Název: Město duchů

Autor: Victoria Schwabová

Nakladatelství: Booklab

Počet stran: 296

Vydáno v ČR: 2020

Můj vztah s Victorií Schwab je poněkud zajímavý. Kdysi jsem se pokoušel přečíst její knihu Archiv, ale kniha mě neudržela, a po chvíli jsem jí odložil. Pak jsem přečetl knihu Temnější tvář magie, která se mi líbila, ale nemám potřebu pokračovat v této trilogii dále. Proto jsem přistupoval k Městu duchů trochu obezřetně, ale s jistým očekáváním. Musím s radostí říci, že moje očekávání byla splněna, ne-li překonána.

Děj této knihy je poměrně jednoduchý, což je pravděpodobně i tím, že je to middle grade literatura, která je primárně určena pro děti ve věku 10+. Je to příběh o dívce jménem Cassidy, která žije se svými rodiči, jež se zabývají duchařskými historkami a snaží se prokázat existenci duchů. Nemají ale ponětí, že jejich dcera dokáže nahlédnout za "závěs" a vidět tak do světa duchů a dokonce, že její nejlepší kamarád je duch. Cassidy se to snaží držet v tajnosti. Pak její rodiče dostávají nabídku, aby navštěvovali nejděsivější místa světa a natočili tak dokument, kde by se snažili prokázat existenci duchů. Jejich první zastávkou je Skotsko a Město duchů. Zde se Cassidy dozvídá spoustu zajímavých, místy i děsivých, duchařských historek a navíc přichází i na to, že ne všichni duchové jsou stejně milí a hodní, jako její kamarád. 

Co na této knize rozhodně oceňuji, je styl psaní. Autorka dokáže vytvořit perfektní prostředí a jelikož se jedná o knihu pro mladší čtenáře, na nic se nečeká a jde se rovnou na věc. Autorka nám předkládá spoustu zajímavých, duchařských legend, které v knize navozují příjemnou, místy až mrazivou, atmosféru. Navíc je v knize použit větší formát písma, což je super a v kombinaci s krátkými kapitolami je téměř nemožné, abyste knihu nepřečetli na jeden zátah. Já jsem knihu nemohl odložit, dokud jsem jí nedočetl.

Je třeba poznamenat, že i když jde o knihu primárně pro mladší, tak i dospělé publikum si v knize najde to svoje a rozhodně bude vtaženo do příběhu. Já se už teď nemůžu dočkat, až u nás vyjde další díl z této série. Myslím si, že v tomto žánru je tato kniha tím nejlepším, co můžete na našem knižním trhu dostat.

HODNOCENÍ: 89%

Za poskytnutí recenzního výtisku převelice děkuji nakladatelství Booklab. :)

Ohnivý květ (Natalia C. Parker)

Kdyby mi někdo ještě před pár měsíci řekl, že budu číst knihu, jejíž příběh se odehrává na lodi a pojednává o "pirátech", tak bych rozhodně nevěřil. Nemám rád piráty a nemám rád knihy, jejichž příběh se odehrává na lodi. Když se mi ovšem, díky spolupráci, dostala do rukou tato kniha, tak jsem jí zkrátka musel zkusit a světe div se, nebylo to vůbec špatné.

Kniha pojednává o dívčí posádce lodi, která brázdí rozsáhlými vodami a žene se za pomstou. Jejich cílem je Aric Althair a jeho posádka, která stojí za smrtí mnoha lidí, včetně rodinných příslušníků naší dívčí posádky. Aricovi vojáci brázdí po celém moři a nebezpečí tak číhá na každém kroku. Nejsou to však jen Aricovi vojáci, kdo brázdí mořem a rozsévá kolem sebe smrt.

Příběh je více méně jednoduchý a nikterak originální. Originalitu tomu však dodává nejen to, že se příběh z drtivé většiny odehrává na moři, ale i to, jaký svět autorka vytvořila. I když jsme se mimo moře podívali jen zřídkakdy, když už se tak stalo, byl jsem překvapený, jak si autorka pohrává s jednotlivými národy a jaký svět buduje.

Je zvláštní, že autorka umí vytvořit zajímavé charaktery, ale jednotlivé dívky, které tvoří hlavní posádku, jsou si velice podobné. Doufám, že autorka v příštích dílech trochu zapracuje na jednotlivých charakterech a dívky od sebe osobnostně trochu odliší. Pokud tedy dívky přežijí další putování.

Ohnivý květ sice není žádná super skvělá kniha, ale je to dobrý rozjezd pro novou sérii, která by mohla být více než zajímavá. Potenciál tahle série určitě má a já jsem velice zvědav, kam se s dalším dílem tahle série posune.

Královna povětří a temnoty (Cassandra Clare)

No...to byla zase jízda. Vlastně ani nevím, co ke Královně povětří a temnoty napsat, abych toho nenapsal moc z příběhu a nevyspoileroval tak věci těm, kteří knihu případně nečetli. Řekněme tedy, že třetí díl navazuje na konec druhého dílu, a kdo Pána stínů četl, tak asi už dobře ví, že třetí díl nebude žádná sranda. Události předešlého dílu se v posledním dílu promítají a házejí příběh do trochu depresivnějšího a temnějšího hávu. Nastávají však i nové a nové události, které příběh ženou kupředu. Cassandra Clare to svým postavám vůbec neulehčuje, a to jak po stránce postavení, tak po stránce vztahové.

Postavy jsou přesně to, co na knihách Cassandry Clare miluji. Vím, že se asi budu hodně opakovat, protože to asi říkám u všech knih této autorky, ale ona zkrátka umí skvěle popsat a tvořit postavy a snad ještě lépe mezi nimi dokáže budovat vztahové linky. Čtenář si nikdy nemůže být ničím jistý, protože autorka to ještě desetkrát klidně změní, všechno překroutí a nakonec to padne úplně jinak, než se ze začátku může zdát. V tomhle podle mě tkví její síla a určitě to je jedna z věcí, díky které se její knihy staly tolik úspěšné.

A pak tu samozřejmě jsou ty intriky, které vládnou mezi vílím lidem a nefilim. To je další věc, díky které by si Cassandra Clare zasloužila metál. Dokáže totiž tak skvěle popsat vztahy mezi jednotlivými národy a řešit politické věci mezi nimi, ale v žádném případě to není nudné. I v tomto díle je hodně pasáží, kdy se řeší tyto politické věci a samozřejmě se podíváme i do říše víl a dokonce i do paralelního světa. Zrovna pasáž z paralelního světa se mi hodně líbila a byl bych docela rád, kdyby jsme se do toho samého světa podívali ještě alespoň jednou, protože by mě zajímalo, jak to tam nakonec dopadlo.

A to je přesně Cassandra Clare. Do příběhu přidává nové a nové postavy a nové světy, o kterých prostě chcete vědět víc a chcete tedy i více knih od této autorky, které zase o kousek rozvinou svět lovců stínů. Ani v této sérii se nezapomíná na postavy z předešlých sérií a potkáme v průběhu série snad úplně všechny. Pokud jste předešlé série tedy nečetli, stejně jako já, musíte počítat s tím, že si hodně věcí z předešlých knih vyspoilerujete a je dobré mít alespoň představu, kdo je kdo. Naštěstí tohle mi nedělalo problém a naopak mě série Temných lstí nalákala k tomu, abych si předešlé série přečetl a já to určitě časem udělám!

Tím bych tuhle recenzi uzavřel, protože bych tu mohl donekonečna opěvovat Cassandru Clare a její psací um. Už bych se ale opakoval. Královna Povětří a temnoty je zkrátka úžasnou knihou, která je plná akce, politikaření, lásky, přátelství a magie. Pokud jste tedy tuto sérii ještě nezačali číst, tak je načase, aby jste začali. Rozhodně nebudete zklamaní. Pro fanoušky Nástrojů smrti je tohle zkrátka nutnost. Celou sérii jsem si extrémně užil a doufám, že se s postavami z této série ještě někdy potkáme, protože já jsem si je opravdu hodně zamiloval a rád bych věděl, jak jejich životy budou pokračovat dál.

HODNOCENÍ: 95%

Za poskytnutí recenzního výtisku převelice děkuji nakladatelství SLOVART. :)

Město z Popela (Cassandra Clare)

Nástroje smrti nikdy nepatřily mezi ty knihy, které bych si vyloženě musel přečíst. Přesto mě kdysi tenhle boom dostihl a já si říkal, že to alespoň musím zkusit. Přečetl jsem Město z kostí a nebudu lhát, kniha se mi líbila, ale číst další díly této série, jsem neměl v plánu a nebo až za nějakou delší dobu. A ta chvíle právě asi nastala, protože jsem právě přečetl Město z popela. 

Clary Frayová se snaží zvyknout na život, který se jí právě otevřel. Z obyčejné dívky se stala lovkyně stínů, která má chránit svět před dětmi temnoty, jako jsou upíři, vlkodlaci a jiné druhy temných stvoření. Jako lovkyně stínů by měla chránit normální lidi před nebezpečím, které by mohlo přijít z jiných světů. Těžko se ale chrání a bojuje, když její matka po následcích z prvního dílu, leží v kómatu v nemocnici a Clary je tak psychicky oslabena a netrpělivě vyčkává, kdy se její matka probere z kómatu. Do toho ještě problémy s Jacem a věřte, že to stále není vše.

Jonnathan pokračuje ve svém zběsilém plánu, kterým je ovládnutí a možné zničení celého světa. Potřebuje k tomu další z Nástrojů smrti a je odhodlaný udělat vše, aby s k tomuto předmětu dostal. Naše skupina lovců stínů, které neochvějně pomáhá i nejvyšší čaroděj Magnus Bane, se rozhodnou vyrazit do boje proti Jonnathanovi a zabránit mu v krádeži dalšího z Nástrojů smrti a zachránit tak svět.

V knižním světě snad není nikdo, kdo by nevěděl, o čem se mluví, když se řekne Nástroje smrti. To série, kterou napsala Cassandra Clare, už snad nepotřebuje ani moc představovat. Ne jen že vyšla už před nějakou dobou, ale za tu chvíli získala obrovský ohlas, byl natočen celovečerní film, nyní dokonce seriál a Cassandra Clare navíc od té doby rozšířila svůj svět lovců stínu o několik dalších sérií.

Pro mě byla celkem výzva se do této série pustit. Město z kostí se mi podařilo přečíst až na třetí pokus a nějak jsem neměl v plánu v této sérii pokračovat, protože mě k tomu první díl nepřesvědčil. Pak ovšem přišlo nakladatelství Slovart s nápadem, že vydá sérii Nástrojů smrti s novými obálkami, a tak se stalo, že mi doma přistály knihy, jejichž obálky jsou natolik krásné, že jsem musel alespoň zkusit v této sérii pokračovat. Světe div se, po té, co jsem přečetl Město z popela, mám velké odhodlání, že tuhle sérii dočtu.

Město z popela má totiž něco, co Městu z kostí chybělo. Nedokážu asi přesně určit, co by to mělo být, ale druhý díl je zkrátka o něco lepší. Postavy se začínají vyvíjet a dochází k několika zásadním zvratů, které jednoznačně ovlivní následující vývoj postav a příběhu. Sice stále nějak nemůžu vystát ústřední dvojici Clary a Jace, ale naštěstí to s nimi není tak hrozné, by se to rušilo v příběhu. Jen upřímně doufám, že autorka konečně rozsekne to napětí mezi nimi a tto dvě postavy se konečně zklidní a nebudou dělat takové hlouposti, jaké dělali v tomto díle.

Celé to ale rozhodně stojí na tom, že Cassandr Clare je skutečně skvělou spisovatelkou. Ne jen, že její styl psaní je velice čtivý, ale nejde nezmínit to, jakým způsobem vytvoří a tvaruje svůj vymyšlený svět lovců stínů. Většinou v knihách nemusím politické handrkovaní, a to jak mezi lidmi, tak třeba mezi různými živočišnými druhy. U Cassandry Clare si naopak tyhle pasáže naprosto užívám. Autorka umí bravurně vytvořit a rozdělit jednotlivé kasty v příběhu a konflikty mezi nimi skvěle dovádět k dokonalosti. A to nejen v sérii Nástrojů smrti. Autorka si rozhodně zaslouží svoji slávu, protože do svého vymyšleného světa zasadila už tolik knih a přesto to není žádná nuda. Její knihy jsou plné akce a prazvláštních stvoření, ale také ukazuje to, jak důležitá je síla přátelství a lásky. To vše kombinuje do svých knih tak dobře, že se jí v tomto směru snad nedá nic vytknout. V tomto žánru je Cassandra Clare jednou z nejlepších autorek.

A ještě jednou se musím vrátit k těm obálkám, protože ty jsou naprosto dokonalé. Ne jen po vizuální stránce, ale i po tom zpracování. A to nebudu mluvit o tom, že když vyskládáte celou sérii vedle sebe, tak vám hřbety těchto knih vytvoří obrazec s lovci stínů, což se u knih vidí málokdy. Jsem neskutečně rád, že se nakladatelství Slovart rozhodlo vydat znovu tuto sérii pod svým novým labelem BOOKLAB, a jsem ještě radši, že se rozhodli právě pro tyto obálky, protože by se dalo říct, že téměř nemají v tomto žánru konkurenci.

Série Nástrojů smrti ode mě tedy ještě dostává jednu šanci a skutečně si myslím, že tentokrát se mi podaří celou sérii dočíst. Za to vděčím hlavně nakladatelství Slovart, protože kdyby mi tyto knihy nezaslalo jako recenzní výtisk, nejsem si jistý, jestli bych se do této série opět pustil. A jak to tak vypadá, asi bych o dost přišel. Pokud jste také sérii Nástrojů smrti odsoudili hned na začátku, tak jí zkuste dát novou šanci a třeba začněte hned s knihami nakladatelství Slovart. Tahle série má zatím vzestupnou tendenci a co ví....v knihovničce vypadá naprosto dokonale :)

HODNOCENÍ: 87%

Za poskytnutí recenzního výtisku převelice děkuji nakladatelství SLOVART. :)

Pán stínů (Cassandra Clare)

Od prvního dílu, který nesl název Paní půlnoci, v příběhu uběhlo jen nějakých 14 dní. Příběh tedy navazuje tam, kde nás poslední kniha zanechala. Emma jen na oko chodí s Markem, aby se vyhnula problémům s Julianem, ke kterému chová opravdické a zakázané city, protože je její parabátai. Christina je rozpolcená mezi dvěma muži a nováček v Los Angelském institutu Kit vymýšlí plán, jak z něho utéci. Po událostech první knihy jsou všichni otřeseni a snaží se nějak dát své životy dohromady a být dobrými lovci stínů. Není to však tak jednoduché, jak by se mohlo zdát.

Do Los Angelského institutu zavítá nečekaná návštěva centuriónů, kteří začnou osidlovat celý institut a nastavovat svá pravidla a nečekaně se objevuje i vílí účastník divokého honu, který žádá Marka o záchranu Markova bývalého partnera, jehož život visí na vlásku za zradu. Nezbývá nic jiného, než aby se skupinka našich hrdinů vydala do vílí říše a pokusili se o záchranou akci. Ve vílí zemi však hrozí nebezpečí na každém kroku a ještě k tomu se o jejich výpravě nesmí dozvědět žádný z centuriónů, protože touto cestou porušují podmínky studeného míru. Vílí říše však nepřináší jen nebezpečí, ale i možnou naději, která spočívá v nalezení Černého spisu. Po tomto artefaktu však touží mnoho zlých lidí a víl a jeho nalezení nebude vůbec jednoduché.

Pán stínů je první knihou od Cassandry Clare, na kterou jsem se opravdu těšil. Paní půlnoci, což je první díl této série, na mě velice zapůsobila, a to především svými postavami a vztahy mezi nimi. Ne jinak tomu bylo i u Pána stínů. Neskutečně jsem se těšil na to, kam se vztahy mezi jednotlivými postavami posunou, jak autorka dokáže rozmotat ty své jednotlivé milostné uzlíky a co nového se mezi nimi stane. Jak se ukázalo, tak autorka pokračuje pořád v té své linii a místo aby něco rozmotala, tak to ještě více zamotala a zkomplikovala mi tak život. Budu muset teď čekat minimálně rok, než se dočkám dalšího dílu a snad se konečně dozvím, jak to s hrdiny dopadne.

Docela se mi i zamlouvá to, že se autorka snaží zavděčit všem, kteří knihu mohou číst. Do příběhu tak zařadila postavy homosexuální, bisexuální, heterosexuální, postavy různých etnik a dokonce se objevila i postava, která je transsexuální. S takovýmhle rozpětím jsem se v žádné knize zatím nesetkal a vůbec bych nepočítal s tím, že to dokáže jakýkoliv autor do příběhu zasadit tak, aby to nepůsobilo kýčovitě nebo přehnaně. Cassandra Clare je v tomhle prostě dobrá a s postavami a jejich charaktery umí pracovat tak, že se jí jen málokdo vyrovná.

Tahle kniha u mě tedy rozhodně stojí na jednotlivých charakterech, kterých je v knize požehnaně a neustále přibývají. Jak je ale u autorky zvykem, nenechá se zahanbit ani po příběhové stránce a opět nám předložila promyšlený a komplikovaný příběh, který je protkaný akcí, napětím, politickými převraty mezi jednotlivými národy a mnohými zvraty. Cassandra Clare prostě světem lovců stínů žije a je to rozhodně znát. Musím před autorkou smeknout, protože obdivuji to její nadšení obdivuji i to, že po tolika knihách dokáže přicházet neustále s novými a novými věcmi a přitom nenudit své čtenáře. To se jen tak někomu nepovede.

A abych autorku jen nechválil, nyní bych si velice rád stěžoval. A to na co bych si velice rád stěžoval je závěr této knihy. Co to prosím mělo znamenat? Když jsem se přibližoval k závěru, říkal jsem si, jak hezky to autorka uzavřela, že se konečně všechno dává pomalu dohromady a přitom si nechala spoustu věcí, které mohla dořešit v závěrečném sílu série. Pak se ovšem stane pár věcí, které převrátily knihu vzhůru nohama a já si postupně začal rvát své vlasy. Opravdu nečekaný závěr a nemám rád autorku, protože ona nemá ráda své čtenáře. Kdyby nás totiž měla ráda, rozhodně by nás po takovém konci nenechala tak dlouho čekat na další díl. Takže pozor na Clareovou, opět vás dostane a rozdrtí veškeré vaše iluze.

Obálka je opět překrásná, krásně sedí do série a navíc má překrásně modrou ořízku, takže kniha se nejen dobře čte, ale stejně dobře se na ní jen kouká. Takže už jen proto bych jí doporučil, protože je to vyvážená kombinace, kdy dostanete nejen krásnou knihu, ale dokonce i knihu, která splní vaše očekávání a navrch přidá ještě něco navíc. Možná vám ze začátku přijde trochu zdlouhavá, možná vás rozesměje, možná vás rozbrečí, určitě vás ale na svém konci semele a rozhodně vás bude bavit. Pokud patříte mezi čtenáře, kteří mají rádi young adult fantasy a autorku Cassandru Clare, touto sérií nešlápnete vedle.

HODNOCENÍ: 90%

Za poskytnutí recenzního výtisku převelice děkuji nakladatelství SLOVART. :)

Nesmrtelní z Meluhy (Amish Tripathi)

Nesmrtelní z Meluhy je kniha, která je v poslední době hodně vidět. Není se ani čemu divit, protože je opravdu na co se koukat. Začnu tedy poněkud netradičně a v první řadě pochválím obálku, protože tahle obálka se skutečně povedla a myslím si, že je to i případ, kdy obálka prodává. Když se k tomu ještě přidá šikovná anotace, kterou tato kniha rozhodně má, není co řešit a knihu prostě člověk musí mít. O to více, když je autor označen za Tolkiena východu. A proto mě hrozně mrzí, že zrovna já spadám mezi ty, které tato kniha bohužel neuchvátila. 

V první řadě by ale bylo dobré si říci, o čem že to kniha vlastně je. Kniha se odehrává v roce 1900 před naší letopočtem na území dnešní Indie, kde se dříve rozprostíralo území zvané Meluha. Právě z Meluhy pochází muž, který právě nalezl "barbara" Shivu a žádá ho, aby ho společně s jeho družinou následoval do země Meluha, která potřebuje Shivovu pomoc. Jakkoliv je to Shivovi podivné, sjednotí své druhy a vydává se na dalekou pouť. Jak se ukazuje, Meluha je skutečně překrásným a koordinovaným místem, které poskytne Shivovi vřelé uvítání a pobyt. 

Shivovi je však podivné, jak často se setkává s oslovením můj pane, která se vztahuje na jeho osobu. Vždyť je přeci obyčejným Tibeťanem a neudělal nic zvláštního. Naopak si v sobě nese tajemství, které ho nepřestává pronásledovat. Ukáže se, že právě Shiva by mohl být vyvoleným hrdinou, který může zachránit Melužany před hroznými Nagy, kteří jsou znetvořenými bojovníky, jenž nemají s nikým slitování. Shiva toto tvrzení odmítá, ale je ochotný Melužanům i tak pomoci. A to ještě neví, že brzy potká ženu, která zasáhne jeho srdce. 

Jak už jsem výše zmiňoval, tahle kniha má všechno, co je k prodeji potřeba. Má skvěle atmosferickou obálku, dobře sestavenou anotaci a dobrý marketing. Ono když se o knize řekne, že bylo prodáno přes 4 miliony výtisků po celém světě, určitě na ní musí být něco zvláštního. Já osobně jsem od knihy očekával, že mi především dá možnost nahlédnout pořádně do indické kultury a předloží mi parádní fantasy příběh s bojovníky, kteří již dávno nejsou lidmi a nesou na sobě známky deformace. Možná že jsem všechno z toho dostal, ale rozhodně ne v takové formě, v jaké bych očekával. 

Trochu té indické kultury na mě dýchlo, ale převážně to bylo jen z orientálních jmen a výrazů, kterých je plná kniha. Někomu možná tyto výrazy budou vadit, ale mě kupodivu nějakým způsobem při čtení nerušily. Dokonce jsem ani moc nevyužíval slovníček pojmů na konci knihy, protože mi autor vše poměrně dobře vysvětlil, takže nebylo nutné slovníček neustále používat. Kromě toho bych ale vůbec nepoznal, že jde o knihu, která je zařazena do indického prostředí a má inspiraci v indické mytologii.

Základním problémem asi bylo to, že autor nešel v příběhu příliš do hloubky, ale stále se držel na povrchu, což mě u této knihy celkem mrzelo. Sice to má za následek to, že se kniha čte opravdu rychle a nenáročně, ale na druhou stranu působí nepromyšleným a uspěchaným dojmem. Jako by autor dostal nápad napsat knihu, druhý den si stanovil téma a prostě začal psát, až se rozhodl, že právě teď nastal ten správný čas knihu ukončit. A tak se stalo to, že na mě kniha začala působit trochu nudně.

Vlastně mi tak přijde, že se v knize opakovali stále ty samé a samé věci a nikdy nenastal moment, kdy by mě autor skutečně šokoval, nebo přišel s něčím, co bych vyloženě neočekával. Hlavní postava byla vlastně neustále na cestách, bojovala nebo poslouchala příběhy jiných lidí, a to neustále dokola, dokola a dokola, až přišel samotný závěr. A to nemluvím o tom, že jsem moc nepochopil, co je na Shivovi natolik jiného a úžasného, že zrovna on je tím vyvoleným. Na mě působil celkem dětinsky a naprosto obyčejně, bez jakýchkoliv předpokladů hrdiny. Hodně jsem tedy musel bojovat s tím, abych knihu vůbec dočetl a nebýt to recenzní výtisk, tak bych knihu přestal číst někde v polovině a už bych se k ní nikdy nevrátil.

Ačkoliv za sebe knihu nemohu doporučit, rozhodně nemůžu ani říct, že by nezasluhovala žádnou pozornost. Své fanoušky si jistě najde, a dokonce si je i našla. Je docela možné, že se autor teprve rozepisuje, protože pokud jsou mé informace správné, jsou Nesmrtelní z Meluhy autorovou prvotinou a následují po ní další dva díly. Je tedy docela možné, že se autor v následujících dílech zlepší a vytříbí svůj styl a rozvine příběh a prostředí více do hloubky. U tohoto zjištění však budu už nejspíše chybět, protože se rozhodně nechystám další díly číst. Toto byl krok vedle a knihy mi nepadla zrovna do mého vkusu

HODNOCENÍ: 39% 

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství OMEGA. Pokud vás tato kniha i přes mojí ne příliš pozitivní recenzi zaujala,  můžete ji zakoupit přímo na stránkách nakladatelství OMEGA, nebo na stránkách KNIHKUPECTVÍ DOBROVSKÝ. 

Hluboký hrob: Dítě útesů (Viveca a Camilla Sten)

Dvanáctiletá Tuva žije na švédském ostrůvku Haro, který je obklopen spousty menších ostrůvků a útesů. Jediný způsob dopravy je tedy možný pouze lodí. Tuva tak každý den se svými spolužáky nastupuje na "školní" loď a není to pro ni nic příjemného. Nejenže se Tuva bojí okolního moře a plavba jí nedělá dobře, ale nezapadá ani mezi své spolužáky. Nevyhne se tak uštěpačným poznámkám a opovrhujícím pohledům. Tento školní den však přinese tragédii, která navždy změní Tuvin život. Celý ostrov je ponořen do hluboké mlhy a ve škole se koná orientační běh, při kterém se ztrácí Tuvin spolužák. Není však prvním člověkem, který v poslední době beze stopy zmizel.

Tuva však cítí, že se schyluje k něčemu hroznému. Pronásledují ji noční můry, začíná vídat podivná stvoření a s mořem je něco moc špatně. Jako by v něm sídlilo něco nebezpečného, co čeká jen na ní a snaží se jí dostat. Tuva se rozhodne zjisti, co se stalo jejímu spolužákovi a při hledání této odpovědi se nejvíce dozví o sobě samotné. Proč k ní promlouvají temné hlasy a co měla znamenat ta světla, která se snažila zavést jejího spolužáka do hlubokého lesa? Tuvin přerod je nastolen a už nikdy nebude tou samou dívkou, kterou byla doposud.

Na Hluboký hrob - Dítě útesů jsem se velice těšil, protože jsem v určité chvíli neviděl nic jiného, než reklamy na tuhle knihu. Anotace zněla velmi pěkně a perfektně pasovala do mého žánru knih. Po pár stránkách však přišla poměrně studená sprcha, protože se ukázalo, že kniha je napsána pro opravdu mladé čtenáře. Primárně bych jí přiřadil pro čtenáře mezi dvanáctým až patnáctým rokem, což už jsem téměř dvojnásobně překročil. Ne že by to měl být nějaký problém, ale očekával jsem něco trochu jiného.

Viveca Sten je ale zkušenou autorkou, která se primárně věnovala detektivnímu žánru a Dítě útesů je její první fantasy knihou pro mládež, kterou napsala za spolupráce se svou dcerou Camillou. Na knize se tak projevilo, že jí píše již zkušená autorka. Příběh je dobře vystavěn, postavy poměrně dobře vykresleny a je jasně vidět, že autorky věděly co dělají. V tom by problém nebyl. Jediné co mi na podobných knihách vadí je to, že v nich vystupují "děti", které se během chvíle stanou neohroženými hrdiny a dospělí jsou těmi, kteří jim sekundují. Těžko se věří tomu, že dvanáctiletá dívka vyběhne v noci z domu, otec jí za žádnou cenu nemůže dohnat, ani to moc nezkouší, a soused jí bez problému půjčí v noci svoji loď.To jsou prostě věci, které mi vadily a skřípal jsem u nich zuby.

Kromě té uvěřitelnosti ale nemám nic, co bych knize vytkl. V jistém směru chápu i tu lehkou nesmyslnost, protože když se píše pro mladší čtenáře, je primární zaujmout příběhem a některé věci prostě musí jít stranou a na uvěřitelnost se moc nehledí. Když se na knihu podívám očima svého mladšího já, tak by se mi kniha určitě líbila více a možná by patřila mezi mé oblíbené, protože mytologická stvoření, která se v příběhu vyskytují, jsem prostě v mladí hltal každým coulem. Proto si myslím, že pro mladší čtenáře jistě půjde o zábavné čtivo, které přinese i dávku toho napětí.

Dítě útesů je za mě tedy určitě dobrá kniha, ale především pro mladé čtenáře. Pokud tedy sháníte ještě nějaký knižní dárek pro svého malého čtenáře, nebo by jste naopak chtěli ze svého dítka čtenáře udělat, tak tato kniha by mohla být tou pravou, která by je mohla zabavit. Krátké kapitoly a větší styl písma navíc zaručuje to, že příběh plyne rychle a není tak problém ani těch 400 stran, které Dítě útesů má. Také jde o první díl trilogie, takže se nebojte, že by pak dítě strádalo nad dalšími příběhy. I když si po tom uzavřeném konci nedokážu představit, jakým směrem se budou další díly ubírat.

NYNĚJŠÍ HODNOCENÍ: 65%

HODNOCENÍ MÉHO MLADŠÍHO JÁ: 87%

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství OMEGA. Pokud vás tato kniha zaujala, tak jsem moc rád a zakoupit ji můžete přímo na stránkách nakladatelství OMEGA, nebo na stránkách KNIHKUPECTVÍ DOBROVSKÝ. 

Paní půlnoci (Cassandra Clare)

Začalo to sérií Nástroje smrti, kde Cassandra Clare začala poprvé vyprávět příběhy ze světa Lovců stínů. Tahle série se dočkala neskutečného úspěchu a v knižním světě je jen málo těch, kteří by o této sérii a autorce neslyšeli. Pak přišla trilogie Pekelné stroje, které Nástrojům smrti předcházely, ale dočkaly se podobného úspěchu, jako předešlá série. Knih ze světa Lovců stínů je ještě více, ale tohle jsou ty, které byly přeloženy do českého jazyka. Z politováním musím přiznat, že se mi knihy Cassandry Clare vyhnuly, až na první díl Nástrojů smrti. Nyní ovšem na český trh dorazil první díl, který otevírá novou trilogii Temné lsti, a ten už se mi naštěstí nevyhnul.

Příběh nové trilogie je zasazen do prostředí Los Angeles, kde v místním institutu žije sedmnáctiletá Emma Carstairsová, která ve dvanácti letech přišla za Temné války o oba rodiče. Jediné, na co Emma od té doby myslí je pomsta jejích rodičů. Po pěti letech se konečně zdá, že by mohla k pomstě dostat příležitost. V okolí se začnou objevovat zavražděná těla lidí a víl, která nesou stejné známky mučení, jako těla jejích rodičů. I když se kvůli vyšetřování musí Emma postavit několika zákonům, je odhodlaná zjistit pravdu. Podporu nachází ve svém parabátai Juliánu Blackthornovi, ke kterém jí váže něco více, než jen spojení parabátai. Pozadu samozřejmě nezůstávají ani ostatní členové institutu. A že jich není zrovna málo.

Jak už jsem se výše zmínil, knihy Cassandry Clare se mi prozatím vyhýbaly. V plánu jsem neměl ani čtení její nové série, ale osud tomu chtěl, že se mi dostala díky spolupráci do ruky. Ze začátku jsem byl trochu vyděšený, protože kniha má něco málo přes 600 stran, i když to tak na první pohled nevypadá, a začátek byl trochu pomalejší. Musím popravdě říct, že tato obava ze mě hodně rychle opadla a já jsem se začal postupně zamilovávat.

Kupodivu to ovšem nebyl příběh, do kterého bych se zamiloval. Příběh je sice dobře promyšlený a má určitý vývoj a spád, ale v knize je jedna věc, která je mnohem lepší než hlavní příběhová linie a tím jsou postavy. Naprosto jsem se zamiloval do způsobu, jakým autorka vytvořila jednotlivé postavy a vztahy mezi nimi. Každá z postav má v této knize své místo a nenašel bych ani jednu, u které by mě nezajímal její osobní příběh. Ze začátku jsem se sice v některých postavách pletl, ale to se brzy spravilo, a to především díky obrázku, kde jsou jednotlivé postavy vyobrazeny, a který byl předpokládám součástí obalu americké verze knihy. Díky němu jsem si dokázal jednotlivé postavy lépe představit, ujasnil jsem si kdo je kdo a už jsem si jen užíval tu dokonalost, s jakou Cassandra Clare tvořila příběhy mezi jednotlivými postavami.

Postavy z Paní půlnoci

Co se té příběhové stránky týče, jsem s ní naprosto spokojen. Autorka sice zpracovává poněkud klišoidní téma, kdy se hlavní postava žene za pomstou svých milovaných, ale zpracovává ho zatraceně dobře. Děj je příjemně komplikovaný, ale ne moc, takže se v něm dobře orientuje a je do něho přidáno pár odboček, které ho příjemně rozvíjejí. V této knize není nouze o emoce všeho druhu, takže máte chvíli chuť se při čtení smát, chvíli jste příjemně napnutí, že se téměř bojíte dýchat a díky těm skvělým postávám jsem měl někdy pocity úzkosti, až mi bylo téměř do pláče z jejich osudů. Tahle kniha má prostě všechno.

Co mě na knize příjemně překvapilo bylo to, že i když jsem nečetl autorčiny předešlé série, tak mě skvěle vtáhla do děje a postupně mi vysvětlila všechno potřebné, co bych měl vědět, abych alespoň z části pochopil svět Lovců stínů. Sice v knize vyspoilerovala nějaké události z předešlých sérií, ale nebylo to nic tak zásadního, abych se nemohl do jejích předešlých knih pustit. A že o tom začínám silně uvažovat.

Temné lsti mají velké předpoklady k tomu, aby se staly další autorčinou silnou sérií. Tato kniha by měla zaujmout každého, kdo má rád fantasy příběhy, kde není nouze o magii, démony, víly a napětí, a to bez ohledu na to, zda četl předešlé série, které autorka napsala. Jako bonus k tomu dostanete skvěle propracované postavy, díky kterým bude mít problém knihu odložit. Nemůžu se dočkat, až se mi do ruky dostane druhý díl, a já se budu moci vrátit do světa lovců stínů a zjistím, co si autorka pro jednotlivé postavy přichystala.

HODNOCENÍ: 90%

Děkuji nakladatelství Slovart za poskytnutí recenzního výtisku a za to, že mě přivedlo do světa Lovců stínů. :)

Kouzelníkův únik z reality (Lars Vasa Johansson)

Červená sedačka uprostřed silnice, která způsobí autonehodu, magický les plný záhadných stvoření, sarkastický kouzelník a podivný tvor, po jehož zaklepání vás už nikdo nikdy nespatří. To vše najdete v knize Kouzelníkův únik z reality, která k nám přišla ze Švédska a rozprostřela na svých stránkách magický svět, který si podmaní mnoho čtenářů.

Anton se živí jako kouzelník a zrovna slaví své 45 narozeniny. Vede ve své podstatě nudný a osamělý život. To se samozřejmě odráží i na jeho povaze. Patří mezi ten typ lidí, kteří holdují sarkasmu a jsou věčně s něčím nespokojeni. Jistě by takový život vedl i dál, kdyby se mu do jeho cesty nepřipletla červená sedačka uprostřed silnice, do které bohužel narazí. Následně se ztrácí v národním parku Tiveden, kde je požádán mladou dívkou o pomoc s trháním květin a posléze smrtelně proklet. To se však dozvídá až po zaklepání na lesní chalupu, kde žije postarší pár, který Antonovy sdělí, že právě překročil magickou hranici a nachází se v čarovné oblasti.

Něčemu takovému ovšem Anton nehodlá věřit a bude trvat celkem dlouho, než se s takovou informací smíří. Času však nemá mnoho, protože se mu na čele tvoří černá skvrna, která představuje jeho smrtelné prokletí. Jediný, kdo mu může z této šlamastiky pomoci je lesní královna Hnojana, která mu uděluje tři zkoušky, které musí splnit. Nebude to však jednoduché, a o to méně, když se v magickém lese objevilo nebezpečí, které může čekat na každém kroku.

Ze severských zemí jsme zvyklí především na ostré detektivky a thrillery, i když sem tam se objeví nějaká ta výjimka. Kouzelníkův únik z reality je jednou z nich, protože spadá do žánru fantasy a Feel-Good románu. Musím se přiznat, že druhý jmenovaný žánr je pro mě naprostou novinkou, takže jsem netušil, co od této knihy přesně očekávat. Podle označení žánru bych se při čtení asi měl cítit dobře, a to se v jistém smysl podařilo.

Kniha je opravdu takovou pohádkou pro dospělé, kde se střetává realita s fantasy světem, a to příjemným a nenásilným způsobem. Vlastně jde o takový magický příběh, u kterého si čtenář příjemně odpočne. Postavy jsou vesměs příjemné, i když Anton by se dal označit jako pasivně agresivní jedinec, který na všechno nahlíží skrz prsty, ale přesto mu v jeho počínání fandíte. V příběhu se dále setkáváme s postarším párem potomků čarodějnic, jedním zlodějem, mladým párem, který je terorizován duchem prarodiče a se starou vdovou, která si nebere žádné servítky. Díky této skupině postav se Anton dostává do takových situací, které jsem mu opravdu nezáviděl.

Autor vytvořil příjemný svět magického národního parku, do kterého zasadil několik nadpřirozených postav. Nejsem si jistý, jestli tyto postavy jsou nějakým způsobem známe ze severské mytologie nebo pochází z autorovi mysli, ale ať je to tak nebo tak, do příběhu skvěle sedly. Nebude asi žádným překvapením, že mě nejvíce zaujala postava Nočního klepáče. Pokud se rozhodnete tuto knihu číst, tak na tom asi nebudete jinak. Už jen z toho důvod, že když přijde Noční klepáč na scénu, tak mi naskakovala husí kůže. Škoda že nedostal více prostoru.

Je celkem zvláštní, že kniha pro mě nebyla nikterak výjimečnou jako pro mnoho jiných čtenářů, ale zároveň bych nenašel nic, co bych jí vyloženě vytkl. Jediné co se mi na knize zdá trochu slabší, jsou ohlédnutí do Antonovi minulosti. Ty bych klidně vynechal, protože do příběhu nevnesly celkem nic objevného. Jinak se jedná o zajímavou knihu, s kterou jsem strávil pár příjemných dní. Rozhodně jí mohu doporučit, i když jsem od ní očekával něco trochu jiného.

HODNOCENÍ: 78%

Královna stínů (Sarah J. Maas)

Královna stínů je čtvrtým dílem série Skleněný trůn, který u nás začal vycházet v roce 2015 v nakladatelství CooBoo. V tomto díle se Celaena, nyní již Aelin, vrací zpět do Zlomuvalu, kam jí žene touha pomstít svou rodinu. Ve Zlomuvalu se ovšem událo hodně špatných věcí a je na Aelin, aby vše uvedla do pořádku. 

V první řadě bude muset Aelin osvobodit svého bratrance Aediona, který se stal královským vězněm a v den princových narozenin ho čeká veřejná poprava. K jeho osvobození bude Aelin potřebovat pomoc svého bývalého zaměstnavatele Arobynna Hamela, ke kterému ovšem cítí nenávist, kvůli vraždě její první lásky Sama. V druhé řadě musí osvobodit prince Doriana, který v sobě nosí démonického Valga, jenž je pod nadvládou krále Adarlanu a ovládá princovo tělo i mysl. K jeho osvobození bude Aelin ale potřebovat magii, která je uvězněna a její osvobození je tak nezbytné.

Paralelně s Aelininým příběhem sledujeme i další osudy čarodějnice Manon Černozobé a její Třináctky, které se nacházejí v Morathu, kde pokračují ve svém výcviku s wyverny. Před Manon ovšem stojí mnohá rozhodnutí, která bude muset vyřešit, a to co nejrychleji. Už se totiž blíží čas, kdy osedlají své dračí oře a vydají se do bitvy. 

V této knize se setkáváme se starými známými, ale přibývá i mnoho nových postav. Seznamujeme se tak například s kurtizánou Lysandrou, která je Arobynovou partnerkou a Aelininou bývalou sokyní, Nesryn Faliq, členkou městské hlídky, Chaolovou pravou rukou a bývalou přítelkyní, anebo dívkou Elide, která touží po útěku od svého strýce a zaplete se tak s čarodějnicí Manon Černozobou. Všechny nové postavy jsou nám náležitě představeny, dozvíme se něco o jejich minulosti a v polovině knihy už působí dojmem, že je známe od prvního dílu. Je nutno říci, že mne všechny nové postavy okouzlily a neměl jsem problém přijmout kteroukoliv z nich. 

Sarah J. Maas započala tuto sérii jako young adult, ale tímto dílem mě opět přesvědčila tím, že už dávno netouží po tom, aby oslovila jen mladší publikum. Píše stále tím lehkým a čtivým stylem, ale hodně přitvrdila, a to nejen ve výrazech, ale v celkovém vyprávění příběhu. Královna stínů na mne působila opravdu temně a místy depresivně. V tomto díle není nouze o akční momenty, které jsou prodchnuty krvavými vřavami a nečekanými momenty. 

Jak už jsme u autorky ale zvyklí, nejde jen o akční momenty, co tuhle knihu dělají skvělým čtivem. Sarah J. Maas má talent na tvoření vztahů, a to jak přátelských nebo mileneckých, tak i nepřátelských. Zrovna tohle si v Královně stínů hodně užijeme, protože je plna nových postav a má přes 650 stránek, takže se do ní vešlo opravdu hodně z každého směru. Hrozně jsem si užíval ty vztahové linky mezi postavami. Bavilo mě sledovat, jak se Aelin s Lysandrou snaží vybudovat přátelství z nenávisti, kterou k sobě kdysi cítily a jistým způsobem se mi líbila i ta nevraživost a nejistota, která panovala mezi Chaolem a Aelin, i když mi to rvalo srdce.

Nejsem si vůbec jistý tím, jakým způsobem bude autorka v této sérii pokračovat, protože uzavřela hodně dějových linií, které se zdály pro sérii stěžejní. Ten závěr sice působil trochu násilně vykonstruovaný a mírně přetažený, ale nebylo to tak hrozné, aby to knize nějak výrazně uškodilo.  Jak ale autorku znám, rozhodně přijde v dalších dílech s novými zápletkami, které čtenáře dokážou znovu vtáhnout do děje a pohraje si tak s našimi emocemi. 

Když tedy tento díl zhodnotím jako celek, jsem s ním naprosto spokojený. Ze začátku se sice kniha četla trochu těžce, za což mohla jistá depresivnost děje. To ale brzy opadlo a užíval jsem si každou stránku této knihy. Určitě by mohla být kniha o dost kratší, ale v tomto případě by to byla velká škoda, protože všechno v tomto díle se zdá důležité, a ta omáčka kolem hlavního příběhu je prostě tak skvělá, že bych o ní nerad přišel. V téhle knize prostě všechno dokonale funguje a nic bych na ní nezměnil. Neubráním se tak tomu, abych opět vyseknul autorce poklonu, kterou si rozhodně zaslouží. Sarah J. Maas to opět dokázala a vtáhla mě do děje, kterým mě bavil a několikrát mi navodil infarktový stav. 

HODNOCENÍ: 99%

Řeky Londýna (Ben Aaronovitch)

K této knize jsem se dostal vyloženou náhodou. Vůbec jsem neměl v plánu, že bych si tuto knihu kdy přečetl, a to především kvůli rozporuplnému hodnocení. Pak jsem se ovšem vydal do Plzeňské knihobudky, kde na mě tato kniha koukala. V tu chvíli jsem nad ničím nepřemýšlel a knihu si vzal výměnou za jinou. Přesto mi doma kniha nějaký čas ležela, než jsem po ní opravdu sáhl, i když s velkými obavami. Nakonec to nebylo tak špatné, jak jsem si myslel.

Kniha vypráví o mladém konstáblovi Londýnské policie, který si zatím nenašel u policie své místo. Nyní se ovšem nachomýtl k podivné vraždě, kdy byla jednomu muži oddělena hlava od těla. Vše by se mohlo zdát obyčejné, kdyby Peter nezačal výslech se svědkem, který mu sdělí, že je duch. To odstartuje souhru několika událostí, které nakonec vedou k tomu, že se Peter stane učedníkem staršího kouzelníka Nightingalea, který působí na policejním oddělení, které se těmito jevy zabývá. A od této chvíle začíná být kniha natolik podivná, že to občas ani nedává pořádný smysl.

Jedná se o klasickou Urban fantasy, jen s tím rozdílem, že se autor rozhodl čtenáře hodit přímo do děje, a to bez zbytečného vysvětlování. Vysvětlení by se ale občas opravdu hodilo, protože jsem místy vůbec nevěděl, co se vlastně děje. Chvílemi jsem si připadal, jako kdybych nečetl první díl ze série, ale už nějaký třetí, čtvrtý a unikla mi celá podstata příběhu. To ovšem nastává jen v případech, kdy se na scénu dostává nějaká akce. Když je příběh poklidnější a probíhá "vyšetřování", je kniha poměrně slušně napsaná a obsahuje i zajímavé prvky.

Tu zmatečnost se autorovi podařilo vyvážit alespoň charaktery, které jsou ve většině případů skvěle napsány. Setkáváme se s dcerou matky řek Beverly, Petrovou kolegyní Lesley, čarodějem Nightingaelem a jeho podivnou hospodyní Molly, která podezřele skrývá svá ústa. Pak se ovšem dostáváme k postavě samotného Petera Granta, který na mě opět působil trochu podivně. Ze začátku jsem si o něm udělal obrázek, že jde o nezkušeného policistu, který je stydlivý a tak trochu kopyto. To že je trochu neohrabaný se mi potvrdilo, ale ze stydlivého mladíka se najednou místy stal nadržený hřebec, kterého vzrušila každá sukně, která se kolem něho mihla. Ne že by na tom bylo něco špatného, ale přišlo mi, jako kdyby měl Peter dvě osobnosti.

Další co mi na postavě Petera vadilo je to, že dokázal ve správnou chvíli najít to správné řešení problému. Už jen ta představa, že je v tomhle oboru nový, o magii toho moc neví, spíš jí neovládá než ovládá, ale když se dostane do vyhrocené situace, najednou přijde s větou "...věděl jsem přesně, co mám dělat." To mě dokázalo v danou chvíli vždy vytočit, protože zkrátka nemohl vědět, co je v té chvíli správné a účinné.

Teď to ovšem může budit dojem, že mě kniha zklamala. Tak to ale není. Já jsem si knihu poměrně slušně užil a nebýt té zmatečnosti, tak by to byla skvělá kniha. Líbila se mi autorova fantazie a styl, jakým propojil reálný svět s fantasy prvky.  Možná by autor nemusel věnovat tolik pozornosti zdlouhavým popisům, ale místy to bylo pro příběh potřebné a někdy i zajímavé. Celkově jsem čekal knihu mnohem horší.

Když to celé shrnu, tak jsou Řeky Londýna zajímavou knihou, která je sice místy zmatečná, ale ne zas tak moc, aby příběh nefungoval. Hodně si slibuji od dalších dílů této série, protože si  myslím, že v této knize se trochu projevilo to, že ani sám autor netušil, jak měl tento příběh vlastně uchopit. Věřím tomu, že v dalších dílech to bude už jenom lepší. Šanci jim určitě dám.

HODNOCENÍ: 68%

Případ ukradeného zubu (William Ritter)

New Fiddleham, Nová Anglie, jaro 1892.

Abigail Rooková a detektiv R. F. Jackaby se ponořují do nového případu, který už od začátku vypadá více než podivně. Vše začíná v ulici Cambell Street číslo 1206, kde žije paní Beumontová. Tato žena má problémy se svojí kočkou, která se zcela nepředpokládaně změnila v rybu. Proto přivolala pana Jackabyho, aby jí kočky zbavil a stejně tak čtyř jejích koťat. Detektiv si samozřejmě zvířata odnese, aby je mohl studovat. Hned od začátku je mu jasné, že jde o kožoměnce, kteří mají ve zvyku se měnit ve svojí kořist, což jim ulehčuje problém s potravou.

Následně umírá paní Beumontová, která vlastnila podivná koťata a na jejím krku je nalezena bodná rána. Hned na to přichází z nedalekého Gad´s Valley zpráva, že byl odcizen dinosauří zub, který byl odhalen při nedávných vykopávkách. Pro slečnu Rookovou, jako pro bývalou studentku paleontologie a dceru slavného paleontologa, se tento případ stává prioritou a vydává se s Jackabym do Gad´s Valley, kde v nynější době působí policista Charlie Cane, kterého známe z předešlé knihy. Případ se brzy začne vymykat z rukou, a to především ve chvíli, kdy v údolí Gad´s Valley začne řádit podivná bestie, která napadá nejen zvířata, ale i lidi.

* * *

Když jsem se pouštěl do této knihy, bylo to jako sledovat oblíbený film. Jackaby byla jediná kniha, která mě opravdu dokázala rozesmát. Proto jsem měl od této knihy jistá očekávání a trochu jsem se obával, že budu zklamaný. Přesto jsem nedokázal vydržet ani chvíli a pustil jsem se do knihy hned po jejím zakoupení. Obavy ze mě opadly hned u první kapitoly, která mě okamžitě rozesmála. Další čtení už plynulo naprosto skvěle, což mělo za následek, že jsem se po prvním čtení ocitl okamžitě v polovině knihy.

Na knihách Williama Rittera se mi hrozně líbí, že se autor nebojí zacházet do velkých podivností. Některé věci v jeho knihách jsou naprosto absurdní, ale přitom to skvěle funguje, protože autorův svět prostě takový je. Je to místo, kde se dá pracovat s magií, všude se prohání nadpřirozené bytosti, mezi nimi kličkují kočáry tažené koňmi a sem tam se objeví nějaká ta mrtvola, která stoprocentně zemřela rukou nadpřirozených sil, protože má kolem sebe fluidum, v kterém Jackaby dokáže číst.

U prvního dílu bylo malinkým problémem, že byl hodně průhledný. Odhalit pachatele nebylo vůbec těžké a mnoho čtenářům se proto kniha moc nelíbila. To se tímto dílem mění. Sice jde pár věcí odhalit ještě dříve, než se je autor rozhodne odhalit sám, ale rozhodně to není už tak jednoduché, jako tomu bylo v předchozím díle. Je vidět, že se autor v tomhle směru hodně zlepšil, ale přeci jen by to chtělo ještě trochu dotáhnout.

Případ ukradeného zubu přináší i nové postavy, které si mě okamžitě získaly. V tom je autorova síla, protože tvoří propracované charaktery s takovou lehkostí, že postavy ihned zapadnou do příběhu a máte pocit, že je znáte už dlouho. Nejvíce mě okouzlila ambiciózní novinářka Nellie Fullerová, která má neuvěřitelnou vyřídilku. Skvělé jsou samozřejmě i stávající postavy Jackabyho a Abigail Rookové. Když se spolu tihle dva začnou bavit, tak to vždycky stojí za to.

Bohužel se druhý díl tomu předešlému nevyrovnal. Je sice stále nadprůměrným čtivem, které je spíše oddychového rázu, ale něco mi na příběhu prostě vadilo. Mohlo by to být tím, že se tento díl zaměřoval spíše na Abigail, která se potýkala s věcmi kolem paleontologického nálezu, zatímco Jackaby vedl vyšetřování někde mimo příběh. Navíc mi přijde, že se autor už nechal trochu moc unést a některé věci už trochu přepískl.

Přesto jsem si ale druhý díl naprosto užil a skvěle jsem se u něho odreagoval. Jen je škoda, že autor píše tak krátké knihy, které přečtete během jednoho až dvou dnů. Už teď se neuvěřitelně těším na třetí díl, který se bude točit především kolem Jenny, která v tomto díle nedostala moc prostoru. Snad nebudeme čekat dlouho.

HODNOCENÍ: 80%

Bronzový klíč (Holly Black, Cassandra Clare)

Již potřetí se vydáváme do kouzelné školy Magisterium a znovu se setkáváme s našimi známými hrdiny. Zatímco předešlé roky byly pro Calluma Hunta náročné, tento rok by mohl být v Magisteriu konečně klidný. Alespoň tomu vše naznačuje. Nepřítel smrti byl zastaven a naši tři hrdinové jsou za to pozvání do Kolegia, kde jsou Shromážděním prohlášeni za největší hrdiny své doby. 

Nadšení však netrvá dlouho, protože Call obdrží tajemný vzkaz od své kamarádky, která se s ním chce setkat v jedné z místností Kolegia. Po vstupu do místnosti se Calla někdo pokusí zavraždit, a kdyby Aaron s Tamarou nepřišli v čas, možná by se to pachateli i podařilo. 

To nejhorší má ovšem teprve přijít. Při vyšetřování této události se ukáže, že se pachatel postaral o to, aby nebyl nikým kompromitován. Na scénu se znovu dostává špeh, který bloudí chodbami Magisteria a nejednou se již pokusil Calla sprovodit ze světa. Kdo by však mohl tímto špehem být? Jak se zdá, ani ve třetím ročníku nebudou mít naši hrdinové klid a budou si muset dávat velký pozor, aby i tento ročník přežili ve zdraví. Temný špeh je totiž nebezpečnější, než kdykoli byl. 

Myslím že není nutné, abych představoval ani jednu z autorek, které stojí za touto sérií pro mladistvé. Obě jsou totiž známé a stojí za několika knihami, které slaví velký úspěch v mnoha zemích. Není tedy divu, že Magisterium je sérií, která dokáže čtenáře upoutat a nabídnout mu zajímavý příběh s mnoha zvraty. 

I když v předešlých dílech se pár zvratů již odehrálo, Bronzový klíč je v tomto ohledu lehce předčí. A je jedno, že ke všem těmto zvratům dojde až na samotném konci knihy. Příběh si vás rychle získá a necháte se tedy jen unášet magickým světem, které toto autorské duo vytvořilo. Tedy alespoň v tom případě, že patříte do věkové kategorie, pro kterou jsou tyto knihy určeny. Osobně si myslím, že tato hranice se pohybuje někde mezi 13 - 16 lety. 

Neváhejte ale ani tehdy, pokud jste již starší ročník, jako jsem já. Kniha vás jistě nezklame, ale může se stát, že prokouknete úmysly autorek a některé zvraty nebude těžké odhalit. Alespoň tedy ten hlavní, kdo by mohl být oním záhadným špehem. V této knize se ale odehraje zvratů několik a ty jen tak lehce neodhadnete. Zároveň jste tak nalákáni na další díly, které, pokud vše půjde podle mých domněnek, budou hodně zajímavé, protože závěr této knihy?? Jsem v šoku!!!

Protože jsou knihy určeny pro ono mladší publikum, nebudete mít žádný problém se čtením. Vše je napsáno lehkým stylem, navíc ještě doplněno ilustracemi, které otevírají každou novou kapitolu a příjemně tak doplňují příběh. Po grafické stránce jsem tedy také naprosto spokojen, a to především s obálkou, která je naprosto odzbrojující. Odstíny modré barvy působí naprosto úžasně a moc se mi líbí efekt hlavních postav, na kterých lze na každém dílu poznat, jak dospívají. 

Bronzový klíč mohu jednoznačně doporučit. Nedoporučoval bych ho ale číst, pokud nemáte znalost předešlých dílů série, protože se tato kniha mnohdy vrací k událostem, které se v předešlých dílech odehrály. Pokud ale máte předešlé dva díly přečtené, tak neváhejte a rozhodně si přečtete i Bronzový klíč. Rozhodně se nebudete nudit. 

HODNOCENÍ: 80%

Prastarý meč (Rick Riordan)

"Jmenuji se Magnus Chase. Je mi šestnáct. Toto je příběh o tom, jak to se mnou šlo od desíti k pěti od chvíle, co jsem se nechal zabít. 

Magnus chase je šestnáctiletý chlapec, který před dvěma roky přišel o matku a od té chvíle žije v ulicích Bostonu, protože svého otce nikdy nepoznal. Jednou si všimne letáku se svojí fotkou a zjistí, že ho hledá jeho sestřenice Annabeth se svým otcem. Magnus se ukryje v domě svého strýce Randolpha, kde je svým strýcem přistižen. Od něho se dozvídá informaci, že je syn Norského boha a že světu hrozí zničení. A nejen tomu našemu. 

Magnus musí najít prastarý meč, který je natolik silný, že může odvrátit zničení světa a nesmí se proto dostat do špatných ruko. V důsledku nenadálých situací se Magnus dostává do souboje s ohnivým obrem Surtem, který napadne Boston a hledá prastarý meč. Magnus se obrovi postaví v souboji, který ho následně stojí život. Protože však zemřel hrdinskou smrtí, valkýra Sammirah al-Abbásová se chopí jeho duše a zanese Magnuse do Hotelu Valhalla. 

Více nebudu prozrazovat, protože následuje klasický scénář Riordanových knih. Seznamujeme se s novým prostředím, jeho fungováním a Magnus se dozvídá, kdo je jeho otcem. O tato překvapení bych vás nerad v této recenzi připravil, protože já osobně si tyto části užívám opravdu nejvíce z celého příběhu. 

Rick Riordan opět vsadil na klasiku a nepřinesl v celku nic nového. Když vezmu v potaz jeho předešlé první knihy, které zahajovaly série Percyho Jacksona a Bohů Olympu, tak série Magnuse Chase kráčí ve stejných šlépějích. Jen se tentokrát odpoutal od řeckých bohů a přesídlil vysoko na sever a zaměřuje se na severskou mytologii. Autor má samozřejmě právo pokračovat ve stejných kolejích, protože to stále skvěle funguje, ale nějaká odbočka by nebyla od věci. 

Začátek byl tedy dobrý a bavil mě, ale s druhou třetinou jsem měl už trochu problém. Rozhodně to není vinou autora, ale spíše moje. Už zkrátka nepatřím mezi cílovou skupinu této knihy, takže mi některé scény z výpravy přišli už trochu přes čáru. Mladší čtenáři však z těchto věcí budou nadšeni, takže kniha plní svůj účel skvěle.

Jinak je tahle kniha stále stejně dobrá, jako předešlé série. Magnus je v celku příjemnou postavou, ale jako bych ten ironický a sarkastický náhled na jakoukoliv situaci už někde četl. Podobnost s Percym se nedá upřít. Ostatní postavy mě také zaujali a severská mytologie mi je celkem cizí, takže jsem rád, že jsem pochytil alespoň nějaké základy, a to příjemnou a zábavnou formou. 

Ve finále je tedy Prastarý meč další povedenou knihou, která nejspíše odstartovala další zajímavou sérii. Pokud si tedy libujete v Riordanových předešlých knihách, severské mytologii nebo jen hledáte něco jednodušší ke čtení, co by vás mohlo bavit, tak je tato kniha tou, po které by jste měli sáhnout. Rozhodně nebudete litovat, protože Riordan to prostě znovu dokázal!

HODNOCENÍ: 80%

Jackaby (William Ritter)

Jackaby se v minulém roce objevil nenápadně na českém knižním trhu a rychle se stal velmi vyhledávanou knihu. Hodně tomu napomohlo označení, že se jedná o kombinaci Doktora Who a Sherlocka Holmese. Pro mě byla tato kombinace celkem nic neříkající, protože s těmito dvěma kulty nemám moc zkušeností. Pokud jsou ale tak dobré jako byl Jackaby, začnu je nejspíše v nejbližší době vyhledávat více.

Příběh této knihy je zasazen do roku 1892, kdy do New Fiddlehamu v Nové Anglii připlouvá loď, z níž vystupuje Abigail Rooková. Abigail je ve městě nová a nutně si potřebuje najít práci, aby se mohla co nejdříve ubytovat a zařídit si v této zemi nový život. Dívka však nejvíce touží po dobrodružství. Proto hned sáhne po první nabídce, která se jí namane, jako asistentka v detektivní kanceláři. 

Zde se Abigail seznamuje s R.F.Jackabym, který je více než podivný a jejich seznámení proběhne za velmi podivných okolností, ve kterém figuruje žába v akváriu a oční kontakt. Dříve než se stihnou tito dva hlavní aktéři pořádně představit, jsou nuceni vrhnout se ihned do práce. Ve městě začíná řádit sériový vrah, který rozsápává své oběti a snaží se zachytit alespoň zlomek jejich krve. Jackabyho vyšetřování je však více než podivné. Ještě aby ne, když se jedná o vyšetřovatele paranormálních jevů, který věří na všechny nadpřirozené bytosti, které jistě mohou i za aktuální vraždy, kterých nadále přibývá.

K Jackabymu jsem přistupoval velmi obezřetně. Několikrát jsem ji již držel v ruce, že se stane mou další knihou k přečtení, ale vždy jsem ji nerozečtenou vrátil zpět do své knihovny. Nějak jsem neměl důvěru v příběh. Teď po přečtení lituji, že jsem tuhle knihu nepřečetl již dříve, protože tohle byla kniha přesně podle mého gusta.

V knize se nachází mnoho kapitol, u kterých jsem se neudržel a musel jsem se smát. Autorův smysl pro humor je především situační a velmi příjemný, takže je velká šance, že se u ní nasměje téměř každý. Děj je navíc okořeněn o detektivní příběh s mysteriózní zápletkou, který není sice moc dobře propracovaný, vraha uhodne v polovině knihy skoro každý, ale o to v této knize vůbec nejde.

Detektivní zápletka mi v Jackabym totiž přijde záměrně jednoduchá, aby nás autor lépe seznámil se svým vymyšleným světem a nezatěžoval nás složitým vyšetřováním. V tomto směru mi to přijde jako dobrý tah, protože jsem si knihu náležitě užil taková jaká byla a věřím že v dalším dílu, pokud u nás vyjde, bude zápletka promyšlenější a ne tak jednoznačná.

Mysteriózní nádech a fantaskní postavy mi v knize naprosto vyhovovaly a to samé platí i pro postavy. Všechny postavy jsou jednoduše a komplexně vykresleny, takže není složité si některou z nich oblíbit. A to nevyjímaje i postavy, které nejsou zrovna lidskými bytostmi. To souvisí s absurdními situacemi, které se v knize nachází, jako situace s kačerem, žábou a podobnými. A když jsme u toho, moc by mě zajímalo, co se stalo v kapitole 13, že musela být z knihy vyškrtnuta.

Jediné co mi na knize trochu nesedí, je to, proč se odehrává v 19 století. Pokud by se párkrát neobjevil kočár místo automobilu, tak bych vůbec nepoznal, že se nenacházíme v dnešní době. Třeba tento fakt autor využije v příštích dílech.

V celkovém hodnocení jsem nad míru spokojen. Jackaby dokáže jistě oslovit velkou skupinu čtenářů, která si jeho čtení jistě užije, jako jsem si knihu užil já. Pokud se nakladatelství Host rozhodne vydat i další knihy z této série, budu jistě jeden z prvních, který si bude chtít tuto knihu přečíst.

HODNOCENÍ: 95%  

Dvůr trnů a růží (Sarah J. Maas)

Dvůr trnů a růží je prvním dílem nové série, kterou se na literární scéně prezentuje autorka Sarah J. Maas, kterou všichni jistě znáte díky epické sérii Skleněný trůn. Jedná se o pohádkové převyprávění krásky a zvířete, které je zasazeno do fantaskního světa Prythian, jenž obývají víly. Může se tato nová série vyrovnat sérii Skleněný trůn, s kterou autorka sklidila neutuchající slávu?

Příběh vypráví o devatenáctileté Feyre, která žije společně se svým otcem a dvěma sestrami v malé vesničce. Její rodina bývala kdysi bohatá, ale po nevydařeném obchodu jejího otce se rodina dostala do velké krize a přišla o všechno své bohatství. Feyre se společně se svou rodinou musela přestěhovat do malého baráčku a pokusit se vyrovnat se ztrátou matky a nenadálou chudobou. Zatím co se Feyre snaží, aby její rodina měla co jíst a měla nějaké peníze, její sestry jen přemýšlejí, jaké nové oblečení či doplňky by si pořídily a otec už jako by rezignoval na celý život. 

Feyre jednou na lovu v lese narazí na vlka, který je větší, než jakého kdy viděla. Je jí téměř jasné, že se nejspíše jedná o vílu, která prošla zdí z vílí říše, aby tyranizovala obyvatele její vesnice. Feyre tak neváhá vlka zabít, stáhnout ho z kůže a tu pak prodat. Nečekaně však do jejich domu vtrhne monstrum, které vyžaduje náhradu za život jeho přítele, který byl zabit. Feyre má na výběr buď vyměnit svůj život za život víly, nebo odjet společně se zvířete do jeho sídla v Prithianu, kde bude uvězněna jako náhrada.

Je tak jasné, že Feyre si vybírá druhou možnost a odjede společně se zvířetem do říše víl, kde bude muset začít nový život. Trvá mnoho dní, než si Feyre zvykne na chod nového domova i na obyvatele, kteří osidlují sídlo zvířete a okolní lesy. Brzy se však dozvídá, že všude kolem ní je přítomna magie, která je uvalena na všechny obyvatele Jarního dvora, kde je sídlo zvířete umístěno. Může Feyre obyvatelům Prythianu pomoci s jejich prokletím? A může vůbec věřit všem těm vílám kolem sebe? 

S popisem tohoto příběhu bych mohl pokračovat snad do nekonečna. V této knize se toho děje tolik, že převyprávět celý příběh by zabralo dlouho dobu. Paradoxně se ale v této knize, o proti Skleněnému trůnu, nic neděje. Sarah J. Maas se opět ponořila do nového příběhu a téměř tři čtvrtě knihy trvá, než nám ho představí. 

Autorce se nedá upřít, že v té popisné části je naprosto skvělá. Všechno co bylo v knize popsáno nabuzovalo mou imaginaci a s každou další stránkou se přede mnou postupně skládal Prythian v celé své kráse. Všechny ta krásná místa a nebezpečná monstra...no prostě nádhera. Za to před Sarah J. Maas musím smeknout.

Bohužel těmito popisnými částmi utrpěl příběh a postavy. Postavy byly ochuzeny o trochu toho hlubšího prozkoumání jejich duše, které přišlo až ke konci knihy. Jako čtenář jsem si tak nestihl k postavám utvořit jakýkoliv vztah a začal jsem je tedy poznávat až ke konci, kdy se začala odhalovat různá tajemství. Postavy si tedy nejspíše užiji až v příštím díle, který má stát opravdu za to. A nejvíce jsem  zvědav na postavu Rhysanda. Tenhle rozpolcený mladík na mě udělal asi jako jediný dojem.

Nejvíce mě asi bavila druhá třetina knihy, kde se začínaly odkrývat různá tajemství, která mnohé vysvětlila. Konečně mi bylo jasné, proč se v daných chvílích hlavní postavy chovaly tak, jak se chovaly a mohl jsem si udělat pořádek v hlavě. V této části dojde i k některým zvratům, které jsem nečekal a překvapivě dojde i na řádnou dávku romance a erotiky, na což nejsem u Sarah. J Maas zvyklý.

Nejvíce mě ovšem zklamala poslední třetina knihy, kdy má jít opravdu do tuhého. Postavy se začínají chovat přihlouple, všechno to působí nepromyšleně a je to vlastně všechno k smíchu. Překlenout posledních 100 stran pro mě bylo asi nejtěžší z celé knihy, což mě opravdu mrzí. Není to závěr, na který jsme od autorky zvyklí a rozhodně by se dalo vymyslet něco lepšího. Maasová na to rozhodně má.

To že je Dvůr trnů a růží slabší knihou by se dalo omluvit tím, že ho Sarah J. Maas tvořila dlouhou dobu a téměř ho nechtěla vydat, jak se dozvídáme v poděkování. Jde tedy v podstatě o její prvotinu, což by ledacos vyjasňovalo. Nezbývá než čekat, co přinese druhý díl, který si určitě nenechám ujít.

HODNOCENÍ: 70%

Vampýrská akademie (Richelle Mead)

Vampýrská akademie se jednoznačně stala kultem, a to především u mladších čtenářek. Tato série na mě vykukovala snad z každého koutu, a když ne celá série, byl to Dimitrij, který je čtenářkami vyzdvihován do nebes. Proto asi nebude překvapením, že jsem se musel přesvědčit o tom, jak moc dobrá tato série ve skutečnosti je. 

Samotný příběh je v celku jednoduchý. Hlavními postavami jsou morojská princezna Lissa a její nejlepší přítelkyně Rose. Obě tyto dívky jsou na útěku ze své školy, a jak už trochu název knihy napovídá, nejedná se o normální dívky. Zatímco Lissa je Morojkou ze šlechtického rodu, Rose je dhampýrkou, která je předurčena tomu, aby chránila svoji přítelkyni svým životem před Strygoji, kteří usilují o životy Morojů.

Obě dívky jsou na svém útěku dopadeni a přivedeny zpět do Vampýrské akademie, kde jim někdo usiluje o jejich životy. Rose i Lissa se budou muset opět vyšplhat po společenském žebříčku na své pozice oblíbenkyň a přitom si dávat pozor, aby se nedostaly do smrtelného nebezpečí. Ani jedna z těchto věcí nebude však tak jednoduchou, jak se může zdát. 

V první řadě je třeba podotknout, že Vampýrská akademie je opravdu určena pro dívčí publikum a já si to plně uvědomoval. Přesto jsem doufal, že to nebude tak zlé a kniha v sobě bude obsahovat zajímavý a napínavý příběh, který bude celý zabalený do romantického hávu. Bohužel jsem se spletl, protože tahle kniha je pro dívky v úplně jiném smyslu. 

Příběh se odehrává na střední škole, která je určena pro vampýry všech kategorií. Škola se ovšem neliší od žádné z těch, které známe z amerických seriálů, či young adult knih. Stejně jako na lidských, tak i ve vampýrské akademii jsou všichni rozděleni do pomyslných kast. Takže nechybí krásní chlapci, sexy dívky, šedé myšky a naprosté mrchy. A těch je tady nejvíce.

A to je asi největší kámen úrazu, který mi znepříjemňoval četbu. Velkou část příběhu si totiž ukrajují situace, kdy se jedna z dívek hroutí z toho, že už není v oblibě a nebo si na ni zasedla nějaká mrška, která vypustí do světa pomluvu, která okamžitě zajistí, že si ve škole už ani neškrtne. V malém množství takové věci bez problému skousnu. Bohužel se v této knize něco podobné děje snad každou druhou kapitolu.

S tím úzce souvisí i jednotlivé charaktery, které se v knize vyskytují. Asi se tato recenze setká z velkou kritikou, ale neskutečně mě rozčilovala Lissa. Ta holka snad nedělala nic jiného, než že kňourala a hroutila se z nějaké situace, kterou popisuji v předešlém odstavci. To se vážně nedalo vydržet. Co se Rose týče, ta se ještě dala zvládnout a Dimitrij taky celkem ušel. I když ani ten nebyl žádná hitparáda.

Samozřejmě se našlo i několik věcí, které mě na knize zaujaly. Velkou výhodou této knihy je styl, jakým ji Richelle Mead napsala. Jedná se o opravdu jednoduchý styl psaní, který nečiní při čtení žádný problém. Dalším pozitivem je historie vampýrů, kterou autorka vytvořila. Je vidět, že si s tím dala velkou práci. Chvilku jsem sice tápal v jednotlivých rasách, ale to se později všechno urovnalo. 

Vampýrská akademie mě tedy v celku zklamala, ale trochu to vylepšil samotný závěr, který mě překvapil. Možná proto se nebráním tomu, že bych si někdy v budoucnu mohl přečíst další díl této série. Ale bude to určitě chvilku trvat. 

HODNOCENÍ: 50%

Stínová královna (C. J. Redwine)

Stínová královna je pohádkovým převyprávěním Sněhurky a její začátek to jasně dokazuje. Mladičká Lorelei žije se svým bratrem Leem a královskými rodiči v Havraní říši. Po matčině smrti se král znovu ožení, a to s nikým jiným, než s královninou sestrou Irinou. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby ovšem nová královna nevládla temnou magií, kterou ovládá celé království, včetně krále samotného. Malá Lorelei však po své matce zdědila magickou sílu, díky které rozpozná Irinino pletichaření a odhalí její tajemství. To však zapříčiní královu smrt a Loreleino a Leovo vyhnanství. 

V ten moment se přesouváme o 9 let dopředu, kde sledujeme cestu obou sourozenců, a jejich zachránce a průvodce Gabrila, zpustošeným královstvím. Obyvatelům Havraní říše chybí potrava, což je nutí k zoufalým činům. V momentě, kdy se Lorelei se svými partnery stanou svědky hrůzného činu, kdy matka zabije své malé děti, které nemůže uživit a sama si vezme život, rozhodnou se, že je nejvyšší čas, aby se Irině postavili a sesadili ji z královského trůnu.

Postupně se jim daří dostávat na svoji stranu místní obyvatele a dokonce i korunního krále Eldru Kolvanismira, kterému zachrání život. Stává se tak jejich dlužníkem a dostávají tak do svého odbojového týmu Drakoňana, kterému v hrudi bijí dvě srdce. Jedno lidské a jedno dračí, které mu umožňuje přeměnu v draka. 

Kol však putuje do Havraní říše, aby požádal královnu Irinu o pomoc s obry, kteří sužují jeho zemi. Královna se mu rozhodne svou magií pomoci, ale nic není zadarmo a samozřejmě požaduje něco na oplátku. Kolvanismir se bude muset brzy rozmyslet, jaké jsou jeho priority a na čí stranu se nakonec připojí.

Možná se může zdát, že jsem vám o této knize prozradil až moc a už si nemusíte tuto knihu přečíst, protože už vše víte. Zdání ovšem klame! V této knize se toho stane tolik, že kdybych měl odříkat celý děj, trvalo by to velmi dlouho a jistě bych na něco zapomněl. S každou kapitolou totiž přichází nějaký zvrat a vše je hned vzhůru nohama. 

To se autorce ovšem v mém případě vymstilo. Příběh na mě chvílemi působil překombinovaně a co hůř, měl jsem i pocit, že autorka zbytečně natahuje celý příběh. Ke konci bych pár kapitol seškrtal do jedné delší a byl bych mnohem spokojenější. Dalším záporem, který jsem na knize shledal, jsou postavy. Chvílemi mě byly všechny postavy nepříjemné, a to především v pošťuchování, které mezi nimi probíhalo. Jejich dětinské chování se mi nehodilo do příběhu, který na mě naopak působil temně a "téměř dospěle."

Do příběhu se naopak skvěle hodí postava Iriny, s kterou i autorka dala skutečně práci a vytvořila bezcitné monstrum, které si jde pevně za svým cílem a je ochotna jít přes všechny překážky. Možná bych se ale rád dozvěděl trochu více z Irininy minulosti. Sice nám bylo vše podstatné sděleno, ale snesl bych mnohem víc. Irininy kapitoly totiž byly ty nejlepší. 

Tím jsem tedy naznačil, že se v knize střídají tři pohledy, z nichž sledujeme celý příběh. Prvním vypravěčem je Lorelei, druhým král Kolvanismir a třetím samozřejmě Irina. Tyto pohledy se nepravidelně střídají a různě se mezi sebou proplétají, což dává dohromady zajímavý a komplexní celek. 

Velice mě ovšem překvapilo, když byl konec uzavřený. Po celou dobu knihy jsem si myslel, že půjde o trilogii, která bude vyprávět jeden příběh, ale jak se ukázalo, bude tomu jinak. I když se další knihy chystají, pravděpodobně budou mít společný jen svět, ve kterém se budou odehrávat. Pokud tedy čekáte, že si knihu přečtete až budou napsány všechny díly, nemusíte a můžete se do knihy hned pustit. 

Co se týče pohádkových převyprávění, patří Stínová královna mezi ty lepší knihy. Příběh je natolik propracovaný a překombinovaný, že si v něm jistě každý najde ten svůj kousek, který ho bude bavit a přiblíží knihu jeho vlastnímu vkusu. 

HODNOCENÍ: 79%

Knihovna duší (Ransom Riggs)

A je konec. Předtím než se s touto sérií ale rozloučíme, máme před sebou bezmála 500 stran příběhu, který rozhodně stojí za přečtení. Začněme ale od začátku.

Knihovna duší začíná přesně tam, kde jsme se s předešlým dílem rozloučili. Jsme tedy v Londýnském metru, pryč z časové smyčky a s netvorem za zády. V této situaci se ovšem nacházejí jen tři naši hrdinové, a to Jacob, Emma a mluvící pes Addison. Ostatní podivné děti jsou zajaty společně s ymbrynami a hrozí jim smrtící nebezpečí. Jejich životy jsou v rukou posledních třech hrdinů, kteří se vydávají na nebezpečnou cestu za jejich záchranou. Podaří se jim včas najít a zachránit jejich přátele a všechny ymbryny?

Na této nebezpečné výpravě se dostáváme na místo, které je nejspíše tím nejdepresivnějším místem, které jsme v této sérii navštívili. Zde se střetáváme s těmi největšími vyvrženci, které může podivný svět nabídnout. Mimo jiné zde naši hrdinové potkávají převozníka Sharona, který se nenadále stává jejich průvodcem, pomocníkem a ochráncem na cestách Ďáblovým akrem. Právě zde by měli být vězněni Jacobovi přátelé a všechny ymbryny. Dokáže Sharon naše hrdiny uchránit a můžou mu vůbec věřit?

Sirotčinec slečny Peregrinové je sérií, která si u mě nezískala zrovna nejlepší postavení. Trvalo mi docela dlouho, než jsem vstřebal zklamání, které nastalo v druhé polovině prvního dílu a trvalo i po celý druhý díl. Nemohl jsem ani s přesností určit, do jakého žánru bych tuto sérii zařadil, protože byla vážně podivná. Rozjasnilo se mi až s přečtením tohoto dílu.

Autor vnáší do příběhu nová místa a postavy, které jsou rozhodně zajímavá, možná zajímavější, než byly v předešlých dvou dílech. Ďáblův akr je vážně podivným místem, kde se střetávají ti nejhorší z podivných, kteří mohou existovat. Z postav na mě nejvíce zapůsobila Matka prach, která by si zasloužila více pozornosti. Větší pozornost by si zasloužila i samotná Knihovna duší. Toto místo autor vytvořil naprosto skvěle a rád bych se o ní dozvěděl ještě o trochu více.

Kdybych měl v příběhu najít nějaké nedostatky, určitě by se nějaké našly. Například se mi moc nelíbilo, jakým způsobem autor někdy řešil krizové situace. Ransom Riggs totiž využívá způsob náhody, kdy se na poslední chvíli všechno podaří, a to bez jakéhokoli důvodu. Prostě to tak najednou je a jdeme dál. Myslím, že tyto části mohl autor více promyslet a snažit se alespoň odůvodnit, proč se tak stalo.

Konečně jsem u této série získal i pocit, že jsou fotografie pouze doplňujícím faktorem, který příjemným způsobem ovlivňuje dějovou linku a ne naopak. U druhého dílu jsem totiž měl pocit, jako kdyby byl příběh uměle vytvořen tak, aby se shodoval s fotkami, které jej doprovázely. O to více si tohoto dílu vážím.

Když jsme u fotografií, musím pochválit i grafickou stránku, která je opět povedená. Fotografie krásně doplňují příběh a je jich v knize dostatek na to, aby jsme si je pěkně užily. Co se týče obálky, je dle mého názoru nejlepší z celé série. Musím se přiznat, že nevím, jak vypadaly předešlé díly pod přebalem, ale u této knihy musím ocenit nápad, kterým jsou desky pod přebalem zdobeny. Přední strana je totiž podepsána všemi podivnými, se kterými se v této sérii setkáváme, a kteří dostaly větší prostor v příběhu. Tento designe se mi velmi líbí.

Když to tedy vše shrnu, třetí díl mě velice překvapil. Je trochu smutné, že jsem v této sérii našel opravdové zalíbení až v době, kdy jsem přečetl poslední díl, ale nic nevylučuje možnost, že si jednou celou sérii přečtu znovu. Teprve teď si ji náležitě užiji! Závěrečný díl tedy hodnotím kladně a možná mě i trochu mrzí, že je opravdu konec. Ale nikdy není všem dnům konec a třeba se autor opět někdy přihlásí s novou knihou, která bude pocházet z Podivného světa.

HODNOCENÍ: 82%

Velice děkuji nakladatelství JOTA, že mi knihu poskytla jako recenzní výtisk. 

Knihu můžete zakoupit ZDE