomol jsem musel sáhnout po knižní předloze, než se na film dostanu. A jak u mě tedy Inferno dopadlo?

 V první řadě něco k ději. Samotný příběh začíná v italské nemocnici, kde se Robert Langdon probouzí. Vůbec ovšem netuší, kde se v nemocnici vzal, proč má na hlavě čerstvou jizvu a kde se vlastně přesně nachází. Některé odpovědi mu dá Sienna Brooksová, která v nemocnici pracuje jako stážistka. Dříve než mu však dokáže odpovědět na všechny jeho otázky, do nemocnice vtrhne nájemná vražedkyně Vayentha, která jednoznačně přišla napravit svou chybu a vzít Langdonovi život. A není jediná, která jde Langdonovi po krku.

Díky pomoci Sienny Brooksové, se Langdonovi podaří z nemocnice utéci a ukryjí se v Siennině bytě. Langdon se snaží vzpomenout na události dvou předešlých dnů, které strávil v bezvědomí v nemocnici a zjistit, co znamenají děsivé sny, které jeho bezvědomí provázely. Záhy nachází ve svém saku ukrytý záhadný předmět, který v sobě ukrývá obraz Dantovského pekla, jenž vede k odhalení hrůzné tajemství, které bude muset Langdon vyřešit. Jak se zdá, někdo opět usiluje o zkázu lidstva a je jen na Langdonovi a Sienně, aby se vypořádali s časem a zachránili osud lidstva.

Jak už jsem psal v prvním odstavci, knihy Dana Browna pro mě byly zapovězeny. Někdy se mi tak prostě stává, že když jsou někteří autoři hodně čtení a o jejich knihách všichni mluví, něco se ve mě zlomí a snažím se jim vyhnout. Tentokrát jsem ovšem musel udělat výjimku a po takové knize sáhnout. Bohužel mě zrovna nenadchla.

Nejvíce mě na knize rušily neustále popisy prostředí, kde se zrovna dvojce nacházela. Působilo to na mě jako dobře napsaný průvodce Florencií, do které byl příběh zasazen. Popravdě mě moc nezajímalo, kde se například daná budova nachází, kdo ji nechal postavit, jaká umělecká díla v ní najdeme a jakou má celá budova historii. Při těchto mnohdy dlouhých popisech jsem četl naprázdno a začal jsem znovu vnímat, až když autor s popisy přestal. Bohužel je takových popisů v knize nespočetně. Na druhou stranu chápu, že někomu to může přijít atraktivní.

Více než podivný mi přišel i samotný děj. Vím že by se člověk neměl moc šťourat v ději, ale nemohl jsem prostě pochopit, proč by pachatel po sobě zanechával stopy, které by dovedly Langdona k cíli, kde by mohl zabránit katastrofě. Takové chování je více než podivné a nemůžu najít jediný důvod, proč by tohle někdo dělal.

Co však nemůžu knize upřít je její čtivost, která mě velmi překvapila. Vždycky jsem si myslel, že číst Brownovi knihy je hrozně náročné. Opak je ale pravdou. Inferno se mi četlo, až na dlouhé popisy, jednoduše a vcelku dobře. Hodně jsem si užíval i flashbacky, které Langdon prožíval, a to především z přednášek o Dantově pekle. Při těchto částech jsem měl neuvěřitelnou potřebu si pořídit Dantovu Božskou komedii a celou ji pročíst. Ale to musí mít po přečtení této knihy asi každý.

Když to celé shrnu dohromady, Inferno mě v celku zklamalo, ale nebyla to až taková hrůza. Vlastně jsem čekal, že se s jeho čtením budu trápit více. Do čtení jsem se bohužel kvůli nesmyslnosti děje musel někdy i nutit, abych ji měl už konečně přečtenou. Knihu tedy hodnotím jako lepší průměr a jsem zvědavý na filmové zpracování.

HODNOCENÍ: 68%