středa 19. února 2020

Najdi mě (André Aciman)


Mnoho z vás jistě zaznamenal jistý boom, když v roce 2018 vtrhl do českých kin film Dej mi své jméno. Tento snímek sklidil veliký úspěch a to nejen u diváků, ale i u kritiky. Nedlouho na to se nakladatelství Slovart rozhodlo, že vydá knižní předlohu tohoto filmu, a to pod svým labelem Booklab. Dej mi své jméno byla kniha, kterou jsem si velice užil, což si můžete ověřit v recenzi ZDE. Proto jsem byl velice nadšen, když v roce 2019 vyšla informace, že autor napsal volné pokračování této knihy, která u nás následně vyšla pod názvem Najdi mě, a to opět u nakladatelství Slovart/Booklab. 
-------------------------------------------------------------
V tomto pokračování, které autor napsal po 12 letech, se zaměřujeme na tři postavy, které známe již z předchozího románu. Největší část knihy sleduje Samuela, Eliova otce, který jede do Říma navštívit svého syna a ve vlaku se seznamuje s mladou dívkou, s kterou naváže příjemnou konverzaci. Protože Elio odsune schůzku s otcem, stráví Samuel s neznámou dívkou více času, což vede k tomu, že se mezi nimi začne vytvářet velice zvláštní vztah.

V druhé části sledujeme Elia, který byl hlavní postavou románu Dej mi své jméno, který se seznamuje naopak s postarším mužem Michelem a stejně jako u Eliova otce, i mezi těmito dvěma muži se začne vyvíjet silné pouto. Zároveň se objeví záhadná partitura, po jejímž původu a významu se obě tyto postavy začnou pídit.

V "poslední" části se konečně dostáváme k třetí osobě, kterou není nikdo jiný, než samotný Oliver. Muž, který v románu Dej mi své jméno prožije s Eliem spalující lásku. Po dvaceti letech sledujeme Oliverův život, který si vytvořil v Americe. Zatímco na oko vše vypadá v pořádku v duši si Oliver ukrývá hluboké jizvy, které postupně vyvěrají na povrch.
-------------------------------------------------------------
Já osobně jsem se na Nedej se velice těšil. Těšil jsem se, že se opět setkám s Eliem a Oliverem, že zjistím, kam se jejich životy ubíraly, když jsme je v předešlé knize opustily. Trochu jsem se těšil i na to, že to možná bude hodně intenzivní a depresivní četba, což bych si v této chvíli skutečně užil. Bohužel se tak ale nestalo.

Rozhodně se nad knihou nemůžu jakkoliv pohoršovat. André Aciman píše skutečně skvěle. Do svých knih vkládá mnoho myšlenek, nad kterými se čtenář pozastavuje a jeho knihy tak mají trochu filozofický přesah. Bylo tomu jak u Dej mi své jméno, tak i v knize Najdi mě. Při čtení jsem se rozhodně nenudil. Je tu však jeden problém a tím je, že jsem od Najdi mě měl příliš vysoká očekávání, která bohužel autor nenaplnil.

S knihou Dej mi své jméno autor položil laťku strašně vysoko a s druhým pokračováním jí bohužel nepřeskočil, ale ani se jí zdaleka nepřiblížil. Samozřejmě jsem se nejvíce těšil na Elia a Olivera, jejich případné setkání po letech a trochu jsem se chtěl koupat v depresi a melancholii. Autor ale největší část knihy věnuje Samuelovi, který mě více méně jako osoba tolik nezajímal. Jeho příběhová linka nebyla špatná, ale nebyla ani nějak výrazně dobrá. Když to tak porovnám, tak Samuelova linka je možná ještě delší, než Eliova a Oliverova linka dohromady. To mě trochu zklamalo.

Mám z knihy takový pocit, že je to taková rychlokvaška. Trochu se obávám, že autor neměl v plánu dát románu Dej mi své jméno pokračování, ale nechal se unést úspěchem, který přineslo zfilmování této knihy, možná i žádostmi čtenářů, kteří žádaly další příběhy Elia a Olivera a napsal tak pokračování, které v jeho hlavě vůbec nemělo vzniknout. Této domněnce nasvědčuje i to, že Najdi mě vyšlo až dvanáct let po tom, co bylo vydáno Dej mi své jméno. Jak to skutečně je, to samozřejmě nevím, ale mám silný pocit, že jsem se možná trefil.
------------------------------------------------------------
Ať je to jak je to, tak Najdi mě skutečně není špatnou knihou. Jen je pro určitou skupinu lidí. Já bohužel nejsem ten, který věří na lásku na první pohled, a že za jeden víkend může vzniknout tak silná láska, která už nikdy neskončí. Pokud si tedy položím otázku, zda byl dobrý nápad přečíst si Najdi mě, tak říkám ano. Když nic jiného, tak čtenář dostane kvalitní knížku, která se dobře čte, má zajímavý příběh a alespoň zajistí shledání dvou oblíbených postav z předešlého dílu. I když jenom na pár stránkách. Pokud se vám tedy Dej mi své jméno líbilo a chcete vědět, jak to s postavami bylo dál, rozhodně neváhejte a přečtěte si Najdi mě.
------------------------------------------------------------
HODNOCENÍ: 69%

Za poskytnutí recenzního výtisku převelice děkuji nakladatelství SLOVART. :)



středa 27. listopadu 2019

Královna povětří a temnoty (Cassandra Clare)


No...to byla zase jízda. Vlastně ani nevím, co ke Královně povětří a temnoty napsat, abych toho nenapsal moc z příběhu a nevyspoileroval tak věci těm, kteří knihu případně nečetli. Řekněme tedy, že třetí díl navazuje na konec druhého dílu, a kdo Pána stínů četl, tak asi už dobře ví, že třetí díl nebude žádná sranda. Události předešlého dílu se v posledním dílu promítají a házejí příběh do trochu depresivnějšího a temnějšího hávu. Nastávají však i nové a nové události, které příběh ženou kupředu. Cassandra Clare to svým postavám vůbec neulehčuje, a to jak po stránce postavení, tak po stránce vztahové.

Postavy jsou přesně to, co na knihách Cassandry Clare miluji. Vím, že se asi budu hodně opakovat, protože to asi říkám u všech knih této autorky, ale ona zkrátka umí skvěle popsat a tvořit postavy a snad ještě lépe mezi nimi dokáže budovat vztahové linky. Čtenář si nikdy nemůže být ničím jistý, protože autorka to ještě desetkrát klidně změní, všechno překroutí a nakonec to padne úplně jinak, než se ze začátku může zdát. V tomhle podle mě tkví její síla a určitě to je jedna z věcí, díky které se její knihy staly tolik úspěšné.

A pak tu samozřejmě jsou ty intriky, které vládnou mezi vílím lidem a nefilim. To je další věc, díky které by si Cassandra Clare zasloužila metál. Dokáže totiž tak skvěle popsat vztahy mezi jednotlivými národy a řešit politické věci mezi nimi, ale v žádném případě to není nudné. I v tomto díle je hodně pasáží, kdy se řeší tyto politické věci a samozřejmě se podíváme i do říše víl a dokonce i do paralelního světa. Zrovna pasáž z paralelního světa se mi hodně líbila a byl bych docela rád, kdyby jsme se do toho samého světa podívali ještě alespoň jednou, protože by mě zajímalo, jak to tam nakonec dopadlo.

A to je přesně Cassandra Clare. Do příběhu přidává nové a nové postavy a nové světy, o kterých prostě chcete vědět víc a chcete tedy i více knih od této autorky, které zase o kousek rozvinou svět lovců stínů. Ani v této sérii se nezapomíná na postavy z předešlých sérií a potkáme v průběhu série snad úplně všechny. Pokud jste předešlé série tedy nečetli, stejně jako já, musíte počítat s tím, že si hodně věcí z předešlých knih vyspoilerujete a je dobré mít alespoň představu, kdo je kdo. Naštěstí tohle mi nedělalo problém a naopak mě série Temných lstí nalákala k tomu, abych si předešlé série přečetl a já to určitě časem udělám!

Tím bych tuhle recenzi uzavřel, protože bych tu mohl donekonečna opěvovat Cassandru Clare a její psací um. Už bych se ale opakoval. Královna Povětří a temnoty je zkrátka úžasnou knihou, která je plná akce, politikaření, lásky, přátelství a magie. Pokud jste tedy tuto sérii ještě nezačali číst, tak je načase, aby jste začali. Rozhodně nebudete zklamaní. Pro fanoušky Nástrojů smrti je tohle zkrátka nutnost. Celou sérii jsem si extrémně užil a doufám, že se s postavami z této série ještě někdy potkáme, protože já jsem si je opravdu hodně zamiloval a rád bych věděl, jak jejich životy budou pokračovat dál.


HODNOCENÍ: 95%

Za poskytnutí recenzního výtisku převelice děkuji nakladatelství SLOVART. :)


pondělí 18. listopadu 2019

Kirke (Madeline Miller)


Jako malý kluk jsem strašně miloval řeckou mytologii. Všechny ty příběhy, mytologické potvory a kreatury a bohy, kteří většinou nemají s nikým slitování a vládnou pevnou a rozhodnou rukou. Proto když jsem se začetl do Kirke, bylo to tak trochu, jako bych se vrátil zpět do dětství. Opět se přede mnou začal otevírat svět, který jsem kdysi opustil a příjemně si připomněl, jak skvělá je řecká mytologie a krásně si rozvinul znalosti o tom, kdo vlastně Kirke byla, a jaký je její příběh. 

Madeline Miller krásně zpracovala životní příběh titánky Kirke a není se čemu divit, když ona sama vyučuje řečtinu na vysoké škole. Je tak nejspíše tou pravou osobou, která by tyto příběhy měla psát. Jako první knihu autorka vydala  Achilleovu píseň, která se ve světě stala velmi úspěšnou. Já osobně jsem Achilleovu píseň nečetl, ale díky nakladatelství Slovart se to brzy změní, protože mi kniha již přistála doma a já se do ní budu moct brzy také pustit. Ale zpět ke Kirke.

Jak už název jasně sděluje, tak kniha se zaměřuje na titánku Kirke, dceru boha Helia, která jaksi nezapadá do rodové linie. Nikdo v rodině jí moc nemusí, a to především pro její spravedlnost, soucit s odsouzenými a hlavně kvůli její "posedlosti" smrtelníky. Je tedy otázkou času, kdy se její povaha znelíbí jejímu otci, který jí nakonec odsoudí k vyhnanství na ostrově Aiaia, který Kirke nesmí nikdy opustit. Kirke tento čas vyhnanství však využívá ke svému prospěchu a zaměřuje se na své čarodějné schopnosti, a kdo alespoň trochu zná řeckou mytologii, tak dobře ví, k čemu je Kirke bude využívat.

Musím uznat, že číst Kirke bylo velice zvláštní. Ono číst knihu, která se bere vážně a ve své podstatě jde o "biografii" a běžně v ní vystupují bozi a mýtické bytosti, bylo opravdu zvláštní. Ale tak hezky zvláštní. Neměl jsem jakýkoliv problém se do knihy začíst, protože mě zaujala už od první stránky. Madeline Miller mě přesvědčila o tom, že umí psát velice čtivým stylem a okamžitě dokáže čtenáře vtáhnout do děje.

Jediné, co se knize dá trochu vytknout, je takový ten prostředek knihy, kdy se Kirke ocitá na svém ostrově a snaží se vyžít sama se sebou. Rozhodně ani tato pasáž není vyloženě nudná, ale určitě je trochu pomalejší a hodně se tam některé věci opakují pořád dokola. I tato pasáž v sobě má ale své kouzlo a navozuje příjemnou atmosféru.

Trochu jsem i zjišťoval, jak to s Kirke opravdu bylo, abych se dozvěděl, jestli autorka pracuje pouze s fakty nebo si v příběhu něco upravuje podle svého. Podle všeho to vypadá, že takové ty hlavní linie, jsou skutečně pravda, ale autorka si je převedla do své beletristické podoby a trochu si je rozvíjí podle svojí linky. Což mi přijde strašně fajn, protože se jí to skutečně povedlo všechno propojit a jenom jsem si při čtení tak říkal: "...a co když to tak opravdu bylo? To by přece mohlo takhle být." No zkrátka se tato kniha podařila.

Kirke bych doporučil všem čtenářům, a to nejen těm, kteří znají Řecké báje a pověsti, ale i těm, kteří je právě neznají. Myslím, že Kirke v sobě má takový příběh a scény, které by právě mohli čtenáře přinutit, aby se o řecké mytologii dozvěděl trochu více. A že to za to určitě stojí! A to jak řecká mytologie, tak kniha Kirke. Rozhodně jí za sebe můžu doporučit!

HODNOCENÍ: 89%

Za poskytnutí recenzního výtisku převelice děkuji nakladatelství SLOVART. :)



pátek 16. srpna 2019

Dcera života (Giovanna a Tom Fletcher)


Eva by se na první pohled mohla zdát, jako normální dívka. To by ovšem musela vycházet mezi lidi a žít v trochu jiné době. Je to tiž první dívkou, která se narodila za posledních padesát let. To jí dává určitou funkci, kdy se stává nedotknutelnou osobou a lidé ji znají jen z obrazovek. Je totiž jedinou nadějí pro svět, jako znovu obnovitelka rodu. Je uzavřena ve věži,kde jí dělají společnost její "matky", které o ni pečují a splní jí téměř každé přání. Pro Evu jsou i vybíráni vhodní kandidáti, kteří prošli testem, aby mohli s Evou zplodit další dívky a zachránit tak lidskou populaci. Může však Eva těmto chlapcům věřit a zplodit s nimi vůbec dítě? Co když nikoho z nich nebude milovat? Chce vůbec žít tenhle život bez lásky? 

Jedinou oporou jí je její holografická přítelkyně Holly, které se Eva může se svými potížemi svěřovat. Kdo se však skrývá za touto holografickou dívkou? Tuto dívku řadí skupina chlapců, kteří žijí ve věži a snaží se být pro Evu vhodnou přítelkyní. Jedním z nich je i Bram, který je Hollyiným vodičem. Eva dobře poznává, že Holly každou chvíli řídí někdo jiný, a ta Bramova je jí nejsympatičtější. O jeho existenci však nemá ani potuchy, až do té doby, než se náhodně setkají. Pocítí v sobě sympatie a nedokážou na sebe přestat myslet. Bram ovšem zjišťuje, že by Evě mohlo hrozit nebezpečí a tak se musí vydat pro pomoc, a to mimo věž, mezi rebely, kteří obývají okolní svět věže v zatopeném území. Dokáže Bram najít mezi rebely pomoc a zachránit Evu, nebo se dostane naopak do ještě většího nebezpečí?

Dcera života mě poměrně dost zaujala, a to nejen svou anotací, ale především svou obálkou. Tato kniha je velice pěkně zpracovaná a obálka se velice vydařila. Zlatá barva je originální volbou a pod přebalem je kniha snad ještě hezčí. Po grafické stránce se vše povedlo na jedničku. Pak ovšem nastupuje samotný příběh, který má už přeci jen nějaké ty vady na kráse.

Ze začátku mě kniha opravdu bavila. Postavy Evy a Brama mi byly sympatické a střídání kapitol z obou pohledů, mi přišlo jako dobrá volba. Příběh se začal vyvíjet také sympaticky a nastoloval takový příjemný pocit dystopického světa, který jsem už dlouho nečetl. Nevadilo mi ani, že je kniha spíše psána pro dívky, ale to mže být jen můj subjektivní názor. V tomhle ohledu bylo ještě všechno v pořádku. chvílemi jsem ale měl pocit, že je příběh zbytečně moc natahován a dlouho se to všechno točí na jednom místě.

Navíc mi přišlo, že i když Dcera života vzdává hold těm starým dystopiím, které jsem všichni milovali, tak je více méně dost kopíruje. Ač je příběh celkem originální, tak vývoj událostí je celkem dost předvídatelný, a to je asi největší chyba na této knize. Trochu se obávám toho, že by tato předvídatelnost mohla přetrvávat i ve zbylých dvou dílech, které se teprve chystají, ale třeba se, doufám, pletu a pokračování mě překvapí, protože ho rozhodně budu chtít číst.

Když to všechno shrnu, je Dcera života příjemná dystopie v tom nejlepším slova smyslu, i když originalita příběhu trochu pokulhává. To ovšem nic nemění na tom, že jsem si knihu opravdu užil, a to nejen díky zajímavému tématu a příjemně popsaným charakterům postav, ale i díky úžasné obálce. Tuhle knihu prostě byla radost mít v ruce a listovat příběhem a čekat, co nového děj přinese. Rozhodně se chystám přečíst další díly a pevně věřím, že nebudou tak moc předvídatelné, jako byla Dcera života. Za přečtení ale tato kniha rozhodně stojí :).

HODNOCENÍ: 70%

Za poskytnutí recenzního výtisku převelice děkuji nakladatelství SLOVART. :)

pondělí 20. května 2019

Město z Popela (Cassandra Clare)


Nástroje smrti nikdy nepatřily mezi ty knihy, které bych si vyloženě musel přečíst. Přesto mě kdysi tenhle boom dostihl a já si říkal, že to alespoň musím zkusit. Přečetl jsem Město z kostí a nebudu lhát, kniha se mi líbila, ale číst další díly této série, jsem neměl v plánu a nebo až za nějakou delší dobu. A ta chvíle právě asi nastala, protože jsem právě přečetl Město z popela. 

Clary Frayová se snaží zvyknout na život, který se jí právě otevřel. Z obyčejné dívky se stala lovkyně stínů, která má chránit svět před dětmi temnoty, jako jsou upíři, vlkodlaci a jiné druhy temných stvoření. Jako lovkyně stínů by měla chránit normální lidi před nebezpečím, které by mohlo přijít z jiných světů. Těžko se ale chrání a bojuje, když její matka po následcích z prvního dílu, leží v kómatu v nemocnici a Clary je tak psychicky oslabena a netrpělivě vyčkává, kdy se její matka probere z kómatu. Do toho ještě problémy s Jacem a věřte, že to stále není vše.

Jonnathan pokračuje ve svém zběsilém plánu, kterým je ovládnutí a možné zničení celého světa. Potřebuje k tomu další z Nástrojů smrti a je odhodlaný udělat vše, aby s k tomuto předmětu dostal. Naše skupina lovců stínů, které neochvějně pomáhá i nejvyšší čaroděj Magnus Bane, se rozhodnou vyrazit do boje proti Jonnathanovi a zabránit mu v krádeži dalšího z Nástrojů smrti a zachránit tak svět.

V knižním světě snad není nikdo, kdo by nevěděl, o čem se mluví, když se řekne Nástroje smrti. To série, kterou napsala Cassandra Clare, už snad nepotřebuje ani moc představovat. Ne jen že vyšla už před nějakou dobou, ale za tu chvíli získala obrovský ohlas, byl natočen celovečerní film, nyní dokonce seriál a Cassandra Clare navíc od té doby rozšířila svůj svět lovců stínu o několik dalších sérií.

Pro mě byla celkem výzva se do této série pustit. Město z kostí se mi podařilo přečíst až na třetí pokus a nějak jsem neměl v plánu v této sérii pokračovat, protože mě k tomu první díl nepřesvědčil. Pak ovšem přišlo nakladatelství Slovart s nápadem, že vydá sérii Nástrojů smrti s novými obálkami, a tak se stalo, že mi doma přistály knihy, jejichž obálky jsou natolik krásné, že jsem musel alespoň zkusit v této sérii pokračovat. Světe div se, po té, co jsem přečetl Město z popela, mám velké odhodlání, že tuhle sérii dočtu.

Město z popela má totiž něco, co Městu z kostí chybělo. Nedokážu asi přesně určit, co by to mělo být, ale druhý díl je zkrátka o něco lepší. Postavy se začínají vyvíjet a dochází k několika zásadním zvratů, které jednoznačně ovlivní následující vývoj postav a příběhu. Sice stále nějak nemůžu vystát ústřední dvojici Clary a Jace, ale naštěstí to s nimi není tak hrozné, by se to rušilo v příběhu. Jen upřímně doufám, že autorka konečně rozsekne to napětí mezi nimi a tto dvě postavy se konečně zklidní a nebudou dělat takové hlouposti, jaké dělali v tomto díle.

Celé to ale rozhodně stojí na tom, že Cassandr Clare je skutečně skvělou spisovatelkou. Ne jen, že její styl psaní je velice čtivý, ale nejde nezmínit to, jakým způsobem vytvoří a tvaruje svůj vymyšlený svět lovců stínů. Většinou v knihách nemusím politické handrkovaní, a to jak mezi lidmi, tak třeba mezi různými živočišnými druhy. U Cassandry Clare si naopak tyhle pasáže naprosto užívám. Autorka umí bravurně vytvořit a rozdělit jednotlivé kasty v příběhu a konflikty mezi nimi skvěle dovádět k dokonalosti. A to nejen v sérii Nástrojů smrti. Autorka si rozhodně zaslouží svoji slávu, protože do svého vymyšleného světa zasadila už tolik knih a přesto to není žádná nuda. Její knihy jsou plné akce a prazvláštních stvoření, ale také ukazuje to, jak důležitá je síla přátelství a lásky. To vše kombinuje do svých knih tak dobře, že se jí v tomto směru snad nedá nic vytknout. V tomto žánru je Cassandra Clare jednou z nejlepších autorek.

A ještě jednou se musím vrátit k těm obálkám, protože ty jsou naprosto dokonalé. Ne jen po vizuální stránce, ale i po tom zpracování. A to nebudu mluvit o tom, že když vyskládáte celou sérii vedle sebe, tak vám hřbety těchto knih vytvoří obrazec s lovci stínů, což se u knih vidí málokdy. Jsem neskutečně rád, že se nakladatelství Slovart rozhodlo vydat znovu tuto sérii pod svým novým labelem BOOKLAB, a jsem ještě radši, že se rozhodli právě pro tyto obálky, protože by se dalo říct, že téměř nemají v tomto žánru konkurenci.

Série Nástrojů smrti ode mě tedy ještě dostává jednu šanci a skutečně si myslím, že tentokrát se mi podaří celou sérii dočíst. Za to vděčím hlavně nakladatelství Slovart, protože kdyby mi tyto knihy nezaslalo jako recenzní výtisk, nejsem si jistý, jestli bych se do této série opět pustil. A jak to tak vypadá, asi bych o dost přišel. Pokud jste také sérii Nástrojů smrti odsoudili hned na začátku, tak jí zkuste dát novou šanci a třeba začněte hned s knihami nakladatelství Slovart. Tahle série má zatím vzestupnou tendenci a co ví....v knihovničce vypadá naprosto dokonale :)

HODNOCENÍ: 87%


Za poskytnutí recenzního výtisku převelice děkuji nakladatelství SLOVART. :)










pondělí 6. května 2019

Umírání duší (Markus Heitz)


Poté co beze stopy zmizel manžel Marlene von Bechsteinové, pouští se tato putující duše do pronásledování údajného únosce Gregora Duboise. Pomocnou ruku jí při tom podávají bývalý rocker Ares Löwenstein a majitel pohřebního ústavu a smrtispáč Konstantin Korff, který musí navíc potají řešit i vlastní problémy. Pátrání v Lipsku, Vídni a Québeku s sebou ovšem přináší několik překvapení.  

A pak je tady také záhadný Inverno, který nadále loví putující duše, aby se dozvěděl, kdo ho připravil o paměť.
 
Pátrání čeká i Siu, prastarou upírkou. Hodlá zjistit, kam zmizeli její milenec Eric a schovanka Elena a jak s tím souvisí organizace libra. Ovšem její záchranná mise probíhá jinak, než si představovala: Zanese Siu na neznámá místa, z nichž takřka není cesty zpátky. A k tomu všemu ji čeká boj s nepřítelem, s nímž nepočítala.

Konečně jsem se dopracoval i k tomu, abych přečetl závěrečný díl dilogie Exkarnace, který nese název Umírání duší. Na tuhle knihu jsem se velice těšil, protože první díl, Válka starých duší, mě opravdu nadchnul. Těšil jsem se na to, jak to se všemi postavami dopadne, a to je i jediné, co jsem od knihy očekával. Klasické ukončení příběhu a nic víc. To by ovšem nebyl Markus Heitz, aby z knihy nevytřískal ještě něco navíc. 

Umírání duší není jen ukončovacím dílem, ale je knihou, která do příběhu přinese ještě mnoho nového. Zatímco první díl na mě působil tak, že hlavní podstatou této série bude Marlene von Bechsteinová a její komplikovaná situace, kdy její duše tkví v cizím těle, tento díl ukázal, že to vůbec není primární. Do příběhu totiž naskakuje spoustu nových postav s novými schopnostmi a cíli, a děj se začíná primárně točit kolem souboje starých duší a jejich lovci. 

Hodně prostoru zde dostává i upírka Sia, která pátrá po svojí dceři Eleně a vlkodlaku Eriku von Castelovi. Nebudu zapírat, že Siiny kapitoly mi přišli nejlepší z celé knihy. Kolem Sii se toho dělo hodně zajímavého a téměř veškeré napínavé scény, které se v knize objevily, se děly právě kolem Sii. Ne že by mě osudy ostatních postav nezajímaly, ale kolem nich se udávalo hodně politických a mocenských soubojů, což není zrovna můj šálek kávy.

Jsem docela rád, že jsem si mezi prvním a druhým dílem této dilogie přečetl knihu Pohled mrtvého, protože hodně postav, které zde vystupovaly, se následně objevily i v knize Umírání duší. Řekl bych, že se skutečně vyplatí, si mezi první a druhým dílem Exkarnace, přečíst Pohled mrtvého (RECENZE). Určitě se pak čtenář lépe orientuje v ději a v postavách. 

Když mám Umírání duší zhodnotit, tak za mě je tento díl trochu slabší, než byla Válka starých duší. Zatímco první díl na mě působil příjemně mrazivou atmosférou, u Umírání duší jsem chvílemi vůbec nevěděl, kdo je s kým, co se zrovna děje a celkově sem se místy ztrácel. Dávám to za vinu tomu, že se Heitz zkrátka neudržel a do knihy nacpal zbytečně moc postav a dějových linek. Za mě tedy slabší než první díl, ale jako série to rozhodně stojí za přečtení, protože co si budeme povídat. Markus Heitz psát zkrátka umí a knihy jaké píše on, na trhu jen tak neseženete. Originální, mrazivé, akční a místy až znepokojivé. 

HODNOCENÍ: 74%



Za poskytnutí recenzního výtisku, děkuji nakladatelství FANTOM PRINT.






pátek 19. dubna 2019

Pohled mrtvého ( Markus Heitz)



Pohled mrtvého je knihou, která byla výzvou nejen pro čtenáře, ale i pro samotného autora. Zatímco se Markus Heitz pohyboval v žánru fantasy a hororu, kde se cítil nejjistěji, nyní se rozhodl, že udělá změnu a napíše čistokrevný, detektivní thriller. No...čistokrevný asi není to vhodné slovo, protože by to nebyl mistr Heitz, aby do knihy nepřidal alespoň trochu toho nadpřirozena a mysteriózní zápletku. 

V této knize se setkáváme se  sériovým vrahem, který těla svých obětí aranžuje tak, aby co nejvěrněji napodoboval slavná díla. Jen svým obětem ještě pro jistotu uřízne hlavu, kterou jim pak následně lepící páskou přidělá zpět na své místo. Přece si nenechá zkazit "své" umělecké dílo. Musím říct, že tenhle nápad se mi velmi líbil a ještě ke všemu jsem se trochu vzdělal, protože díla, podle kterých jsou oběti aranžovány, jsou vypsána v příběhu, takže jsem si samozřejmě musel ona díla najít, aby byla moje obrazotvornost dovršena.

Případem se zabývá komisař lipské kriminální policie Peter Rhode, který zápasí nejen se zločinem, ale i se svým handicapem, kterým je porucha pozornosti. Komisař Rhode společně se svými kolegy se okamžitě pustí do pátrání po sadistickém umělci, ale stopy, které po sobě tento zvrhlý maniak schválně zanechává, ne a ne je dovést k samotnému pachateli. Jako by byl tento sadista vždy o krok dál, než lipská policie. Obětí přibývá, policisté postupně umírají, jako by je postihla jakási kletba a jediný, komu je v této chvíli do smíchu, je samotný pachatel, který dosahuje požadovaného věhlasu a pozornosti médií. 

Co se mě týče, tak já mám pro pana Heitze vyslovenou slabost. Jeho série Ritus patří mezi moje nejoblíbenější série a knihy a dokonce mi i otevřel cestu k žánru fantasy. Proto mám pro mistra Heitze určitou slabost. Byl jsem velice zvědav, jak si poradí s žánrem detektivního thrilleru a musím říct, že tady autor trochu narazil. 

Ne že by kniha byla nějak výrazně špatná. To vůbec ne. Kniha se četla dobře, ale přišlo mi, jako kdyby se sám autor necítil ve své kůži. Jako by mu v příběhu chyběly všechny ty noční potvory, které je zvyklý do svých knih dávat a nemohl se do příběhu sám vžít. Trochu to i vypadalo, jako kdyby si frustraci z nedostatku nadpřirozených bytostí v příběhu, vybíjel na samotných postavách, protože s těmi se tedy autor nemazlí. Kosí je jednoho za druhým a způsoby, jakými postavy umírají, jsou místy vážně drastické. Bohužel mi ale přišlo, jako by se Heitz neustále točil v kruhu a děj se moc nikam neposunul. Byla to jen další vražda, smrt policisty, další vražda, smrt policisty atd...


Co na autorovi ale oceňuji je to, že jako vždy si v této knize vytvořil postavy, které nadále využije v knize Umírání duší a v této knize je poměrně slušně čtenářům představí. Jako by těmto postavám potřeboval vdechnout život a dám jim do vínku nějakou historii, aby je pak mohl naplno využít ve své další knize. To na Heitzovi opravdu miluji.

Když to vezmu kolem a kolem, tak se mi Pohled mrtvého líbil. Je to originální, zápletka, která vnesla trochu mysteriózna do thrillerového žánru, čehož si cením. Vzhledem k tomu, že jde o první knihu tohoto žánru, v autorově repertoáru, tak to mohlo dopadnout mnohem hůř, ale co si budeme povídat. Mohlo to být klidně i o dost lepší. Na Heitze rozhodně nezanevřu a už teď se těším, až se pustím do nějaké z dalších jeho knih, která přinese zpět monstra, která číhají v temnotách. 

HODNOCENÍ: 60%

Za poskytnutí recenzního výtisku, děkuji nakladatelství FANTOM PRINT.

 


FANTOMPrint