neděle 28. května 2017

Královna stínů (Sarah J. Maas)


Královna stínů je čtvrtým dílem série Skleněný trůn, který u nás začal vycházet v roce 2015 v nakladatelství CooBoo. V tomto díle se Celaena, nyní již Aelin, vrací zpět do Zlomuvalu, kam jí žene touha pomstít svou rodinu. Ve Zlomuvalu se ovšem událo hodně špatných věcí a je na Aelin, aby vše uvedla do pořádku. 

V první řadě bude muset Aelin osvobodit svého bratrance Aediona, který se stal královským vězněm a v den princových narozenin ho čeká veřejná poprava. K jeho osvobození bude Aelin potřebovat pomoc svého bývalého zaměstnavatele Arobynna Hamela, ke kterému ovšem cítí nenávist, kvůli vraždě její první lásky Sama. V druhé řadě musí osvobodit prince Doriana, který v sobě nosí démonického Valga, jenž je pod nadvládou krále Adarlanu a ovládá princovo tělo i mysl. K jeho osvobození bude Aelin ale potřebovat magii, která je uvězněna a její osvobození je tak nezbytné.

Paralelně s Aelininým příběhem sledujeme i další osudy čarodějnice Manon Černozobé a její Třináctky, které se nacházejí v Morathu, kde pokračují ve svém výcviku s wyverny. Před Manon ovšem stojí mnohá rozhodnutí, která bude muset vyřešit, a to co nejrychleji. Už se totiž blíží čas, kdy osedlají své dračí oře a vydají se do bitvy. 

V této knize se setkáváme se starými známými, ale přibývá i mnoho nových postav. Seznamujeme se tak například s kurtizánou Lysandrou, která je Arobynovou partnerkou a Aelininou bývalou sokyní, Nesryn Faliq, členkou městské hlídky, Chaolovou pravou rukou a bývalou přítelkyní, anebo dívkou Elide, která touží po útěku od svého strýce a zaplete se tak s čarodějnicí Manon Černozobou. Všechny nové postavy jsou nám náležitě představeny, dozvíme se něco o jejich minulosti a v polovině knihy už působí dojmem, že je známe od prvního dílu. Je nutno říci, že mne všechny nové postavy okouzlily a neměl jsem problém přijmout kteroukoliv z nich. 

Sarah J. Maas započala tuto sérii jako young adult, ale tímto dílem mě opět přesvědčila tím, že už dávno netouží po tom, aby oslovila jen mladší publikum. Píše stále tím lehkým a čtivým stylem, ale hodně přitvrdila, a to nejen ve výrazech, ale v celkovém vyprávění příběhu. Královna stínů na mne působila opravdu temně a místy depresivně. V tomto díle není nouze o akční momenty, které jsou prodchnuty krvavými vřavami a nečekanými momenty. 

Jak už jsme u autorky ale zvyklí, nejde jen o akční momenty, co tuhle knihu dělají skvělým čtivem. Sarah J. Maas má talent na tvoření vztahů, a to jak přátelských nebo mileneckých, tak i nepřátelských. Zrovna tohle si v Královně stínů hodně užijeme, protože je plna nových postav a má přes 650 stránek, takže se do ní vešlo opravdu hodně z každého směru. Hrozně jsem si užíval ty vztahové linky mezi postavami. Bavilo mě sledovat, jak se Aelin s Lysandrou snaží vybudovat přátelství z nenávisti, kterou k sobě kdysi cítily a jistým způsobem se mi líbila i ta nevraživost a nejistota, která panovala mezi Chaolem a Aelin, i když mi to rvalo srdce.

Nejsem si vůbec jistý tím, jakým způsobem bude autorka v této sérii pokračovat, protože uzavřela hodně dějových linií, které se zdály pro sérii stěžejní. Ten závěr sice působil trochu násilně vykonstruovaný a mírně přetažený, ale nebylo to tak hrozné, aby to knize nějak výrazně uškodilo.  Jak ale autorku znám, rozhodně přijde v dalších dílech s novými zápletkami, které čtenáře dokážou znovu vtáhnout do děje a pohraje si tak s našimi emocemi. 

Když tedy tento díl zhodnotím jako celek, jsem s ním naprosto spokojený. Ze začátku se sice kniha četla trochu těžce, za což mohla jistá depresivnost děje. To ale brzy opadlo a užíval jsem si každou stránku této knihy. Určitě by mohla být kniha o dost kratší, ale v tomto případě by to byla velká škoda, protože všechno v tomto díle se zdá důležité, a ta omáčka kolem hlavního příběhu je prostě tak skvělá, že bych o ní nerad přišel. V téhle knize prostě všechno dokonale funguje a nic bych na ní nezměnil. Neubráním se tak tomu, abych opět vyseknul autorce poklonu, kterou si rozhodně zaslouží. Sarah J. Maas to opět dokázala a vtáhla mě do děje, kterým mě bavil a několikrát mi navodil infarktový stav. 


HODNOCENÍ: 99%








čtvrtek 11. května 2017

Daruj mi křídla (Lucie Huková)


V první řadě je nutno k této knize říci, že se jedná o knihu s homosexuální tématikou, a tak by se od ní měli držet dál všichni ti, kterým milostný poměr mezi muži nějakým způsobem vadí nebo o něm neradi čtou. Pokud vám ale tato tématika a lidé nevadí, tak naopak zpozorněte, protože z téhle knihy se vyklubalo překvapení, které jsem od této české autorky neočekával ani já.

Ústřední dvojicí této knihy jsou dva muži, kteří se právě stali pracovními kolegy. To je však to jediné, co je v této chvíli spojuje. Aiden Carter je dvaačtyřicetiletý muž, který žije osamocený život. Nejvíce svého času tráví v práci a vyhýbá se veškerému kontaktu se svým okolím, pokud nejde o pracovní záležitosti. I zde ovšem působí tvrdě a odtažitě. Dalo by se říci, že je celkově zklamán životem. Brian Scott, s kterým je nyní nucen sdílet kancelář, je přesný opak Aidena. Je společenský, kolegové ho mají v oblibě a vede celkově optimistický život. Na první pohled se může zdát, že jakýkoliv kontakt mezi těmito dvěma muži je nemožný. Nakonec se ale ukáže, že ne vždy je všechno tak jak na první pohled vypadá a za tvrdou skořápkou může být křehká a zlomená duše, která potřebuje, aby jí někdo daroval svá křídla.

Tahle kniha pro mě byla malou výzvou, protože pochází z ruky mladé, české autorky a zároveň jde o její prvotinu. K takovým knihám vždy přistupuji s velkou obezřetností, a to především v tom případě, kdy se za ní rozhodnu utratit své peníze. Lucie Huková mě ovšem velmi mile překvapila. Na začátku knihy jsem měl sice strach, že si hlavní postavy prostě nemůžu nikdy oblíbit. Aiden byl neproniknutelný bručoun a Brian zase nepolepšitelný bavič a optimista. Rozhodl jsem se ale ve čtení vytrvat a ze čtení sem procitl až po sto stranách a překvapivě jsem zjistil, že mě ty postavy zajímají a jsou mi nějakým způsobem blízké. Nevím proč a kdy k tomuto zvratu došlo, ale jsem rád, že se tomu tak stalo.

Asi největší vliv na tom měla sama autorka, která mě překvapila ještě více, než samotná kniha. Vzhledem k jejímu staří, nebo spíše mládí, vládne skvělým slohem a čtení tak byla radost. Trochu jsem očekával, že kniha bude napsána amatérsky a bude složena z jednoduchých vět, ale tak tomu naštěstí není a kniha působí téměř profesionálně. To samé se dá říci i o samotném příběhu. Jsem rád, že se autorka rozhodla zpracovat homosexuální téma, a to především pro dospělé čtenáře. Ne  že by se v knize vyskytovaly nějaké pasáže, které by byly mládeži nepřístupny, ale jde spíše o průběh děje. Velká většina příběhu se odehrává v atraktivním a neokoukaném prostředí obchodní firmy, takže se setkáváme s odbornými výrazy a celkově se v knize nenachází nic, co by naznačovalo tomu, že by mělo jít o knihu pro mladistvé. Což je velmi osvěžující, protože v dnešní době toto téma bývá zpracováno především v žánru Young Adult.

Tím jsem asi obsáhl to, čeho si na knize nejvíce cením a nebyl bych to já, abych nenašel něco, co mi na knize nesedělo. Naštěstí to tentokrát nebude tak dramatické a nebude toho mnoho. V první řadě této knize trochu chybí rozmanitost. Jak už jsem říkal, velká většina příběhu se odehrává v pracovním prostředí a působí to tak trochu stereotypně. Uvítal bych, kdyby autorka do příběhu vnesla trochu více rozmanitosti. Sice se párkrát mimo kancelář dostaneme, ale snesl bych trochu více. Další věc, která mi tedy vyloženě nevadila, je to, že romantická linka má klišoidní průběh, který vídáme ve většině romantických filmů. Dlouho se nemůžou vystát, pak se zamilují, něco se zvrtne, a pak se to znovu pracně lepí. Možná by mě potěšila v tomto směru nějaká inovace, což není zrovna jednoduché.

Také si myslím, že se autorka nemusela bát a v intimních částech mohla trochu přitvrdit. Vím, že to nemusí být každému příjemné, ale proč se bát trochu více popisu, když to všichni známe. Neříkám, že by z toho měla udělat nových 50 odstínů šedi, ale trochu mi přišlo, že se autorka těmto scénám snaží vyhnout a jakoby je přeskočit, což mi přijde jako škoda. Třeba to přijde s další knihou.

To je asi tak všechno, co bych mohl za sebe knize vytknout. Jinak mě opravdu velice překvapila a její čtení jsem si užíval. Líbil se mi pomalejší styl vyprávění, líbilo se mi i to, že chvíli trvalo, než si k sobě obě hlavní postavy našli cestu. Působilo to realističtěji. Ve výsledku mohu tedy knihu jen doporučit všem, kteří mají rádi knihy s touto tématikou, protože tohle patří mezi to lepší, co můžete dostat. Pokud máte problém s elektronickými knihami, tak se obraťte na FB stránku Lucie Hukové, kde si od autorky budete moci zakoupit tištěnou verzi. Trochu mě mrzí, že jsem na to přišel až při jejím čtení, ale tištěnou verzi bych v knihovničce rád měl, a to nejen kvůli krásné obálce. Bohužel se mi nechce utrácet dvakrát za jednu knihu. Třeba někdy :).


HODNOCENÍ: 82%






čtvrtek 27. dubna 2017

Řeky Londýna (Ben Aaronovitch)


K této knize jsem se dostal vyloženou náhodou. Vůbec jsem neměl v plánu, že bych si tuto knihu kdy přečetl, a to především kvůli rozporuplnému hodnocení. Pak jsem se ovšem vydal do Plzeňské knihobudky, kde na mě tato kniha koukala. V tu chvíli jsem nad ničím nepřemýšlel a knihu si vzal výměnou za jinou. Přesto mi doma kniha nějaký čas ležela, než jsem po ní opravdu sáhl, i když s velkými obavami. Nakonec to nebylo tak špatné, jak jsem si myslel.

Kniha vypráví o mladém konstáblovi Londýnské policie, který si zatím nenašel u policie své místo. Nyní se ovšem nachomýtl k podivné vraždě, kdy byla jednomu muži oddělena hlava od těla. Vše by se mohlo zdát obyčejné, kdyby Peter nezačal výslech se svědkem, který mu sdělí, že je duch. To odstartuje souhru několika událostí, které nakonec vedou k tomu, že se Peter stane učedníkem staršího kouzelníka Nightingalea, který působí na policejním oddělení, které se těmito jevy zabývá. A od této chvíle začíná být kniha natolik podivná, že to občas ani nedává pořádný smysl.

Jedná se o klasickou Urban fantasy, jen s tím rozdílem, že se autor rozhodl čtenáře hodit přímo do děje, a to bez zbytečného vysvětlování. Vysvětlení by se ale občas opravdu hodilo, protože jsem místy vůbec nevěděl, co se vlastně děje. Chvílemi jsem si připadal, jako kdybych nečetl první díl ze série, ale už nějaký třetí, čtvrtý a unikla mi celá podstata příběhu. To ovšem nastává jen v případech, kdy se na scénu dostává nějaká akce. Když je příběh poklidnější a probíhá "vyšetřování", je kniha poměrně slušně napsaná a obsahuje i zajímavé prvky.

Tu zmatečnost se autorovi podařilo vyvážit alespoň charaktery, které jsou ve většině případů skvěle napsány. Setkáváme se s dcerou matky řek Beverly, Petrovou kolegyní Lesley, čarodějem Nightingaelem a jeho podivnou hospodyní Molly, která podezřele skrývá svá ústa. Pak se ovšem dostáváme k postavě samotného Petera Granta, který na mě opět působil trochu podivně. Ze začátku jsem si o něm udělal obrázek, že jde o nezkušeného policistu, který je stydlivý a tak trochu kopyto. To že je trochu neohrabaný se mi potvrdilo, ale ze stydlivého mladíka se najednou místy stal nadržený hřebec, kterého vzrušila každá sukně, která se kolem něho mihla. Ne že by na tom bylo něco špatného, ale přišlo mi, jako kdyby měl Peter dvě osobnosti.

Další co mi na postavě Petera vadilo je to, že dokázal ve správnou chvíli najít to správné řešení problému. Už jen ta představa, že je v tomhle oboru nový, o magii toho moc neví, spíš jí neovládá než ovládá, ale když se dostane do vyhrocené situace, najednou přijde s větou "...věděl jsem přesně, co mám dělat." To mě dokázalo v danou chvíli vždy vytočit, protože zkrátka nemohl vědět, co je v té chvíli správné a účinné.

Teď to ovšem může budit dojem, že mě kniha zklamala. Tak to ale není. Já jsem si knihu poměrně slušně užil a nebýt té zmatečnosti, tak by to byla skvělá kniha. Líbila se mi autorova fantazie a styl, jakým propojil reálný svět s fantasy prvky.  Možná by autor nemusel věnovat tolik pozornosti zdlouhavým popisům, ale místy to bylo pro příběh potřebné a někdy i zajímavé. Celkově jsem čekal knihu mnohem horší.

Když to celé shrnu, tak jsou Řeky Londýna zajímavou knihou, která je sice místy zmatečná, ale ne zas tak moc, aby příběh nefungoval. Hodně si slibuji od dalších dílů této série, protože si  myslím, že v této knize se trochu projevilo to, že ani sám autor netušil, jak měl tento příběh vlastně uchopit. Věřím tomu, že v dalších dílech to bude už jenom lepší. Šanci jim určitě dám.


HODNOCENÍ: 68%

úterý 11. dubna 2017

Něco víc (Patrick Ness)


Patrick Ness je autorem, jehož spisovatelská hvězda stále stoupá a to dokonce i v naší domovině. Přesto jsem od tohoto autora ještě nic nečetl. Pak se ovšem objevila kniha Něco víc a já jsem hned věděl, že přesně tuhle knihu si chci přečíst. Anotace zněla opravdu zajímavě a já se hrozně chtěl dozvědět, jaký příběh bude následovat. Hned na začátku vám mohu prozradit, že mě kniha nezklamala. Ale abychom nepředbíhali, pojďme si říct, o čem vlastně kniha je.

Příběh začíná celkem netradičně, a to smrtí hlavní postavy. Šestnáctiletý Seth se rozhodne skoncovat se svým životem, a to tak, že se utopí v oceánu. Po pár řádkách je jasné, že se mu jeho záměr podaří a ví to i Seth. Zachytí ho spodní proud a jeho život ukončí několika nárazy o nedaleký útes, které zapříčiní zlomená žebra a rozraženou lebku. O to větším překvapením je, když se Seth probouzí. Probouzí se zcela nahý, rozrušený a osamělý na místě, které opustil už kdysi dávno. Je tohle představa jeho pekla? Je mrtvý nebo se mu zázračným způsobem podařilo přežít?! Může za tím vším být něco víc?

Tohle je všechno, co jsem ochotný vám k příběhu sdělit. Pokud vás popis nalákal, výborně. Pokud vás naštvalo, že jsem vás nalákal a neřekl vám dostatečné množství informací, skvělé. Přesně tady jsem vás potřeboval mít, protože kouzlo této knihy je v tom, že nevíte o čem je. A věřte tomu, že to nebudete vědět ani v polovině knihy. Možná ani až budete kousek za polovinou. A v tom je ta síla této knihy, protože bude velice těžké jí odložit, dokud se nedozvíte o co jde.

Teď si možná říkáte, že to bude asi pěkně nudná kniha, když k odhalení dojde až k jejímu konci. Hrozně by jste se ale mýlili. Patrick Ness se mi představil tím nejlepším způsobem, jakým mohl. Zaujal mě svým stylem psaní a přesvědčil mě o tom, že si na svých příbězích dává záležet. Alespoň pro tuto knihu to tedy platí. Autor má celou knihu skvěle promyšlenou a dokáže čtenáře zaujmout i chvílemi, kdy se vlastně nic neděje. To se ne každému autorovi podaří.

Na zadní stránce této knihy, u představení autora, si můžete přečíst, že píše knihy pro mladé, které zaujmou i dospělé. Pod to se u téhle knihy můžu podepsat. Autor navíc píše i napříč žánry, takže si na své přijde téměř každý. Tato kniha začíná jako mysteriózní román, ale pak se z toho najednou stane podařené sci-fi, které v sobě nese i trochu psychologie a pár filozofických otázek. Chvílemi jsem měl i pocit, že se tak okrajově pohybuje na hraně dystopie. Ku podivu tohle všechno spolu skvěle funguje a z jednoho žánru to postupně přechází do druhého, aniž by jste to postřehli.

Kniha je rozdělena do čtyř částí. Já osobně jsem si zamiloval nejvíce tu první, protože měla nejlepší atmosféru. Autor se v této části zaměřuje především na hlavní postavu Setha a na jeho psychologickou stránku. Navíc na mě dolehla jistá ponurost místa, na kterém se Seth probudil a úplně jsem se v tom utopil. Hodně tomu napomohli i flashbacky, které Seth prožívá a dozvídáme se něco o jeho minulosti, až se dostaneme k tomu, co ho přimělo spáchat sebevraždu. V této části je i hodně emocí, které na mě kupodivu hodně zapůsobily. Setha jsem si prostě zamiloval, a i když může někdo první část považovat za tu pomalejší a nezajímavou, já si jí na knize užil opravdu nejvíce.

Nemohu opomenout ani grafickou stránku knihy, a to především obálku, která je opravdu zvláštní. Když se podíváte na obrázek, může se vám zdát moc jednoduchá, možná i nic neříkající. To ale není pravda. Tahle obálka je velice originální, protože ony žluté dveře, které můžete na obrázku nahoře vidět, jsou do obálky vyříznuté a vzbuzují tak dojem dveří, kterými vstoupíte do příběhu. Tenhle nápad se mi velmi líbí. A když se na obálku podívám teď, vidím v ní i jistou spojitost s příběhem.

Aby ale těch superlativ nebylo mnoho, i v této knize se našlo pár věcí, které bych vytkl. Nebyl bych to já, aby se něco nenašlo. Jak už jsem výše poznamenal, první část na mě hodně zapůsobila. Další části byly stále velmi dobré, ale už nedosahovali toho, co mi dala část první. Působily na mě už trochu více pro mladistvé čtenáře, a to samé se dá říct i o postavách, které se v příběhu vyskytly. Některé na mě působily trochu klišoidně, ale byly stále dobré. A teď asi přijde to, co mi na knize vadilo nejvíc, a to byla celková zápletka. Teď mě prosím nechápejte špatně. Hlavní zápletka je skvělá, originální a výborně vymyšlená. Já jsem ovšem doufal v trochu jinou zápletkou, protože zrovna tomuto směru příběhu moc neholduji. Ale i tak to bylo opravdu skvělé.

Když to celé shrnu, tak jsem s knihou naprosto spokojený, hezky se na ní kouká, nedá se od ní odtrhnout a je velice originální. Kdybych neměl od zápletky trochu jiná očekávání, určitě by šla v hodnocení o dost výše. Trochu mě to mrzí, protože ta kniha za to nemůže, ale prostě nemůžu jinak. Každopádně ji jednoznačně doporučuji, a to především těm, kteří mají rádi trochu sci-fi a originální příběhy. Tahle kniha rozhodně nezklame. Osobně si myslím, že se k ní minimálně ještě jednou vrátím. Alespoň k její první části.

HODNOCENÍ: 87%

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství:


středa 29. března 2017

Oneiros (Markus Heitz)



Markus Heitz je autorem, který za svojí spisovatelskou kariéru vystřídal několik témat. Ve svých knihách se už zaměřil na trpaslíky, upíry, vlkodlaky, seznámil nás s novou mimozemskou civilizací a pohrál si i s démony. Bylo tedy velkou otázkou, na jaké téma se bude zaměřovat autorova nová kniha. Jak je vidět, autor se nebojí žádného tématu, protože se tentokrát rozhodl podívat na zoubek samotné kmotřičce Smrti.

"Jejich spánek je vaše smrt..."


V této knize se seznamujeme s Konstantinem Korffem, který je majitelem pohřebního ústavu v Lipsku. Na první pohled je Konstantin normálním čtyřicátníkem, který nevypadá na svůj věk. Uvnitř ovšem nosí děsivé tajemství, které ho spojuje se samotnou smrtí. Konstantin je totiž Smrtispáč. Člověk který svým spánkem přivolává Smrt, jenž skosí všechno živé v okolí. Do víru podivných událostí Konstantina zavede letecká nehoda Airbusu A-380, který v Paříži narazí do letištního terminálu. Nehodu nikdo nepřežil a na palubě tak zůstává stovky mrtvých, kteří podle vyšetřování zemřeli ještě předtím, než došlo k nárazu. Může jít o teroristický útok?

Policii ovšem uniklo, že se jedné osobě podařilo tuto nehodu přežít a je nyní na útěku. Na stopu se mu ovšem rychle dostává fanatická vědkyně, baronesa Kristin von Windauová z Minska, která se snaží svými děsivými výzkumy obelstít nemoc a smrt a zajistit tak lepší život pro sebe a svého syna. Konstantin a baronesa se nezávisle na sobě vydávají po stopě přeživšího pasažéra z Airbusu, ale každý s jiným cílem. Jediné co je spojuje je děsivá kletba, která se může stát nebezpečnou pro celé lidstvo.

Já osobně mám s Markusem Heitzem jen malou zkušenost, a to s jeho sérií Ritus, která se zaměřuje na legendu o Géuvandanské bestii, tedy o vlkodlacích. Už u této série se mi líbilo, že autor ve svém příběhu zpracovával fantasy příběh, ale opíral se o skutečnou legendu. I v knize Oneiros se autor pustil do mysteriózního tématu, ale příběh prokládá skutečnými událostmi, což knize dodává nádech realističnosti. Určitá část tohoto příběhu má základní myšlenku v experimentech doktora Demkhova a Whitha, kterým se v roce 1954 podařilo transplantovat hlavu psa na tělo jiného psa a udržet je oba při životě. Autor se touto inspirací neskrývá a v příběhu na ni dokonce poukazuje. Dalším zdrojem inspirace se staly pohádky a legendy, v kterých se smrt vyskytuje jako fyzická postava. 

Do této knihy jsem se začetl téměř okamžitě. Už samotný prolog byl poměrně napínavý a skvěle rozjel celý příběh. Pokud si ale myslíte, že celá kniha je jedna velká honba za "zločincem, byly by jste na omylu. Autor do příběhu vložil hodně odboček, kdy se hlavní dějová linka pozastaví a dozvídáme se něco více o postavách, jejich povolání, anebo důležité informace, které rozvíjí myšlenky se smrtispáči a jejich prokletím. Musím uznat, že jsem si tyto pasáže hodně užíval, protože byly ve většině případech dost zajímavé a skvěle napsané. Je vidět, že se autor na tuto knihu skvěle připravil a hodně si zjistil o legendách kolem smrti. 

To ale neznamená, že by v knize chyběl akce. Nejvíce akce se dočkáme až v druhé polovině knihy, ale i v té první polovině se najdou momenty, které jsou napínavé. Hodně se o to stará postava baronesy von Windauové, která se díky svému poslání dostává do mnoha situací, kdy se nachází na pomezí smrti a zákona. Když jsme u těch postav, musím se zaměřit i na Konstantina Korffa, který je hlavním tahounem této knihy. Autorovi se podařilo vytvořit zajímavou postavu, která v sobě ukrývá temné prokletí, ale i tak se snaží žít normální život. Sice ho to stojí trochu odříkání a částečného odloučení od společnosti, ale to mu nebrání v tom, aby byl sympatickou postavou. Velice jsem si ho v této knize oblíbil a jeho kapitoly mi přišli i nejzajímavější. Autor ale vytvořil všechny své charaktery dokonale.

Našlo se ale i pár chvilek, kdy se autor nechal trochu unést a pokosil v jedné větě třeba desítky tisíc lidí. K příběhu se to sice hodilo, ale mě to připravilo o jistou realističnost, kterou si kniha v sobě nese. Také mě překvapilo, kolik smrtispáčů se na světě nachází. Myslím si, že by bylo lepší, kdyby toto prokletí bylo ojedinělejším úkazem a trpělo by jím jen pár jedinců. Trochu mi vadil i nahuštěný text v knize, ale to je věc, kterou dokážu lehce přejít.

Jinak jsem si knihu skvěle užil. Autor má vybroušený styl psaní, který čtenáře rychle vtáhne a už nepustí. Navíc vytvořil komplexní a velice originální příběh, který se četl jedna radost. Musím také pochválit obálku této knihy, která se k příběhu skvěle hodí. Pokud máte rádi knihy Markuse Heitze, nebo si libujete v mysteriózních thrillerech, tak by jste tuto knihu rozhodně neměli opomíjet.


HODNOCENÍ: 84%

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství:


čtvrtek 23. března 2017

Případ ukradeného zubu (William Ritter)



New Fiddleham, Nová Anglie, jaro 1892.

Abigail Rooková a detektiv R. F. Jackaby se ponořují do nového případu, který už od začátku vypadá více než podivně. Vše začíná v ulici Cambell Street číslo 1206, kde žije paní Beumontová. Tato žena má problémy se svojí kočkou, která se zcela nepředpokládaně změnila v rybu. Proto přivolala pana Jackabyho, aby jí kočky zbavil a stejně tak čtyř jejích koťat. Detektiv si samozřejmě zvířata odnese, aby je mohl studovat. Hned od začátku je mu jasné, že jde o kožoměnce, kteří mají ve zvyku se měnit ve svojí kořist, což jim ulehčuje problém s potravou.

Následně umírá paní Beumontová, která vlastnila podivná koťata a na jejím krku je nalezena bodná rána. Hned na to přichází z nedalekého Gad´s Valley zpráva, že byl odcizen dinosauří zub, který byl odhalen při nedávných vykopávkách. Pro slečnu Rookovou, jako pro bývalou studentku paleontologie a dceru slavného paleontologa, se tento případ stává prioritou a vydává se s Jackabym do Gad´s Valley, kde v nynější době působí policista Charlie Cane, kterého známe z předešlé knihy. Případ se brzy začne vymykat z rukou, a to především ve chvíli, kdy v údolí Gad´s Valley začne řádit podivná bestie, která napadá nejen zvířata, ale i lidi.

* * *

Když jsem se pouštěl do této knihy, bylo to jako sledovat oblíbený film. Jackaby byla jediná kniha, která mě opravdu dokázala rozesmát. Proto jsem měl od této knihy jistá očekávání a trochu jsem se obával, že budu zklamaný. Přesto jsem nedokázal vydržet ani chvíli a pustil jsem se do knihy hned po jejím zakoupení. Obavy ze mě opadly hned u první kapitoly, která mě okamžitě rozesmála. Další čtení už plynulo naprosto skvěle, což mělo za následek, že jsem se po prvním čtení ocitl okamžitě v polovině knihy.

Na knihách Williama Rittera se mi hrozně líbí, že se autor nebojí zacházet do velkých podivností. Některé věci v jeho knihách jsou naprosto absurdní, ale přitom to skvěle funguje, protože autorův svět prostě takový je. Je to místo, kde se dá pracovat s magií, všude se prohání nadpřirozené bytosti, mezi nimi kličkují kočáry tažené koňmi a sem tam se objeví nějaká ta mrtvola, která stoprocentně zemřela rukou nadpřirozených sil, protože má kolem sebe fluidum, v kterém Jackaby dokáže číst.

U prvního dílu bylo malinkým problémem, že byl hodně průhledný. Odhalit pachatele nebylo vůbec těžké a mnoho čtenářům se proto kniha moc nelíbila. To se tímto dílem mění. Sice jde pár věcí odhalit ještě dříve, než se je autor rozhodne odhalit sám, ale rozhodně to není už tak jednoduché, jako tomu bylo v předchozím díle. Je vidět, že se autor v tomhle směru hodně zlepšil, ale přeci jen by to chtělo ještě trochu dotáhnout.

Případ ukradeného zubu přináší i nové postavy, které si mě okamžitě získaly. V tom je autorova síla, protože tvoří propracované charaktery s takovou lehkostí, že postavy ihned zapadnou do příběhu a máte pocit, že je znáte už dlouho. Nejvíce mě okouzlila ambiciózní novinářka Nellie Fullerová, která má neuvěřitelnou vyřídilku. Skvělé jsou samozřejmě i stávající postavy Jackabyho a Abigail Rookové. Když se spolu tihle dva začnou bavit, tak to vždycky stojí za to.

Bohužel se druhý díl tomu předešlému nevyrovnal. Je sice stále nadprůměrným čtivem, které je spíše oddychového rázu, ale něco mi na příběhu prostě vadilo. Mohlo by to být tím, že se tento díl zaměřoval spíše na Abigail, která se potýkala s věcmi kolem paleontologického nálezu, zatímco Jackaby vedl vyšetřování někde mimo příběh. Navíc mi přijde, že se autor už nechal trochu moc unést a některé věci už trochu přepískl.

Přesto jsem si ale druhý díl naprosto užil a skvěle jsem se u něho odreagoval. Jen je škoda, že autor píše tak krátké knihy, které přečtete během jednoho až dvou dnů. Už teď se neuvěřitelně těším na třetí díl, který se bude točit především kolem Jenny, která v tomto díle nedostala moc prostoru. Snad nebudeme čekat dlouho.

HODNOCENÍ: 80%











středa 8. března 2017

Odpusťte mi, váš Leonard (Matthew Quick)


Leonard Peacock, hrdina této knihy, právě dnes slaví osmnácté narozeniny. Osmnácté narozeniny jsou pro každého významnou událostí a Leonard se proto rozhodne, že právě v tento den zastřelí svého spolužáka Ashera a následně uštědří jednu kulku i sobě. Sbalí si tedy do batohu pistoli značky P-38 a vydá se na cestu do školy. Ještě než ale Leonard opustí tento svět a stane se vrahem a sebevrahem, chce se rozloučit se čtyři lidmi, kteří jsou pro jeho život důležití a obdarovat je. 

Tahle kniha mě zaujala na první dobrou. Zaujala mě nejen svou anotací, ale i krásnou a jednoduchou obálkou, která skvěle ladí s příběhem. Trvalo ale něco přes rok, než jsem ke k této knize dostal. Hodně mě k ní přitahoval i fakt, že jsem viděl filmové zpracování Terapie láskou, který byl natočen podle autorovi stejnojmenné prvotiny.

Autor se v této knize zaměřuje především na psychologii hlavní postavy a trochu si pohrává s filozofickými otázkami a lehkou kontroverzí. Vůbec ale netlačí na pilu a čtenáři nic nevnucuje. Všechno navíc zabalil do poměrně slušného příběhu a díky příjemnému stylu psaní a krátkým kapitolám, se tak ocitnete rychle na konci knihy. 

Přesto moje první pocity z knihy nebyly vůbec dobré. Nemohl jsem si vůbec najít vztah k hlavní postavě, který na mě působil jako sebestředný spratek. To se naštěstí poměrně rychle změnilo a začal jsem Leonardovou chování trochu chápat. Jeho dětství nebylo zrovna jednoduché a moc tomu nepřidali ani jeho rodiče, kteří by měli být odstrašujícím příkladem pro každého, kdo si o nich přečte. A to především Leonardova matka, jejíž chování jsem už vůbec nechápal. Mám takový pocit, že Linda je opravdu pitomá, jak sám Leonard několikrát poznamenal.

Je nutno říct, že Leonard ale také není zrovna ukázkovým příkladem teenagera. Po celou dobu čtení jsem se nemohl zbavit dojmu, že si o sobě Leonard trochu moc myslí a chová se ke svému okolí hrozně arogantně. V jeho okolí se sice pohybovali podivní lidé, ale to jeho chování neomlouvá. Všichni kolem sebe máme lidi, kteří nás svým chováním rozčilují, a to především na středních školách, ale snažíme se to přecházet, protože to na světě prostě tak chodí. Kdyby si tohle přečetl Leonard, určitě by mě označil za überdementa a ovci. 

Celkový problém mi dělalo i zpracování knihy. V knize jsou používány poznámky pod čarou, které jsou mnohdy zbytečné a mohly být zakomponovány normálně do textu a v mnohem kratším provedení. Později jsem se s nimi poměrně smířil, ale stále nemůžu pochopit, proč autor někdy začal psát text do sloupce. Ne že by to na příběh mělo nějaký vliv a asi právě proto mi nedochází, proč se autor takhle rozhodl. Ze začátku by vás mohli vyděsit i dopisy z budoucnosti, což překvapily i mě, ale pokud budete pokračovat dál, i tohle bude mít své rozumné vysvětlení. 

Ve výsledku jsem si knihu ale užil. I když začátek nebyl zrovna nejlepším a Leonard mě děsně štval, všechno se nějakým způsobem zlepšilo a druhou polovinu jsem si vlastně hezky užil. Leonard má v druhé polovině knihy také své chvíle, kdy jsem nepochopil jeho chování, ale už to nebylo tak hrozné. Přesto vše vás nechci od této knihy odradit. Má jistě své kvality a je poměrně dobrou sondou do duše ztrápeného chlapce, který se rázně rozhodne vyřešit všechna svá trápení. Pokud máte tyhle psychologicky laděné knihy rádi, tahle by vás neměla zklamat.

HODNOCENÍ: 68%