pondělí 20. května 2019

Město z Popela (Cassandra Clare)


Nástroje smrti nikdy nepatřily mezi ty knihy, které bych si vyloženě musel přečíst. Přesto mě kdysi tenhle boom dostihl a já si říkal, že to alespoň musím zkusit. Přečetl jsem Město z kostí a nebudu lhát, kniha se mi líbila, ale číst další díly této série, jsem neměl v plánu a nebo až za nějakou delší dobu. A ta chvíle právě asi nastala, protože jsem právě přečetl Město z popela. 

Clary Frayová se snaží zvyknout na život, který se jí právě otevřel. Z obyčejné dívky se stala lovkyně stínů, která má chránit svět před dětmi temnoty, jako jsou upíři, vlkodlaci a jiné druhy temných stvoření. Jako lovkyně stínů by měla chránit normální lidi před nebezpečím, které by mohlo přijít z jiných světů. Těžko se ale chrání a bojuje, když její matka po následcích z prvního dílu, leží v kómatu v nemocnici a Clary je tak psychicky oslabena a netrpělivě vyčkává, kdy se její matka probere z kómatu. Do toho ještě problémy s Jacem a věřte, že to stále není vše.

Jonnathan pokračuje ve svém zběsilém plánu, kterým je ovládnutí a možné zničení celého světa. Potřebuje k tomu další z Nástrojů smrti a je odhodlaný udělat vše, aby s k tomuto předmětu dostal. Naše skupina lovců stínů, které neochvějně pomáhá i nejvyšší čaroděj Magnus Bane, se rozhodnou vyrazit do boje proti Jonnathanovi a zabránit mu v krádeži dalšího z Nástrojů smrti a zachránit tak svět.

V knižním světě snad není nikdo, kdo by nevěděl, o čem se mluví, když se řekne Nástroje smrti. To série, kterou napsala Cassandra Clare, už snad nepotřebuje ani moc představovat. Ne jen že vyšla už před nějakou dobou, ale za tu chvíli získala obrovský ohlas, byl natočen celovečerní film, nyní dokonce seriál a Cassandra Clare navíc od té doby rozšířila svůj svět lovců stínu o několik dalších sérií.

Pro mě byla celkem výzva se do této série pustit. Město z kostí se mi podařilo přečíst až na třetí pokus a nějak jsem neměl v plánu v této sérii pokračovat, protože mě k tomu první díl nepřesvědčil. Pak ovšem přišlo nakladatelství Slovart s nápadem, že vydá sérii Nástrojů smrti s novými obálkami, a tak se stalo, že mi doma přistály knihy, jejichž obálky jsou natolik krásné, že jsem musel alespoň zkusit v této sérii pokračovat. Světe div se, po té, co jsem přečetl Město z popela, mám velké odhodlání, že tuhle sérii dočtu.

Město z popela má totiž něco, co Městu z kostí chybělo. Nedokážu asi přesně určit, co by to mělo být, ale druhý díl je zkrátka o něco lepší. Postavy se začínají vyvíjet a dochází k několika zásadním zvratů, které jednoznačně ovlivní následující vývoj postav a příběhu. Sice stále nějak nemůžu vystát ústřední dvojici Clary a Jace, ale naštěstí to s nimi není tak hrozné, by se to rušilo v příběhu. Jen upřímně doufám, že autorka konečně rozsekne to napětí mezi nimi a tto dvě postavy se konečně zklidní a nebudou dělat takové hlouposti, jaké dělali v tomto díle.

Celé to ale rozhodně stojí na tom, že Cassandr Clare je skutečně skvělou spisovatelkou. Ne jen, že její styl psaní je velice čtivý, ale nejde nezmínit to, jakým způsobem vytvoří a tvaruje svůj vymyšlený svět lovců stínů. Většinou v knihách nemusím politické handrkovaní, a to jak mezi lidmi, tak třeba mezi různými živočišnými druhy. U Cassandry Clare si naopak tyhle pasáže naprosto užívám. Autorka umí bravurně vytvořit a rozdělit jednotlivé kasty v příběhu a konflikty mezi nimi skvěle dovádět k dokonalosti. A to nejen v sérii Nástrojů smrti. Autorka si rozhodně zaslouží svoji slávu, protože do svého vymyšleného světa zasadila už tolik knih a přesto to není žádná nuda. Její knihy jsou plné akce a prazvláštních stvoření, ale také ukazuje to, jak důležitá je síla přátelství a lásky. To vše kombinuje do svých knih tak dobře, že se jí v tomto směru snad nedá nic vytknout. V tomto žánru je Cassandra Clare jednou z nejlepších autorek.

A ještě jednou se musím vrátit k těm obálkám, protože ty jsou naprosto dokonalé. Ne jen po vizuální stránce, ale i po tom zpracování. A to nebudu mluvit o tom, že když vyskládáte celou sérii vedle sebe, tak vám hřbety těchto knih vytvoří obrazec s lovci stínů, což se u knih vidí málokdy. Jsem neskutečně rád, že se nakladatelství Slovart rozhodlo vydat znovu tuto sérii pod svým novým labelem BOOKLAB, a jsem ještě radši, že se rozhodli právě pro tyto obálky, protože by se dalo říct, že téměř nemají v tomto žánru konkurenci.

Série Nástrojů smrti ode mě tedy ještě dostává jednu šanci a skutečně si myslím, že tentokrát se mi podaří celou sérii dočíst. Za to vděčím hlavně nakladatelství Slovart, protože kdyby mi tyto knihy nezaslalo jako recenzní výtisk, nejsem si jistý, jestli bych se do této série opět pustil. A jak to tak vypadá, asi bych o dost přišel. Pokud jste také sérii Nástrojů smrti odsoudili hned na začátku, tak jí zkuste dát novou šanci a třeba začněte hned s knihami nakladatelství Slovart. Tahle série má zatím vzestupnou tendenci a co ví....v knihovničce vypadá naprosto dokonale :)

HODNOCENÍ: 87%


Za poskytnutí recenzního výtisku převelice děkuji nakladatelství SLOVART. :)










pondělí 6. května 2019

Umírání duší (Markus Heitz)


Poté co beze stopy zmizel manžel Marlene von Bechsteinové, pouští se tato putující duše do pronásledování údajného únosce Gregora Duboise. Pomocnou ruku jí při tom podávají bývalý rocker Ares Löwenstein a majitel pohřebního ústavu a smrtispáč Konstantin Korff, který musí navíc potají řešit i vlastní problémy. Pátrání v Lipsku, Vídni a Québeku s sebou ovšem přináší několik překvapení.  

A pak je tady také záhadný Inverno, který nadále loví putující duše, aby se dozvěděl, kdo ho připravil o paměť.
 
Pátrání čeká i Siu, prastarou upírkou. Hodlá zjistit, kam zmizeli její milenec Eric a schovanka Elena a jak s tím souvisí organizace libra. Ovšem její záchranná mise probíhá jinak, než si představovala: Zanese Siu na neznámá místa, z nichž takřka není cesty zpátky. A k tomu všemu ji čeká boj s nepřítelem, s nímž nepočítala.

Konečně jsem se dopracoval i k tomu, abych přečetl závěrečný díl dilogie Exkarnace, který nese název Umírání duší. Na tuhle knihu jsem se velice těšil, protože první díl, Válka starých duší, mě opravdu nadchnul. Těšil jsem se na to, jak to se všemi postavami dopadne, a to je i jediné, co jsem od knihy očekával. Klasické ukončení příběhu a nic víc. To by ovšem nebyl Markus Heitz, aby z knihy nevytřískal ještě něco navíc. 

Umírání duší není jen ukončovacím dílem, ale je knihou, která do příběhu přinese ještě mnoho nového. Zatímco první díl na mě působil tak, že hlavní podstatou této série bude Marlene von Bechsteinová a její komplikovaná situace, kdy její duše tkví v cizím těle, tento díl ukázal, že to vůbec není primární. Do příběhu totiž naskakuje spoustu nových postav s novými schopnostmi a cíli, a děj se začíná primárně točit kolem souboje starých duší a jejich lovci. 

Hodně prostoru zde dostává i upírka Sia, která pátrá po svojí dceři Eleně a vlkodlaku Eriku von Castelovi. Nebudu zapírat, že Siiny kapitoly mi přišli nejlepší z celé knihy. Kolem Sii se toho dělo hodně zajímavého a téměř veškeré napínavé scény, které se v knize objevily, se děly právě kolem Sii. Ne že by mě osudy ostatních postav nezajímaly, ale kolem nich se udávalo hodně politických a mocenských soubojů, což není zrovna můj šálek kávy.

Jsem docela rád, že jsem si mezi prvním a druhým dílem této dilogie přečetl knihu Pohled mrtvého, protože hodně postav, které zde vystupovaly, se následně objevily i v knize Umírání duší. Řekl bych, že se skutečně vyplatí, si mezi první a druhým dílem Exkarnace, přečíst Pohled mrtvého (RECENZE). Určitě se pak čtenář lépe orientuje v ději a v postavách. 

Když mám Umírání duší zhodnotit, tak za mě je tento díl trochu slabší, než byla Válka starých duší. Zatímco první díl na mě působil příjemně mrazivou atmosférou, u Umírání duší jsem chvílemi vůbec nevěděl, kdo je s kým, co se zrovna děje a celkově sem se místy ztrácel. Dávám to za vinu tomu, že se Heitz zkrátka neudržel a do knihy nacpal zbytečně moc postav a dějových linek. Za mě tedy slabší než první díl, ale jako série to rozhodně stojí za přečtení, protože co si budeme povídat. Markus Heitz psát zkrátka umí a knihy jaké píše on, na trhu jen tak neseženete. Originální, mrazivé, akční a místy až znepokojivé. 

HODNOCENÍ: 74%



Za poskytnutí recenzního výtisku, děkuji nakladatelství FANTOM PRINT.






pátek 19. dubna 2019

Pohled mrtvého ( Markus Heitz)



Pohled mrtvého je knihou, která byla výzvou nejen pro čtenáře, ale i pro samotného autora. Zatímco se Markus Heitz pohyboval v žánru fantasy a hororu, kde se cítil nejjistěji, nyní se rozhodl, že udělá změnu a napíše čistokrevný, detektivní thriller. No...čistokrevný asi není to vhodné slovo, protože by to nebyl mistr Heitz, aby do knihy nepřidal alespoň trochu toho nadpřirozena a mysteriózní zápletku. 

V této knize se setkáváme se  sériovým vrahem, který těla svých obětí aranžuje tak, aby co nejvěrněji napodoboval slavná díla. Jen svým obětem ještě pro jistotu uřízne hlavu, kterou jim pak následně lepící páskou přidělá zpět na své místo. Přece si nenechá zkazit "své" umělecké dílo. Musím říct, že tenhle nápad se mi velmi líbil a ještě ke všemu jsem se trochu vzdělal, protože díla, podle kterých jsou oběti aranžovány, jsou vypsána v příběhu, takže jsem si samozřejmě musel ona díla najít, aby byla moje obrazotvornost dovršena.

Případem se zabývá komisař lipské kriminální policie Peter Rhode, který zápasí nejen se zločinem, ale i se svým handicapem, kterým je porucha pozornosti. Komisař Rhode společně se svými kolegy se okamžitě pustí do pátrání po sadistickém umělci, ale stopy, které po sobě tento zvrhlý maniak schválně zanechává, ne a ne je dovést k samotnému pachateli. Jako by byl tento sadista vždy o krok dál, než lipská policie. Obětí přibývá, policisté postupně umírají, jako by je postihla jakási kletba a jediný, komu je v této chvíli do smíchu, je samotný pachatel, který dosahuje požadovaného věhlasu a pozornosti médií. 

Co se mě týče, tak já mám pro pana Heitze vyslovenou slabost. Jeho série Ritus patří mezi moje nejoblíbenější série a knihy a dokonce mi i otevřel cestu k žánru fantasy. Proto mám pro mistra Heitze určitou slabost. Byl jsem velice zvědav, jak si poradí s žánrem detektivního thrilleru a musím říct, že tady autor trochu narazil. 

Ne že by kniha byla nějak výrazně špatná. To vůbec ne. Kniha se četla dobře, ale přišlo mi, jako kdyby se sám autor necítil ve své kůži. Jako by mu v příběhu chyběly všechny ty noční potvory, které je zvyklý do svých knih dávat a nemohl se do příběhu sám vžít. Trochu to i vypadalo, jako kdyby si frustraci z nedostatku nadpřirozených bytostí v příběhu, vybíjel na samotných postavách, protože s těmi se tedy autor nemazlí. Kosí je jednoho za druhým a způsoby, jakými postavy umírají, jsou místy vážně drastické. Bohužel mi ale přišlo, jako by se Heitz neustále točil v kruhu a děj se moc nikam neposunul. Byla to jen další vražda, smrt policisty, další vražda, smrt policisty atd...


Co na autorovi ale oceňuji je to, že jako vždy si v této knize vytvořil postavy, které nadále využije v knize Umírání duší a v této knize je poměrně slušně čtenářům představí. Jako by těmto postavám potřeboval vdechnout život a dám jim do vínku nějakou historii, aby je pak mohl naplno využít ve své další knize. To na Heitzovi opravdu miluji.

Když to vezmu kolem a kolem, tak se mi Pohled mrtvého líbil. Je to originální, zápletka, která vnesla trochu mysteriózna do thrillerového žánru, čehož si cením. Vzhledem k tomu, že jde o první knihu tohoto žánru, v autorově repertoáru, tak to mohlo dopadnout mnohem hůř, ale co si budeme povídat. Mohlo to být klidně i o dost lepší. Na Heitze rozhodně nezanevřu a už teď se těším, až se pustím do nějaké z dalších jeho knih, která přinese zpět monstra, která číhají v temnotách. 

HODNOCENÍ: 60%

Za poskytnutí recenzního výtisku, děkuji nakladatelství FANTOM PRINT.

 


FANTOMPrint

čtvrtek 14. března 2019

Místo, kde bydlím (Brenda Rufener)


Linden se zdá být jako docela obyčejné děvče. Chodí na střední školu, píše pro školní blog, od kterého si slibuje, že jí zajistí stipendium na vysokou školu a volný čas tráví se svými nejbližšími přáteli, Hamem a Seungem. Linden však skrývá tajemství, které střeží nejen před svými nejlepšími přáteli, ale před celou školou. Linden je totiž bezdomovec. Nocuje na své střední škole, všechny své osobní věci nosí s sebou ve svém batohu a školní záchody a sprchy jsou její koupelnou a prádelnou. Linden je odhodlána, že toto své tajemství bude střežit za každou cenu, protože by to vyvolávalo otázky, na které nechce Linden odpovídat, protože by mohli vyvolat bolestivé vzpomínky, se kterými nechce své přátele zatěžovat.

Na první pohled by se mohlo zdát, že půjde o dramatickou knihu, kde budeme sledovat životní boj mladé slečny, která přišla o střechu nad hlavou. Alespoň já jsem něco takového očekával a byl jsem velice mile překvapen, jaká kniha ve výsledku byla. To že je Linden bezdomovec se v knize hodně promítá, ale rozhodně to není tím hlavním tématem této knihy. Hlavním tématem dokonce není ani to, že spolužačka Bea přijde do školy s roztrženým rtem a zdá se, že je fyzicky týrána, jak se můžeme dočíst v oficiální anotaci. Podle mě je tahle kniha především jednou z mnoha knih, která se zabývá životem mladé dívky a jejích trampot na střední škole. A musím říct, že v tomto ohledu tato kniha vyniká nad ostatními. 

Místo, kde bydlím je knihou, které se podařilo mě v mnoha ohledech vyvolat úsměv na tváří a někdy mě dokonce rozesmát, což se mi u knih málo kdy stává. Může za to především ústřední trio a jejich popichování se mezi sebou. Skutečně jsem se zamiloval do těchto charakterů a do způsobů, jakým spolu komunikují. Bylo to zábavné, bylo to milé, a jak už jsem jednou řekl, několikrát mi to vykouzlilo úsměv na tváří. 

Samozřejmě má kniha i své silné momenty, kdy musí jít zábava trochu stranou a začnou se řešit ty opravdu důležité věci. Naštěstí takových momentů není moc, takže se nebojte toho, že by jste upadli při čtení do nějaké deprese. Kniha je výborně vyvážená a rozhodně má co říct. Nejspíš to bude asi tím, že autorka se sama věnuje organizaci, která pomáhá lidem bez přístřeší a to především teenagerům. Věřím tomu, že životní příběhy těchto lidí a jejich těžkých životních osudů, jí bylo dostatečnou inspirací pro tuto knihu a možná se někteří z nich odrážejí v charakterech této knihy. Možná proto kniha působí tak reálně.

Musím tedy pochválit i styl autorčina stylu psaní. Sice jsou v knize trochu delší kapitoly, což já zrovna moc nemusím, ale u téhle knihy se ukázalo, že to není překážkou. Autorka vytvořila tak příjemné postavy a vymyslela dostatečně zajímavý příběh na to, že i když jsou kapitoly delší, vůbec vám to po pár stránkách nepřijde. Jedině co vás bude zajímat je to, jak to všechno dopadne. 

Ke konci knihy došlo k příjemné gradaci, kdy mi spadla čelist a v jednu chvíli jsem měl sto chutí knihou mrštit o zeď, jak mě vývoj situací rozhodil. Samozřejmě jsem to neudělal, ale měl jsem v jednu chvíli opravdu problém, abych udržel slzy. Už si ale budete muset dočíst sami, proč tomu tak bylo.

Místo, kde bydlím je odpočinková kniha, která mě v mnoha ohledech překvapila. Původně jsem jí nechtěl ani číst, ale když mi přišla jako recenzní výtisk, musel jsem to alespoň zkusit. Teď jsem rád, že mi kniha přišla a já si jí mohl přečíst, protože mezi contemporary knihami rozhodně vyniká a má rozhodně co nabídnout. Pokud tedy hledáte nějakou vhodnou knihu pro odpočinek a navození dobré nálady, rozhodně sáhněte po téhle zelené, drobné knize, která má originální obálku. Myslím, že nebudete litovat! 

HODNOCENÍ: 85%


Za poskytnutí recenzního výtisku převelice děkuji nakladatelství SLOVART. :)



středa 27. února 2019

Síla ohně (Cinda Williams Chima)


Síla ohně je na českém trhu stále poměrně novinkou, která vychází pod značkou Booklab, od nakladatelství Slovart. Jde o první díl nové série, která se odehrává v Sedmiříší, kde vládne krutý král Adarlanu. Většina populace Sedmíříší krále Geralda nesnáší a nejraději by ho viděla po smrti. Tato nenávist spojuje i dva hlavní hrdiny, kteří nás touto knihou provází.

Prvním z nich je třináctiletý (později šestnáctiletý) Ash, který nemůže králi zapomenout, že jeho pomocníci zavraždili před jeho očima otce, který se snažil chránit Ashe před újmou. Ash se po otcově smrti vydává do ústraní léčitelské školy, kde sbírá potřebné informace a zkušenosti a tiše pod falešným jménem vyčkává, až nastane ta správná chvíle, aby mohl na králi vykonat svoji pomstu.

Druhou hlavní postavou je Jenna, která je také poznamenána královou krutostí. Král zavraždil jejího nejlepšího přítele, a to v době, kdy byla ještě poměrně dítětem. Nikdy však nezapomněla. Jenna, vydávající se za chlapce, pracuje v dolech, kde má funkci odstřelovače. Jenna ovšem na svém těle nese znamení, které jí dělá výjimečnou. Na šíji se jí skví runa. Jenna ví, že tenhle znak jí činí zranitelnou, a tak se ho snaží co nejlépe skrývat. Nezná jeho funkci, neví, jak se na její krk dostalo, ale jedno už teď ví. Mnoho lidí jí chce kvůli jejímu znaku na krku, mít ve svojí moci.

Síla ohně je opravdu zvláštní kniha. Nebylo sice vůbec těžké se do ní začíst, protože v sobě ukrývá zajímavý svět a příběh, o kterých prostě chcete vědět víc. Jde o svět plný magie, léčitelství, intrik, zlodějů, a jak se ukazuje, možná i magických tvorů. Dalo by se říct, že jde o dokonalou knihu. Tohle je přece téměř všechno, co od fantasy young adult knih všichni chceme. Našlo se ovšem něco, co mi příběh trochu kazilo, a tím je předcházející pětidílná série, která nám nebyla nabídnuta. 

Jak jsem se dozvěděl, Síla ohně je sice první knihou ze série Sedmiříší v troskách, ale dalo by se říct, že je nejméně šestou knihou, která do tohoto světa byla napsána. Sice není tato kniha nikterak závislá na tom, abychom měli znalost předcházejících dílů volné série, ale občas se našli místa, kdy jsem si říkal, že mi chybí nějaké informace, které, jak se ukázalo, poukazovali na události z předchozí série. Příběh jsem tedy měl kompletní a kvalitní, ale jako by mě neustále něco nutilo vědět to, co předcházelo tímto událostem. To je ovšem to jediné, co mi na knize trochu vadilo.

Síla ohně je jinak čtivou knihou, která je výborně napsaná, skvěle vymyšlená a hodně napínavá, což se mi velice líbilo. Charaktery jsou krásně vykresleny a každá z nich má v sobě něco, čím je vám blízká, nebo čím si vás dokáže získat. Nejméně sympatická mi byla asi Jenna, ale to asi bylo tím, že se do všeho, ale skutečně do všeho, tak nějak vrhala po hlavě a byla taková bezprostřední, což se kříží s mým charakterem. Takže to bude nejspíše tím. Nejvíce sympatický mi byl asi Destin Karn, který je královým vrchním vojákem. Destin dostává v knize svůj prostor, ale řečeno je o něm v podstatě dost málo. Stále je naznačováno, že před Destinem je velká budoucnost, ale skrývá nějaká tajemství, která nechce, aby se někdo dozvěděl, což mě ještě více nutí, abych se těšil na další díly.

Když jsem ale zjišťoval, o čem by měl být další díl, který má vycházet snad už letos v březnu, ukázalo se, že v druhém díle budou úplně jiné postavy a kdo ví, zda se budeme ještě setkávat s Ashem, Jennou a Destinem, nebo budou zatlačeni do ústraní a nahrazeni novými postavami. Pevně doufám, že se postavy z prvního dílu vrátí a jejich příběhy budou pokračovat a budou dovyprávěny. 

Poslední co mi zbývá je, abych zhodnotil obálku...ale co bych tady hodnotil že? Myslím, že všichni vidíte, že obálka je naprosto dokonalá. Miluju tenhle typ obálek, kde je vyobrazena silní hrdinka, která prochází třeba ohněm, jako je tomu u této obálky. Docela silně mi to připomíná obálky Skleněného trůnu, které patří k mým nejoblíbenějším. Takže teď k nim patří i Síla ohně.

Když to tedy shrnu, tak by jste rozhodně neměli tuto sérii opomíjet. Silný příběh, skvěle vybudovaný svět a postavy, které si všechny zamilujete. Rozhodně se nám českém trhu objevila nová série, která rozhodně stojí za to číst a má na to, aby se zařadila mezi ty nejlepší young adult fantasy, které jsou na našem trhu k mání. Nedočkavě vyhlížím další díl. 


 HODNOCENÍ: 82%

Za poskytnutí recenzního výtisku převelice děkuji nakladatelství SLOVART. :)

neděle 7. října 2018

Dej mi své jméno (André Aciman)


Když kniha "Dej mi své jméno" u nás vycházela, tak jsem s naprostou jistotou věděl, že jí musím mít. V té době už jsem viděl stejnojmenný film, který se mi strašně moc líbil, dojal mě a dlouho po zhlédnutí ve mě zůstával jakýsi pocit prázdnoty, který ve mě tento film zanechal. To jsem ale ještě nevěděl, co se mnou udělá kniha, podle které je tento film natočen.

Děj se odehrává ve slunné Itálii, kde žije mladý Elio se svojí rodinou. Jeho otec každý rok pozve jednoho kandidáta do svého sídla, kde mu poskytne prostor na jeho umělecké tvoření. Tento rok přijíždí spisovatel Oliver, který se snaží dokončit svůj rukopis, aby jej mohl následně vydat. Olivera prostředí italské Riviéry naprosto okouzlí svojí krajinou, krásným počasím a klidem, který se nedá srovnávat s divokým životem v New Yorku. Prostředí není však to jediné, co Olivera okouzlí. Mladý Elio v něm vyvolává touhy, které nejsou Oliverovi úplně vlastní a Elio na tom není o moc lépe. V obou se probouzí touha, která nepoleví, dokud nebude prozkoumána. Ale co když nepoleví ani potom? 

Na tomhle románu se mi především líbí jedna věc, a to je, že se André Aciman nebojí mluvit otevřeně úplně o všem. Kniha je plná sexuálního pnutí mezi ústřední dvojicí a následně i sexuálními scénami, kde si autor nebere servítky a tyto scény popisuje tak detailně a s takovou lehkostí, jako by o takových věcech bylo naprosto běžné takto psát. To dělá z Dej mi své jméno knihu, která vybočuje nejen z řad typických románů, ale dokonce i z řad jakýchkoliv LGBT+ knih, které jsem kdy četl. A nejen, že vybočuje z těchto řad, ale dokonce je všechny převyšuje o několik tříd.

Ale síla knihy není jen v její otevřenosti, ale i ve spisovatelském umění, kterým André Aciman vládne. Kniha je psaná velice poetickým a poměrně náročnějším stylem, což může někomu dělat místy problém. Jakmile si ale čtenář zvykne na tento styl, začne si užívat, jak se autor mazlí s každou větou, každým slovem a vytváří tak prostředí a atmosféru, která vás vtáhne do příběhu a máte pocit, že ty pocity, které zažívá Elio, který je ústředním vypravěčem příběhu, se na vás přenáší a máte pocit, jako by jste to byly vy, o kom se v knize píše.

Musím se ale přiznat, že mě kniha v jednu chvíli naprosto semlela. Já jsem si Dej mi své jméno vzal s sebou na dovolenou, a byl jsem přesvědčený, že jí tam bez problémů přečtu. Kde jinde přeci číst tenhle prosluněný příběh z Itálie, než na dovolené u moře. Do knihy jsem se začetl hned, už od začátku se mi líbila, ale postupem času byla tak sugestivní, že se na mě přenášely Eliovi pocity a já se cítil smutný, zmatený a čím dál jsem se ve čtení dostával, tím více se mi příběh dotýkal. Proto jsem se rozhodl, že knihu odložím, i když se mi příběh hrozně moc líbil.

Nyní jsem se do knihy znovu pustil, abych ji během jednoho dne dočetl. Dočetl jsem ji asi v 1 ráno a měl jsem problém usnout, jak mě konec knihy zasáhl. Zasáhl mě ještě víc, než filmová adaptace, protože tam kde film končí, má kniha ještě stále co říct. Dej mi své jméno je knihou, která ve mě po dočtení ještě teď rezonuje. To dokáže jen dobrá kniha, kterou Dej mi své jméno bezpodmínečně je. Jediné, co bych knize mohl vytknout je, že občas byly některé pasáže zdlouhavé a moc filozofické. A já už prostě chtěl vědět, jaký konec si pro nás autor připravil. Ale nebylo to nic, co by mi zkazilo požitek z knihy.

Když to vezmu všechno jako celek, je kniha naprosto perfektní. Má jednoduchou a krásnou obálku, která koresponduje s příběhem, jsem moc rád, že byla vybrána tahle obálka. Líbí se mi i formát, který byl pro knihu zvolen, protože se vejde do každé tašky a není tak problém ji číst kdekoliv. A v tomhle krásném obalu se ukrývá neuvěřitelně citlivý příběh dvou mužů, kteří v sobě objevují vzájemnou lásku a snaží se bojovat s plameny vášní, které je spalují. Zkrátka dokonalé čtení pro všechny, kterým nevadí láska dvou mužů, otevřené sexuální scény a poetický styl vyprávění, který dotváří celkový požitek z této knihy. Nebojím se říct, že Dej mi své jméno je jednou z nejlepších knih, které jsem za tento rok přečetl, možná i jednou z nejlepších, které jsem přečetl za celý život. Protože já prostě miluji knihy, které ve mě vzbuzují emoce a to tohle kniha dělala víc než dobře.

HODNOCENÍ: 98%

Za poskytnutí recenzního výtisku převelice děkuji nakladatelství SLOVART. :)


neděle 8. července 2018

Válka starých duší (Markus Heitz)


Claire vede spokojený život. Vede svojí irskou kavárnu, má milujícího manžela a skvělou rodinu. Jednoho dne se však všechno zvrtne. Claire sleduje ze své kavárny, jak někdo vraždí jejího muže a ve snaze pomoci mu přichází o život i ona. Její duše se však nehodlá vzdát a Clair se tak probouzí v těle Lene von Bechsteinové, která právě spáchala sebevraždu. Dalo by se říct, že Claire měla štěstí. Brzy se však ukáže, že se stala součástí plánu starých duší, které vstupují do nových těl, které si dokážou lehce obstarat, a stávají se tak "nesmrtelnými." Claire však nebyla součástí plánu a překazila tak něco, co převyšuje veškeré myšlení. Staré duše se rozhodně nesmíří s tím, že jim plán překazila zbloudilá duše a Claire se zase nehodlá vzdát možnosti, aby pomstila svojí a manželovu smrt.

Markus Heitz je německý autor, který svými knihami zasahuje do více žánrů. Ve svých začátcích se pohyboval na scéně fantasy knih, poté zasáhl i do sci-fi a v poslední době se pohybuje na scéně mysteriózních thrillerů. Za sebe musím říct, že ač jsem velký fanoušek jeho fantasy vlkodlačí série Ritus, žánr mysteriózních thrillerů mu sedí asi nejlépe. Hodně v tom hraje roli to, že se Heitz nebojí přijít s něčím bláznivým a novým a zasadit to do reálného světa.

V tom vězí autorova největší síla, protože i když jsou jeho thrillery na pomezí uvěřitelnosti, dokáže vždy přijít s vysvětlením, které je uvěřitelné, čímž dodává svým knihám na reálnosti a nutí tak čtenáře se zamyslet. Někdy je toto zamyšlení úplně scestné, protože přemýšlet nad tím, že duše dokáží putovat a vstupovat do těl sebevrahů a v podstatě si na tom někteří dokáží postavit i živnost, je bláznivé. U jeho knih se ale tomuto zamyšlení nemohu ubránit, protože si to vždycky dokáže obhájit tím správným způsobem.

Navíc Heitz dokáže pracovat i s postavami, což je u knih velice důležité. Vytvořit totiž postavy, které jsou plastické a životné je opravdový kumšt a tohle Heitz skvěle ovládá. Navíc ještě vytváří postavy, kterým dokážete fandit a povzbuzovat je na jejich trnité cestě, protože autor jim nedá nic zadarmo. Samozřejmě to platí i pro záporné postavy, kterých je v této knize více než dost. Ty zkrátka nesnášíte, protože ta úlisnost a necitlivost z nich přímo kape. Role jsou tak skvěle rozdány a čtenář si může vychutnat nejen silné a kladné postavy, ale i ty záporné

Co jsem v této knize odhalil a co mě tedy naprosto dostalo, protože jsem se s tím u žádného autor ještě nesetkal je to, že pracuje s postavami ze svých předešlých knih, které nemají s tímto příběhem téměř nic společného. Autor do tohoto příběhu třeba vložil pasáže, kde sledujeme Erika von Kastella, což byla jedna z hlavních postav v sérii Ritus. To mě neskutečně překvapilo a potěšilo, protože jak už jsem říkal, série Ritus patří mezi moje nejoblíbenější knihy, takže jsem si užíval tyto pasáže, které mi ukázali, jak pokračuje Erikův život. Tyto pasáže do knihy skvěle zapadly, protože je autor dokázal dobře propojit s hlavním příběhem knihy a v dalším díle by mohlo dojít k úplnému propojení těchto dvou linek. V knize se však objeví i postavy, které jsou myslím z autorovi série Jidáš, kterou jsem bohužel ještě nečetl.

Válka starých duší je kniha, která mě skutečně překvapila. Věděl jsem, že když jí napsal mistr Heitz, tak půjde o dobrou knihu, ale rozhodně jsem nečekal, že bude až tak dobrá. V téhle knize bylo snad úplně všechno. Byla plná akce, napětí, okořeněná špetkou fantasy potvor a našly se tam i náznaky romantiky, ale takových momentů bylo opravdu poskrovnu. Čtení jsem si zkrátka skvěle užil a už se nemůžu dočkat, až budu v ruce držet druhý díl, který by měl tuto sérii uzavřít. Válku starých duší rozhodně doporučuji, a to nejen fanouškům Markuse Heitze, pro které je tato kniha téměř nutnost, ale i těm, kteří od autora ještě nic nečetli a mají rádi thrillery okořeněné dávnou nadpřirozena. Tenhle autor by vás totiž mohl přivést na spoustu skvělých knih, které má na svém kontě.

HODNOCENÍ: 92%

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství Fantom Print :)